Tak jako má USA svou slavnou rutu 66, má i Argentina svou známou cestu: Ruta 40. Tato cesta vede z Patagonie až téměř na hranice s Bolivií a prochází územím, jež tvoří předhůří And. I když se jedná o cestu významem odpovídající naší silnici 1. třídy, nelze si ji představovat jako silnici z Plzně do Klatov. Často se jedná o „polní“ cestu širokou na jedno a půl auta, která se kroutí horským úbočím nebo po břehu většinou vyschlé řeky.
Dokonce v místě mezi La Toma a San Antonio de Los Cobres se nachází úsek pro auta téměř neprůjezdný. Nicméně kolem ruty 40 roste mnoho skvělých druhů kaktusů a proto nejet po této cestě znamená nebýt v Argentině.
Také letos jsme po „40“ jeli, z města Cafayate vede na sever do města Cachi údolím, kterým protéká Rio Calchaquí. Cesta se vine svahem tvořeným dávnými mořskými naplaveninami, vyzvednutými horotvornými procesy do dnešních výšek. Je to vlastně balvano-štěrko-písek slepený prachovými částečkami ve více či méně soudržný materiál, který snadno podléhá erozi, pořád se drolí a ujíždí pod nohama. Takže kopce a hory nikoliv pro horolezce, ale pro kaktusáře. Vyskytují se zde rostliny z rodů Tephrocactus, Gymnocalycium, Acanthocalycium a Parodia.
Při průjezdu sypavými terény si celkem snadno všimnete rozličných skalek, které tu a tam vylézají na povrch. Kupříkladu u osady Angostura se z ničeho nic objevuje skalka (od cesty na západ) a kopeček (od cesty na východ) tvořené horninou nápadně světlé barvy. Mezi účastníky expedice panuje rozpor, zda se jedná o mramor (tedy vápenec), křemen nebo světlou žulu. Bohužel, vzorek pro provedení chemické analýzy jsme nepřivezli. Podstatnější než složení horniny je fakt, že právě zde se nachází (typová) lokalita Parodia muhrii (nikoliv muhriae). Tuto rostlinu popsal v roce 1978 F.M. Brandt a je pojmenována podle Dorothey Muhr, sběratelky a objevitelky kaktusů, která se narodila v Německu a v roce 1958 se přestěhovala do Argentiny. Parodia muhrii byla v roce 1998 překombinována na úroveň variety Parodia aureicentra, kombinaci provedl J.G. Lambert ve druhém vydání knihy Cactus d´Argentine. V knize The Cactus Family uvádí E.F. Anderson jméno Parodia muhrii už pouze jako synonymum pro Parodia aureicentra.
Pravda, Parodia muhrii a aureicentra se mně osobně zdají hodně podobné, ale drobné rozdíly v otrnění jsou. Druh byl popsán v Kakteen und Orchideen Rundschau, což je pro mne naprosto nedostupná literatura, avšak Lambertova kniha Cactus d´Argentine je dostupná velmi dobře a proto bych si dovolil uvést stručnou charakteristiku druhu podle tohoto druhotného zdroje. Tělo jasně zelené, válcovitě protažené, může dosahovat 50 cm výšky a 15 cm šířky. Žebra přímá až lehce spirálovitá, oddělená středně hlubokými brázdami. Tuberkule zakulacené, bez příčných brázd. Areoly okrouhlé o průměru 7 mm, vzdálené 12 – 13 mm, bohatě porostlé bílou vlnou, která ale chybí spodku rostliny. Okrajových trnů až 15, jemných, přisedlých, lehce zohýbaných, bílých až slabě nažloutlých. Středové trny mocné, vzpřímené, propletené, víceméně zakřivené, hnědé načervenalé, asi 25 – 30 mm dlouhé. Květ 32 mm dlouhý o průměru 35 mm. Trubka jasně oranžová, s růžovými nebo žlutými šupinami, bohatě porostlá bílou vlnou a nahnědlými štětinami. Vnější okvětní plátky žlutooranžové s červenooranžovým středním proužkem. Vnitřní okvětní plátky do žlutooranžova. Nitky červenooranžové, na bázi jasnější, prašníky jasně žluté. Čnělka bledá, žlutě nazelenalá, blizna jasně žlutá, 11 – 12 laloků. Plod kolem 25 mm dlouhý a 9 mm široký, mocně vlnatý, nejprve nažloutlý, ve zralosti růžový. Semena o rozměru 0,6 x 0,5 mm, testa černá a lehce bradavičnatá, strophiola (korkový výrůstek chránící hilum) krémově bílá.
Popis odpovídá rostlinám, které jsme u Angostura našli. Ovšem vzhledem k tomu, že právě kvetly, můžeme upřesnit barvu květů: od čistě žluté až po červenou. Rostlin je na lokalitě dostatek, populace se zdá být v dobrém stavu (kvete, produkuje semena a dorost) a nejeví známky poškození (vlnatka, okus, vykopávání a vypalování). Ale z důvodu plošně omezeného výskytu s vazbou na konkrétní horninu není do budoucna vůbec zaručeno přežití tohoto krásného druhu. Za hlavní riziko považuji zničení pastvou koz, stejně jako na mnoha dalších místech. Dále hrozí zničení odtěžením horniny při rozšiřování ruty 40 na standardní silnici, které již na jiných úsecích probíhá. Takže nezbývá než doufat, že se s touto zajímavou lokalitou budeme nadále do budoucna setkávat v celé své kráse.