W. sessiliflora patří k nejdéle známým wiginsiím, byla popsána jako Echinocactus sessiliflorus již v roce 1837.
Druhové jméno sessiliflorus (z latiny) znamená s přisedlými květy. W. tetracantha je synonymum. Pro rod Wigginsia je též používán název Malacocarpus a dokonce jsou někdy tyto rostliny řazeny do rodu Notocactus. Já se držím vžitého rodového názvu Wigginsia a myslím si, že je to dobrý rod, který není třeba zahrnovat pod notokaktusy se kterými je sice dle generativních orgánů příbuzný, ale ploché tělo, ostrá žebra a temeno zahalené do vaty jsou typické odlišitelné znaky.
a základě informace Martina Tvrdíka v jeho Gymno – deníku Argentina 2007 (11) uveřejněném v internetových novinách Cact.cz v listopadu 2008 jsme s přáteli úspěšně našli v únoru 2009 tyto rostliny severně od městečka San Pedro del Norte v provincii Cordoba v Argentině. Již jednou jsme zde wigginsie marně hledali při expedici v roce 2007, ale to jsme od jihu dojeli pouze ke kostelu v San Pedro del Norte a netušili jsme, že rostou už jenom kousek odtud cca 5 km na sever od města. V přírodě W. sessiliflora není vzácná rostlina, místy se na jednom metru čtverečním dá nalézt až 10 jedinců různé velikosti a stáří. Díky svému plochému tvrdému tělu zapuštěnému do úrovně okolního terénu dokáže odolávat intenzivní pastvě a sešlapávání dobytka. Roste v trávě na rozlehlých travnatých zelených loukách v místech se skalními výchozy. Dosahuje poměrně značných rozměrů, nalezli jsme jedince o průměru až 15 cm. Květy jsme koncem ledna nezastihli, ale podle květních zbytků se dalo usuzovat, že rostliny kvetly velice bohatě. (Pěkné snímky rostlin v květu jsou uveřejněny v časopise Kaktusy 2009/3 – článek Josefa Odehnala). Pokoušeli jsme se v silně zavatovaných temenech nalézt tvořící se plody, což byla poměrně velká práce, protože semeníky byly ještě zatažené do těla. Semena v nich však byla ještě bílá nebo žlutá - nezralá. Vrátili jsme se na naleziště po měsíci na konci naší cesty a to už se daly občas najít dozrávající plody s tmavými semeny. W. sessiliflora na této lokalitě roste společně s Notocactus submammulosus, Gymnocalycium bicolor, Gymnocalycium parvulum, Gymnocalycium leptanthum (erinaceum), zeleným Acanthocalycium aff. peitscherianum, úžasně otrněnou Lobivia aurea (tu uvidíte na titulní straně příštího zpravodaje), Cleistocactus spec., dvěma druhy menších trsovitých trichocereusů a nalezli jsme i cca 30 ks maličkatých frajlejí z okruhu asteroides (O té již také psal Martin Tvrdík ve svém deníku). Vidíte, že se druhová diverzita kaktusů na této lokalitě blíží Mexiku.
Argentinské wigginsie jsem ještě viděl na fotografiích které pořídila moje kolegyně z práci při své naprosto nekaktusové cestě po Argentině v národním parku Sierra Lihué Calel v provincii La Pampa. Je to stovky kilometrů od severní Cordoby. Zde roste pravděpodobně také W. sessiliflora, ale podle fotografií usuzuji, že zde mají naprosto odlišné vegetační podmínky. Všechny nafocené wigginsie byly zapuštěné do načervenalého lávového tufu bez jakékoliv doprovodné vegetace (na rozdíl od zelených pastvin v Cordóbě). Rostliny vypadaly podobně, ale byly trošku „vypečenější“ a menší. O wigginsích ze Sierra Lihué Calel nejaktuálněji píše Jaroslav Vích v posledním časopise Kaktusy XLVI, 2010/1.
Nasbíraná semena W.sessiliflora měla malou klíčivost, cca 5 %, ale přes to se mi podařilo vypěstovat několik rostlinek. Rostou velice zvolna a na květy si asi budeme muset počkat trochu déle než u většiny notokaktusů.
Literatura:
Tvrdík Martin, Internetové noviny Cact.cz, listopad 2008, Gymno-deník Argentina 2007 (11)
Havlíček R., Kaktusy roč. 1979, str. 102-104, Notocactus sessiliflorus,
Stuchlík S., Atlas kaktusů VIII/48/93, Wigginsia sessiliflora
Odehnal Josef, Kaktusy XLV, 2009/3, Notocactus sessiliflorus
Jaroslav Vích, Kaktusy XLVI, 2010/1, Wigginsie a spol. ze Sierra Lihué Calel