Když se vrátil před spoustou let Olda Fencl prvně z Ameriky, bylo to pro nás, jako kdyby se vrátil z pohádkové země. Zeptal jsem se ho, jak se vlastně kaktusy v přírodě hledají. Odpověděl, že jako houby. Docela trefné přirovnání, nicméně jistě neměl na mysli druh uvedený v nadpisu.

 Echinocactus platycanthus se hledat nemusí, projíždí-li kaktusář zemí zaslíbenou – mexické státy Hidalgo, Queretaro, Guanajuato a San Luis Potosí. Mnohde tvoří opravdu hojné populace. Jsou to důstojné kaktusy. Všimněte si, že každý kaktusář, když se prvně vrátí z Mexika, ukazuje především snímky s touto rostlinou. Mnohdy se významně cestovatelsky šklebí hned vedle.

Literatura uvádí více jmen: Echinocactus ingens, palmeri, grandis, visnaga. Uvádějí se různé rozdíly, nicméně dle mého názoru nepotvrzují platnost dobrých druhů. Myslím, že existuje jen jediný druh – tedy vystačíme s jediným jménem. Právo priority má E. platyacanthus. Není nutno vysévat všechny „ druhy“  – rostliny  jsou stejné ve výsevu i v přírodě.

 Ještě jednu zvláštnost Echinocactus platyacanthus má: Má 4 růstové formy. Malé semenáčky (tak do průměru 20 cm) mají tělo krásně modré. Pak začnou být příčně pruhované. Uvedenou modrou střídají pruhy s karmínovou. Je to velmi dekorativní. Pak v dospělosti mají pokožku světle zelenou a trny šedé. V tomto období začínají být dospělé a kvetou. Když dosáhnou opravdu obrovských rozměrů velikosti půldruhého metru, tvoří jakousi formu kristáty. Respektive místo vegetačního bodu tvoří vegetační „úsečku“. Roste tedy dále sudovitě, nedělá „hada“ – vegetační přímku jako klasické kristáty, tvořící  „hřebínky“. Uvedená růstová abnormalita je mezi kaktusy ojedinělá, snad něco vzdáleně podobného můžeme pozorovat u jihoamerické Denmoza rhodacantha.

 Pěstování E. platyacanthus není náročné, nicméně roste velmi pomalu. Musíme počkat asi 20 let, než kaktus začne tvořit pruhovanou epidermis. Na květy si musíme počkat ještě déle. Osvědčila se mi metoda „Na žabáka“ – tedy hodně tepla, vody  a dostatek  Kristalonu.