Mám tu čest představit Vám jedno suprové gymno, které můžete vidět  na titulní straně našeho klubového zpravodaje. Nebudu se zabývat taxonomickými kombinacemi ani polemizovat nad správným botanickým názvem ani podrobně popisovat charakteristické  znaky, chci Vám prostě sdělit zážitek při nálezu téhle moc pěkné kytky, pro kterou jsme při naší cestě po Argentině v roce 2007 zvolili  podle převzatých informacích název Gymnocalycium rhodantherum.

S touto rostlinou jsem se setkal na své první cestě za kaktusy v přírodě a uchvátila mě nejen svým divokým otrněním (v přírodě velice variabilním), barvou těla, ale i místem výskytu. Tyhle kytky totiž rostou ve výrazně červené rozpadavé usazenině (dá se to přirovnat k červené půdě na Žatecku) a fantasticky kontrastují s podložím. Navíc kolem se rozkládá úchvatná horská krajina, porostlá kaktusovou i nekaktusovou vegetací. Bonzajisté by zde byli úplně u vytržení z nádherných letitých živých i neživých pokroucených dřívek a keříků. Kaktusáře zase zaujmou kandelábry pasakán, trsy kandikansů, štrigózusů a opuncií. Mezi tím svítí červené drahokamy květů na temenech obrovských sudovitých denmóz. Jsme v argentinské provincii La Rioja kousek od národního parku Talampaya na silničce vedoucí z vesničky Pagancillo směrem na Puerta Alegre, Cuesta La Miranda a dále do Saňogasty (to jsou hezká španělská a indiánská jména že?). Místo jsme nazvali Las Higueritas a jsme v nadmořské výšce 1155 m. Gymno jsme objevili velice snadno, první rostliny sedí přímo u prašné cesty, dá se říci na okraji pangejtu. Zahlédl jsem je z okýnka a křičel, abychom zastavili. Vylézáme z auta a běháme jako pominutí od kytky ke kytce.  Jsou zašitý pěkně pod keříky, aby byly trošku ve stínu a jak už jsem psal každá je tak trošku jiná. Když už máte nafoceno deset snímků jedné, objevíte další hezčí, zase fotíte a zase objevíte ještě hezčí a vše se několikrát opakuje. Chceme najít pár semínek, ale nedaří se nám, předběhli nás se sběrem mravenci. Všude kolem se tu hemží mnoho druhů tohohle dokonale organizovaného hmyzu. Upadlo mi od úst pár drobečků sušenky a už si je někam odnáší. Zkoušíme hodit jim větší kousek sušenky, to už neunesou po jednom, chvíli se domlouvají a za chvíli kousky putují nad hlavičkami dvojic trojic i pětic mravenčích nosičů. Říkáme si, teď je překvapíme a klademe na zem celou sušenku o rozměrech 10 x 10 cm. To už tihle třímilmetroví tvorečkové nemohou odnést a ejhle, braši se svolávají, zalézají po desítkách či stovkách pod sušenku a za chvíli se již sušenka hýbe a putuje do křoví. Jsou to kabrňáci, ale nás do docela štve, protože nám vyfoukli všechna semínka.  Jsme tak trošku smutní, že opouštíme tohle kouzelné místo a nádherné rostliny pouze se vzpomínkou a pořízenými fotografiemi, ale i ty stojí za to.