Když slyším severní Chile, vybaví se mi divoké romantické pobřeží Tichého oceánu,  žhnoucí slunce nad  zcela vyprahlou krajinou a velké bílé kopiapoe. Zatímco kaktusy z ostatních oblastí výskytu při pěstování v našich sbírkách vypadají víceméně jako ty v přírodě a často i lépe, bílé kopiapoe se těm v přírodě nevyrovnají nikdy. Ne že by snad u nás nerostly, ale asi tu rostou až moc dobře.

Ve II. regionu Chile, kde se všechny zobrazené druhy vyskytují, totiž prší jen v letech El Niňo. Hlavní město regionu, Antofagasta, udává průměrné roční srážky 1,6 mm. Při jednotlivých deštích pak naprší i více než 10 mm vody, takže si lze udělat představu jak často asi prší.   V poslední době sice nastupuje poněkud vlhčí období,  takže typický interval mezi dešti se zkrátil na tři roky, ale zhruba od druhé světové války do roku 2000 trvalo suché období, během něhož  řada  populací kaktusů popsaných např. Ritterem zcela vyhynula suchem. Zkušený čtenář teď možná namítne, že literatura popisuje, jak kopiapoe získávají vodu z mlhy, která se tvoří nad mořem a každé ráno zahaluje pobřeží. Byl jsem v oblasti jen dvakrát a krátce, ale nikdy jsem tam nezažil mlhu ani oblačnost. Tedy pokud vodu z mlhy získávají, tak jindy a jinde než jsem byl. Ostatně naše koliapoe ani nerostou v mlžné zóně, v té rostou z kaktusů hlavně eulychnie a dále keře, např. Euphorbia lactiflua nebo Oxalis gigantea a velká spousta lišejníků. Mořská mlha ale pomáhá přežít i našim kopiapoím, protože jednak stíní před palčivým sluncem, jednak snižuje teplotu a zvyšuje relativní vlhkost vzduchu, což obojí snižuje vypařování vody z kaktusů. Naše kopiapoe rostou po dešti a pak i několik let čekají na další déšť. Tajemství pěstování bílých kopiapoí je tedy velmi prosté – zalévat méně často, v sklenících s celoročním provozem třeba pro snazší zapamatování pokaždé 29. února a vydržet to alespoň 500 let. Pak i naše rostliny budou bílé jako ty v přírodě. Že to nejde? Tak tedy nezbude než se smířit s tím, že naše sbírkové semenáčky budou v lepším případě šedozelené a na ty bílé se jezdit dívat do přírody.

 V dalším textu budu používat názvy podle Friedricha Rittera, jako poctu největšímu výzkumníku jihoamerických kaktusů všech dob, bez ohledu na pozdější revize, slučování a přejmenování.

 Všechny vyobrazené kopiapoe rostou v úseku mezi Taltal a Paposo. Když se vydáme z Taltal po pobřežní silnici na sever, asi po 5 km je ústí kaňonu Quebrada San Ramon. Začátek údolí není moc vábný, protože se tu z nánosů občasné řeky těží štěrk, ale hned za prvním ohybem se octneme v kaktusovém ráji. Skalnaté stěny kaňonu osidlují sloupkovité Pyrrhocactus taltalensis a kulovité Pyrrhocactus neohankeanus, na ně údolí rostou Copiapoa cinerea v. albispina.

V kaňonu se vyskytují prameny silně mineralizované vody, ale i ta stačí pro některé mezofyty, takže jak postupujeme údolím do vnitrozemí, míjíme tu plácek zelené trávy, tu bažinku se skřípinou a dokonce i malý potůček minerálky. Mimo oblasti pramenů je dno kaňonu pokryté náplavy štěrkopísku, ve kterém je chůze dosti namáhavá. Jak postupujeme výše, objevují se další druhy kaktusů, jako Eulychnia breviflora v. taltalensis,  Eriosyce rodentiophylla a Copiapoa rubriflora. Už si myslíme, že jsme v zákrutech a větveních kaňonu zabloudili a najednou je to tady – zprvu jednotlivé trsy a pak více a více, mladé rostliny celé pokryté bílými jemnými trny, které ve slunci září, vedle starců, které vypadají jako klubko černých tlustých hadů s chlupatou hlavou. Stovky a tisíce jich pokrývají dno i svahy údolí od malých sotva 3 cm semenáčků až po opravdové starce s poléhavými holými zčernalými stonky jen se šešulkou trnů na hlavě. Zážitek, na který se nezapomíná. Naleziště je asi 2 hodiny usilovného pochodu od silnice a s průzkumem všech druhů kaktusů v údolí je to spíš na celodenní výlet. Pro orientaci v zákrutech a větveních kaňonu je GPS spíš na škodu a lépe je si pamatovat, že je to doprava, doprava a rovně. Spolu s C. krainziana se vyskytují další druhy rodu – ve spodní části naleziště C. cinerea v. albispina, C. rupestris a ve vyšších polohách pak Ritterem popsaná C. tenebrosa, kterou ale moderní autoři považují jen za horskou formu C. haseltoniana. Společný výskyt blízce příbuzných druhů vede k hybridizaci a hybridy s účastí vyjmenovaných druhů se i v přírodě skutečně vyskytují. Vyznačují se zpravidla barevnými a silnějšími trny a Ritter je popsal jako Copiapoa scopulina. Pokud seberete semínka na okraji výskytu C. krainziana, pak můžete mít štěstí jako jsme měli my v r. 2003, kdy z jednoho plodu vedle typických bílých C. krainziana vyrostly i krásně žlutotrnné C. scopulina – pravděpodobně vlivem genů C. rubriflora.

 Asi 20 km severně od Taltal, za výběžkem pobřeží je zátoka Las Cascabeles. Hned z auta jsou vidět velké bílé kaktusy. Jsou to Copiapoa haseltoniana , které Backeberg pojmenoval Copiapoa gigantea. Dělají čest Backebergovu jménu, při průměru do 30 cm jsou až dva metry dlouhé. Záměrně říkám dlouhé, ne vysoké, protože nejvyšší kusy jsou nám tak do pasu a ty delší poléhají. Větví se spíš méně než více, těla jsou na mladších částech bílá až v jasném světle oči přecházejí, temeno zdobí široká čepice hnědooranžové plsti, trny jsou v barvě variabilní, od žlutavé po tmavohnědou a asi 5 cm dlouhé. Populace obsahuje všechna věková stadia, nejhezčí jsou semenáčky, krásně ploše kulovité a tak parádně bílé… . Nejmenší, na kterém jsme našli květy, měl průměr 17 centimetrů. Květy jsou docela velké, otvírají se do průměru asi 5 cm.  Společně rostou C. cinerea v. albispina se sklovitě bílými trny. Odlišíme ji snadno na první pohled, protože je ve všech rozměrech sotva poloviční než C. haseltoniana.

Když pokračujeme cestou dále na sever, pak asi 10 km před Paposo vybíhá pobřeží v mys s dolem Mina Santo Domingo. Zde se nachází další velká populace bílých kopiapoí. Při cestě v r. 2003 jsme je považovali mylně, ale v souladu s první knihou Schultz a Kapitany (v klubové knihovně, doporučuji) za Copiapoa eremophylla, která ale roste u Paposo nad mlžnou zónou. Správný název ale je Copiapoa haseltoniana. Jedná se znovu o kaktusy značně velké, skoro stejně velké jako C. haseltoniana od Las Cascabeles. Naleziště je ještě sušší než předchozí, takže semenáčky jsou vzácné. Většina pozorovaných rostlin na nalezišti měla medově žluté trny, ale semenáčky vypěstované v našich sbírkách mají barvy trnů od žluté po tmavohnědou a od těch z Las Cascabeles se dají rozeznat leda podle jmenovky. Rostliny blíže cesty, po které jezdí náklaďáky z dolu, jsou pokryté tlustou vrstvou prachu, kterou tady nemá co smýt, a postupně hynou. Dále od cesty jsou pak rostliny zdravé, hojně plodící i kvetoucí. Květy jsou bledě žluté, asi 5 cm v průměru, prakticky nerozeznatelné od těch z Las Cascabeles, stejně jako plody a semena. Z dalších kaktusů jsme zde našli pouze tři polomrtvé exempláře Pyrrhocactus paucicostatus.

 Severní Chile je úžasná zkušenost, vše je tak jiné než jsme zvyklí. Tady si teprve uvědomíme, že voda je skutečně základ života a jak velké štěstí je žít v Evropě. Rozhodně se chci v budoucnu do této oblasti vrátit, ale do té doby mi ji budou připomínat semenáčky ve sbírce.