Na titulní straně našeho zpravodaje představuji jednu vydařenou fotku kaktusu v přírodě. Je na ní Trichocereus  smrzianus. Fotit kytky ve svém přirozeném domovském prostředí má své kouzlo. Venku se člověk nemusí zabývat aranžováním pozadí, schováváním květináče, ale na druhou stranu je to někdy náročnější, protože není vždy ve správnou dobu na správném místě, mnohdy prší, je tma, svítí proti sluníčko nebo se sype kamení.

Často se ke kytce nemůže dostat, protože je vysoko na skále nebo za dravým potokem, plotem, závorou, na hřbitově kam nesmí turisté a podobně. Jsou však chvíle, kdy se to povede, vyjde světlo, kolem je nádherná  krajina, něco vykouzlí rosa a něco stíny mraků, také je důležitá kompozice a pohled fotografa. Hodně záleží na technice, tedy na foťáku, objektivu, fotomateriálu, fotočipu, ale někdy se dobrá fotka vydaří úplně náhodou s obyčejným automatem. Fotka by neměla zůstat jen v počítači nebo na diáku, fotka musí být na papíru, aby šla prohlížet v hospodě a kdykoliv při setkání přátel. Dobré fotky si nechávám zvětšit a vyvěšuji  si je v klipech doma na stěnu nebo z nich sestavuji kalendář, popřípadě si je zařazuji do fotoalba tak, abych měl obrázek občas na očích a mohl se v duchu vrátit tam, kde to bylo vyfocené, vzpomenout si na tu chvilku. Fotka, která se dostala na titulní stranu našeho zpravodaje k nim patří, povedla se technicky, představuje zajímavou rostlinu a rád vzpomínám na okamžik, kdy byla pořízená.

 

smrzianus

 

Jeli jsme severní Argentinou, provincií Salta z nížiny u La Merced  zase do hor Quebradou Escoipe. Cestou jsme se dobře najedli grilovaným kuřetem přímo od ohně a skvěle se osvěžili koupelí v horském potůčku uprostřed bujné subtropické vegetace. Stoupáme výš, první zastávka v údolí je v nadmořské výšce 1.455 mnm, kolem jsou kolmé břidličnaté skály porostlé  šťavely, begóniemi, různými mechy a kapradinami, ale také kaktusy. Roste zde v mechu Rebutia senilis a ve stráních se majestátně tyčí sloupovité Trichocereus macrogonus. Stavíme se na kafe a na pivo. Kafe je studený, pivo teplý, lokál šílený, plný koček a psů. Jedeme dál, zastavujeme v nadmořské výšce 2.465 u osady Lapacheta, vegetace trošku ustupuje, ale stráně jsou pořád brčálově zelené, do nich se zařezávají  serpentiny prašné silničky. Očima hledáme skalní výchoz, kde by mohly být kaktusy. Konečně! Tady musí něco růst. Šplháme se nahoru a už vidíme stovky hlaviček nějaké rebucie nebo aylostery. Doma se podle fotek ukázalo, že je to Rebutia (Aylostera) pseudominuscula. Sice nekvetou, ale dají se najít zralá semínka. Rozhlížíme se dále po okolí. Co to je  za trsovitý drobný cereus? Podle literatury by zde měl růst Trichocereus  smrzianus a tak si říkáme, že to je asi on. Byl pojmenován  podle českého kaktusáře Otakara Smrže, díky tomu k němu máme tak nějak citově blíž. Sice nekvete, ale pěkně sedí ve skále a je od něj nádherný výhled do kraje. Fotíme a odvážím si vzpomínku v podobě vydařené fotky, na kterou se teď můžete podívat i vy.

   
Copyright © 2024 Klub kaktusářů Plzeň. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.