Je více rostlin které jsou typické pro poušť Coahuila. Nejoblíbenější je však dnes Echinocactus  horizonthalonius. Projevuje se v posledním desetiletí pěstitelský paradox: zatímco ve sbírkách se uvedený druh řadí mezi nejvíce ceněné, výjimečné a vzácné, při cestách po severním Mexiku se jedná o rostlinu naprosto běžnou, až fádní. Zkrátka roste naprosto všude a je velmi uniformní.

Samozřejmě jsou zde výjimky. Je to třeba jižní forma – například od křižovatky El Huizache – rostliny zde jsou řídce otrněné silnými a krátkými trny, dále sloupkovitě rostoucí E. horizonthalonius var. nicholii z Arizony, nádherně vytrněné formy ze západní části areálu výskytu z Duranga. Nelze opomenout bíle kvetoucí E. horizonthalonius  var. šubikii, který roste u La Soledad ve státe Nuevo Leon. Tato varianta na rozdíl od všech ostatních kvete bíle. Není to však jediná odlišující vlastnost – rostliny kvetou mnohem dříve a je možno je odlišit i podle habitu v době, kdy nekvetou. A to i jako menší rostliny.

Z výčtu je zřejmé, že areál výskytu je jeden z největších mezi kaktusy vůbec.Větší areál má snad jen Neolloydia conoidea. Zkrátka kaktusáři  připadají na nalezišti „horizontíci“ jeden jako druhý a tak jim nevěnuje moc  pozornost. Občas na cestách po Mexiku  je možno spatřit jev, kdy centrální trny E. horizonthalonius srůstají a vypadají jako trny u Ferocactus latispinus. Semenáčky z takovéto rostliny však po výsevu tuto vlastnost nezachovaly.

Jinak se chová uvedený druh v kultuře. Vzhledem k tomu, že semenáčky jsou choulostivé a rostou nechutně pomalu, přistupujeme ve sklenících k roubování. Jako optimální podložka se jeví Eriocereus jusbertii. Tato podložka má zvláštní vlastnost, že vystupňuje vlastnosti trnů. Dlouhé trny dělá delšími, hustšími. Zvýrazňuje jejich mohutnost i barevnost. Takto vznikají rostliny mnohem hezčí, než v přírodě. Tato vlastnost je v rozporu se  snahou pěstitelů kaktusů, kteří se snaží vypěstovat rostliny co možná nejpodobnější těm v přírodě. Výběrem v následných generacích se populace stává rychle kultivary.

Ve sklenících tak vznikají rozsáhlé kolekce nádherných rostlin, kde jednotlivé stanovištní formy po naroubování na E. jusbertii vykazují velké odlišnosti, zejména ve vytrnění. Tomuto napomáhá i snaha obchodníků, kteří využívají vysoké poptávky a nabízejí mnohdy tatáž semena, jen pojmenovaná po různých osadách, které jsou vzdáleny mnohdy jen několik málo kilometrů.

Obtížnost další kultury spočívá také v tom, že rostliny uvedeného druhu vykvétají postupně a tak je těžké získat semena z následných generací. Nechovají se tedy jako astrofyta.

Kultura E. horizonthalonius není obtížná, čerstvá semena dobře klíčí. Doporučuji brzo naroubovat a po velikosti roubu ca 2 – 3 cm roubování předělat  na silný E. jusbertii. Vznikne tak větší srůst, který už je pak trvalý. Je možné použít jako podložku i jiné druhy, které používáme pro kaktusy (třeba Trichocereus pasacana), ale pak přijdeme o výše popsanou výhodu, kdy podložka již tak nepodporuje extrémní vytrnění.

Rostliny E. horizonthalonius se vyznačují nádherným barevným otrněním, které kontrastuje s modro – šedou epidermis. Vznikne tak perla mezi kaktusy, což podtrhne květ v barvě růžové až fialové. Rostliny E. horizonthalonius rozhodně doporučuji zařadit do sbírky.