Nejdříve trocha cestopisu

V únoru roku 2007 jsem měl možnost a čest vycestovat s kolegy z plzeňského klubu na putování po Argentině. Přiletěli jsme do Buenos Aires, kde na nás již čekal vůz z půjčovny a nám začala ta správná dovolená pro pěstitele kaktusů. Jedním z cílů, předem celkem pečlivě naplánované trasy, bylo i město Santa Victoria na severu Argentiny poblíž hranic s Bolívií. Ono se snadno řekne výlet do Santa Victoria, ale mnohem hůře se to provede.Na mapě provincií Jujuy a Salta se jedná o nepříliš dlouhou čáru na mapě, podle měřítka mapy je to asi 120 km prašné štěrkové cesty od města La Quiaca na východ. Takže nic, co by se za normálních podmínek nedalo za den projet tam a zpět včetně několika zastávek na průzkum lokalit.

Jednoho únorového dne brzy z rána vyrážíme z města Abra Pampa směrem do La Quiaca na samé hranici s Bolívií, kde se nachází odbočka východním směrem na městečko Yavi a dále na Santa Victoria. Až do Yavi dnes vede asfaltová silnice, takže na první zastávku přijíždíme celkem pohodlně v osm hodin, což je zrovínka čas na uvaření ranní kávy a lehkou snídani. Mezitím se věnujeme průzkumu lokality. Lokalita je za Yavi v místě, kde se přejíždí hřeben nižších kopečků a za nimi se opět rozprostírá široká rovina v nadmořské výšce 3580 metrů. Lokalita je už asi dobře známá zejména výskytem Puna subterranea a Lobivia pugionacantha var. corrugata se zvlněnými žebry připomínající rostliny rodu Stenocactus. Dále se zde vyskytují rostlinky rodu Portulaca s dužnatým kořenem a Maihuenopsis glomerata ssp. hypogaea. Jeden velmi pěkný kousek je vyobrazen v letošním 3. čísle Zpravodaje. Nutno poznamenat, že lokalita je dosti postižena erozí, při které je písčitá zem kamsi splavována či spíše odfoukávána a proto drobné keříčky zpevňující povrch rostou jakoby na vrcholu malého plochého krtince. Dalším nebezpečným vlivem na stav sukulentní flóry je okus rostlin a podupání hospodářskými zvířaty. Sice se nejedná o ohraženou pastvinu a také jsem v místě neviděl žádná stáda čehokoliv, přesto okousané hlavy kaktusů a tvořící se odnože kolem poškozených vrcholů hovoří za vše.

O několik málo kilometrů dále, po rychlém přejezdu plochého terénu (na kvalitně uhrnuté štěrkové cestě se skutečně dá jezdit stovkou), zastavujeme na další lokalitě, u přibližně 30 metrů vysokého hřbetu, souběžného s cestou, naproti osadě Suripugio (ale nad osadou byl z kamenů vyskládán nápis Suripujlo). Dá-li se tvrdit, že sloupovité kaktusy mohou tvořit les, tak toto je to pravé místo. Les, který tvoří Oreocereus celsianus. Fotku této krajiny jsme již mohli vidět ve Zpravodaji číslo 5 v roce 2008. Jedná se skutečně o mimořádné a úchvatné místo, kde se ve výšce 3850 metrů nad mořem vyskytuje nejen Oreocereus celsianus (s trny světlými a vzácně i tmavšími až do hněda), ale rostou zde v menším množství i Oreocereus trollii, Lobivia z okruhu ferox a rostliny rodu Mediolobivia. Ovšem tím nejvýznamnějším na této lokalitě je výskyt přírodního křížence oreocereusu a lobívie: Oreobivia.

Nicméně čekají nás další lokality. Cestou ve stoupání k sedlu Abra de Lizoite po překonání výšky 4000 metrů zastavujeme na hygienickou přestávku spojenou s krátkým průzkumem okolí. V tomto místě vede cesta asi 50 metrů širokým údolím, po obou stranách lemovaným skalnatými svahy a díky potoku svěže zeleným. Ve skále za potokem, jehož teplota výtečně slouží při chlazení lahvového piva, se hojně vyskytují dva druhy z rodu Mediolobivia, snadno od sebe rozlišitelné, ale druhově obtížně zařaditelné Nedá se vyloučit výskyt ještě jiných druhů výše ve svahu, ale čas nás tlačil, cesta před námi je ještě dlouhá.

Na sedlo Abra de Lizoite, ležící na hranicích provincií Jujuy a Salta ve výšce přes 4500 metrů nad mořem, přijíždíme až po poledni. Tedy dost pozdě na včasný dojezd do Santa Victoria, vzdáleného ještě 73 kilometrů a pak zpět do civilizace. Také došlo ke změně počasí; zatímco při cestě k sedlu nás provází slunce a osvěžující vítr, o východní úbočí hor jsou opřena mračna a vane velmi chladný vítr. Chvíli se pokoušíme vyfotit nad námi kroužící kondory (neúspěšně, nikdo z nás nechce dělat návnadu), ale je nám zima a také čas nás brzy zahání do auta.

Pokračujeme tedy dále po cestě v domnění, že bude postupně klesat a někde kolem nadmořské výšky 3500 metrů uděláme zastávku. Avšak jaké překvapení, cesta se stále klikatí zaříznuta ve strmých svazích ve výšce 4200 až 4500 metrů, tedy v pásmu mraků, kde jen občas vítr protrhne skulinku v mlze a my vidíme krajinu dál, než nějakých 20 až 50 metrů. Takže jedeme bez zastávky stále dál, protože nás vysoká nadmořská výška spojená se sníženou viditelností a nevlídným počasím žene pryč, do slibnějších míst. Nakonec i velmi řídký výskyt rostlin rodu Maihueniopsis nás přesvědčuje, že zde toho moc neporoste. Z mapy zjišťujeme, že vlastně objíždíme úbočí hory Cerro Negro vysoké 5026 metrů. Asi po 30 kilometrech od sedla konečně začíná cesta pomalu klesat do údolí a po asi 65 kilometrech od sedla se před námi objevuje opuštěná pískovna s vrakem buldozeru. Neboť nadmořská výška už klesá k 3800 metrů, vyrážíme na průzkum okolí s velkým očekáváním a nadějemi. Ovšem totální absence kaktusů nás značně zaskočila. Za půl hodiny intenzivního hledání nenacházíme ani jeden trn. Prostě nic. Jako bychom se procházeli po louce v Alpách. Po krátké poradě během pojídání konzervy originálního argentinského luncheonmeatu padá rozhodnutí o návratu zpět do La Quiaca, protože o Santa Victoria se nám nedostává informací, tím méně informací o možnosti ubytování a riskovat spaní jen tak ve spacáku se nám krajně nechce z důvodu nepříjemně vlhkého a chladného počasí. Hrdinně uznáváme porážku od přírody a otáčíme na ústup s tím, že jsou 4 odpoledne, za světla musíme dosáhnout sedla a do 10 večer dorazit do La Quiaca.

Ale to hlavní překvapení dne nás teprve čeká. I když už jsme smířeni s porážkou, kolegové stále vyhlížejí z oken, jestli přece jenom někde něco… Umožňuje to i počasí, vítr přeci jen poněkud roztrhal mračna a proto je mnohem lépe vidět. Asi po dvou hodinách cesty zpět najednou Milan vykřikl, že vidí něco kulovitého. Ani se nenamáhám zajíždět ke straně (ono toho zde beztak moc nejezdí) , natož vypínat motor a už pádíme na obhlídku, co že to Milan zahlédl. A to co nacházíme, nám bere zbytky dechu. Asi 3 metry nad cestou roste dosti velká lobívie a není tam jen ta jedna. Ve svahu se v cárech mlhy objevují další obrovité hlavy, podstatně větší než fotbalový míč. Tak nakonec se příroda přeci jenom nad námi slitovala a odhalila nám lokalitu naprosto unikátních (jak později zjistíme) Lobivia chrysochete. Naše radost nezná mezí, zejména po nalezení množství zralých plodů, které ještě mravenci nestačili sklidit. Při průzkumu lokality zjišťuji, že se jedná o pruh zhruba 50 metrů široký podél cesty, ale minimálně 100 metrů dlouhý směrem do stráně. Výše do svahu nelezu, jelikož se mi moc dobře nedýchá a dostatek rostlin roste i u cesty. Doufám, že někdy budu moci zjistit, v jaké výšce končí jejich výskyt.

Poté, co docvakaly fotoaparáty a dobzučely kamery, myslíme na návrat. Cesta před námi je sice ještě dlouhá, ale mnohem radostnější. Cestou nacházíme stejné lobívie ještě na několika místech. Na další lokalitě, po 15 kilometrech od předchozího naleziště, se vyskytují rostliny se světlejším otrněním a více ochlupeným plodem. Potom už nás čeká jen přejezd sedla, které přejíždíme za stmívání a pak 40 kilometrů do La Quiaca, kam dojíždíme skutečně v 10 hodin večer. Únava nám ani nedopřává tento den řádně oslavit a ani večeře nestojí za nic, neboť bez mističky řádně pálivé salsy bych tu nevábně navinulou flaxu nedojedl. Ale stejně to byl den plný úžasných zážitků!

Krátké pojednání o Lobivia chrysochete Werd. z oblasti Santa Victoria

Po návratu domů jsem stál před otázkou: Jak vlastně nazvat tento druh? Jmenovky, jak známo, v přírodě nerostou a tato lobívie není druhem, který by byl v přírodě cíleně vyhledáván nebo jakkoliv mediálně propírán. Nabídka rostlin prakticky neexistuje a semena jsou k sehnání pouze zřídka. Naštěstí existuje dostupná literatura o rodu Lobivia: Walter Rausch a jeho trojdílná monografie Lobivia z roku 1975. Celkem snadno jsem zjistil, že se jedná o druh Lobivia chrysochete Werdermann, potvrzuje to jak oblast výskytu, nadmořská výška a velikost, tak i shoda s fotografií a perokresbou charakteristických znaků. Ještě jsem si toto jméno ověřil v další monografii W. Rausche Lobivia 85, sedělo to. V ostatní běžně dostupné literatuře ani na internetu jsem k tomuto druhu nenašel téměř nic. V rámci druhu jsou Waltrem Rauschem (1985) udávány i 4 další variety:  markusii, minutiflora, subtilis, tenuispina. Námi pozorované rostliny by měly patřit k varietě minutiflora.

Rostliny, které jsme viděli, mají ploše kulovité tělo, o průměru až 30 centimetrů, jednotlivé, občas odnožující. Tělo je hustě obaleno trny žluté až žlutohnědé barvy, občas nádechem do červena. Trny jsou dlouhé asi do 5 cm. Plody jsou velmi tmavě červené, velké asi 15 mm, holé až řídce pokryté štětičkami vlasů. Semena jsou černá, velká max 1 mm, rozptýlená v bílé dužnině sladké chuti připomínající jahody. Květ ani poupě jsem nepozoroval, dle literatury má být oranžovočervený až červený. V místech, kde jsme tento druh pozorovali, roste pouze na východních svazích. Patrně z toho důvodu, že východní svah je zahříván ranním sluncem a rostliny tedy přežijí ranní mráz, který se v těchto výškách dá očekávat. Výskyt na východních svazích také činí rostlinu neviditelnou při cestě do Santa Victoria, kdežto při cestě zpět máte rostliny jako na dlani, poznatek ověřen  i při další cestě o 2 roky později. Lokalita je docela vlhká, lobívie rostou mezi trsy svěže zelené trávy.

Výsev dovezených semen se vyvedl, semenáčkům se v mých podmínkách daří. Pěstuji je pouze pod krytem z polykarbonátu (vlnitého!), bez jakéhokoliv omezování průvanu vzduchu. Vzhledem k podmínkám na nalezišti (chladno, vítr, mlha, vlhkost) se dají očekávat neúspěchy při pěstování v uzavřených byť větraných prostorech. Substrát užívám standardní: 3 díly Liapor, 2 díly ornice, 1 díl písek; zálivka občasná, rozbahnění podmokem.