Jen pro zorientování. Altaj je rozsáhlé pohoří v pohraniční oblasti Ruska a zasahuje do Mongolska, Číny a Kazachstánu. Tvoří tak jižní hranici Sibiře. Z toho ruský Altaj zaujímá plochu asi 240 000 km čtverečných a zdvihá se v rozloze 400 x 600 km od sibiřských nížin do 4506 mnm. Jeho nejvyšší hora Běluchy se nachází v centrálním Altaji.
. Hřebeny jsou zde ostré, rozeklané s úzkými dolinami, mohutnými ledovci a mnoha ledovcovými jezírky. Hranice lesa je zde přibližně na 2100 mnm, sněžná čára kolem 2500 mnm. Uvádí se, že se jedná o jedno z nejhezčích pohoří světa. Snad i proto, že tato oblast je prakticky liduprázdná.
Tak to je místo, kam jsem se vydal hledat Orostachys. Možná, že si většina z vás klepne na čelo, co že je to za blázna. Ale proč ne. Nejsou snad stejnými blázny ti, co nyní téměř masově zaplavují Mexiko, Bolívii či Jižní Afriku? tady mi do toho alespoň nikdo nekecal a nešmíroval. Kdo by kvůli tomu šlapal tři dny močály, korytem řeky, horskou tajgou i skalami od poslední vesničky?Jinak se sem mimo vrtulníku nelze dostat.
X-tý den expedice: Běžné ráno, v sedm ráno ohřát na lihovém vařiči čínskou polévku, tradiční snídani. Teprve potom se vysoukat ze stanu a omrknout zhoršující se počasí. Kde jsou ty dny, kdy azuro byla jediná barvy oblohy. Nyní je šedivá, místy barvy olova. Spodní hranice mraků je okolo 2.500 metrů. Stan mám pod posledními modříny rozkvetlé tajgy, pár kroků od šedých vod Akkemskovo Ozera v nadmořské výšce 2.010 metrů.
Dnes mám v plánu znovu navštívit údolí Jarlu a prošmejdit jeho pravý, k jihu obrácený svah. Váhám. Asi bude pršet, možná sněžit. To ví sám pánbůh, ale nakonec se rozhoupu. Kalhoty dolů, přebrodit Akkem. Zase zapomněli nahoře ohřát vodu! Ještě z toho dostanu revma. Pozvolna se čvachtám močálem k prvním modřínům. Na focení nic nového. Vždyť tudy procházím již potřetí. Ale co kdyby. V tajze se napasu na Zimolezu altejském nebo snad Kamčatském. Ono to vyjde nastejno. První den jsou jejich oválné, borůvkám podobné plody trpce kyselé, druhý den již natrpklé a třetí lahodně kyselé. Že by tak rychle dozrávaly? Spíše se přizpůsobily naše chuťové pohárky. Rozhodující je,že tyto plody jsou hlavním zdrojem vitamínů, i když ne jediným. Je zde několik botanických druhů zeleniny, kterou pěstujeme na našich zahrádkách v kulturní podobě. Třeba pažitka, cibule, česnek. V nižších polohách dozrává i rybíz Robes altaicus. Limbové oříšky pro jejich silnou pryskyřičnou příchuť s radostí přenechám zvědavým pišťuchám a pruhovyným burundukám a zemním veverkám.
Posilněn přebrodím potok v širokém kamenitém korytě, kde neroste ani stéblo. Asi se dost často rozlévá. Po pravici zanechávám fialové skály které rozdělují údolí ve dvě ramena a začnu se prodírat podrostem křovinných vrb, šípků a zimolezu do příkré stráně. Pod nohama mi křupe ztuhlý jíl připomínající hlušinu z kaolinového dolu. Nejen podle fajkovitých kmenů modřínů i křovin je poznat, že svah je v pohybu. Řídký drn je stále častěji roztrhán trhlinami sesuvu. Když naprší, musí to být pěkné mýdlo. Vrstva ornice - spíše jen drn - je zde nepatrná. Ale i tak zde kvetou lilie zlatohlávky (Lilium martagon). Mezi trávou jsou vidět semeníky pravděpodobně dvou druhů kosatců a ochmýřená semena koniklece,m která ještě drží na stoncích. Všude kolem je plno karafiátů a jiných květů. Rozkoš pohledět. Zato obloha nevypadá příliš přívětivě. Mračna narážejí čím dál častěji do svahu nad mojí hlavou. Déšť je na spadnutí. Vrátit se? Ne! Když jsem dolezl až sem, jdu dál. Dolů mohu sjet kdykoli. Modříny jsou stále řidší, tráva nižší a stržených holých míst přibývá. Nad sebou ale vidím souvislou alpskou louku. Budu muset tento nehezký, důlní haldu připomínající úsek rychle překonat a dál se courat nizoučkým kobercem rozkvetlých bylin a trávy. Koukám, kudy by to bylo nejsnazší. Vpravo téměř svislá stěna, vlevo je tato stěna dělená na několik zatravněných stupňů, jak se po částech trhala s sjížděla dolů. Nejlepší to bude asi zlatou střední cestou. Malou roklinkou, spíš jen zářezem. Ale moment. Co jsem to zahlédl koutkem oka na té prostřední terásce pár metrů nade mnou? Co to vidím? Špička Eifelovky.
V Paříži nejsem, netřesky tu nerostou, tak to musí být jen Orostachys. Ano, žlutavé květy na masitém stonku. Růžici listů odspodu nevidím. Rozhlížím se kolem, ale nikde nic podobného nevidím. Musím se tedy na plošinku vyškrábat. Jíl se pod nohama drolí, nohy pro změnu kloužou. Nakonec abych si došel pro mačky. Ale ne vždy nejkratší cesta je ta pravá. Oklikou se dostávám na plošinku, na jejímž okraji se krčí několik skupinek Orostachys. většinou rostou v trsech s centrální růžicí. Připomínají ploché borovicové šišky šedozelené barvy, místy přecházejícími do rubínova. Několik trsů vyhnalo 10 – 15 cm vysoký květní stvol. Dolní čtvrtina je řídce a volně kryta dužnatými zelenorubínovými palisty. Maximálně 1 cm dlouhé pětičetné světle žluté trubkovité květy vyrážející od spodního konce spirálovitého klasu. Překvapuje mne velikost, spíš drobnost celých rostlin. U nás pěstované jsou několikanásobně větší a pohlednější. To nebrání tomu, aby se ke slovu dostal fotoaparát. Když si myslím, že mám snímků dost, pokračuji dál, vzhůru k alpských loukám. Zde k velké radosti zjišťuji, že přechod mezi nimi a erozí rozrušeným svahem je domovem několika set rostlin. To, co jsem fotil, byl jen útržek sjetý o pár desítek metrů níže. Výše, v travnaté stráni jsem již žádné Orostachys nenašel.
A co mám skutečně napsáno v deníku?
Vyrážím za zhoršujícího se počasí na pravý svah Jarlu. Při výstupu v ústí údolí narážím na rozhraní modřínové tajgy a alpských luk na jílovitý sjíždějící pruh, v jehož horní části je lokalita Orostachys. Stanoviště slunné, podklad sterilní jíl. Roste v řídké trávě nebo volně. Foto. Výš již neroste.
Závěrem nutno dodat, že dodnes stoprocentně nevím, jaký Orostachys jsem opravdu našel. Alpinkáři tvrdí, že je to určitě Orostachys thyrsiflorus. Podle mojí laické úvahy by to mohl být. O. spinosa, i když ten je mnohem větší a květní stvol má jinak uspořádaný. Jinak by se popis celkem hodil, a to i zeměpisnou polohou. Nadmořská výška prvního nálezu je 2.150 m n.m. ne zcela odlišném substrátu, než uvádí odborná literatura. Podle ní by měl růst na přistíněných písčitých suchých lokalitách v oblasti Altaje. To se dalo částečně říci o dalších, mnohem níže položených stanovištích, která jsem později našel v údolí řeky Katuň v nadmořských výškách do 1.000 m. Ale i tady tyto žluté kvetoucí Orostachys byly drobné.
Poznámka redaktora:
Do společenské kroniky ve Zpravodaji KK Plzeň z listopadu 2003 napsal Petr Česal tato smutná slova:
Dne 24.10.2003 tragicky zahynul ve věku 55 let dlouholetý člen našeho klubu – pan Zdeněk Zíka z Kaznějova. Přítel Zíka pěstoval kaktusy od svých 15-ti let a do řad Klubu kaktusářů vstoupil v roce 1970. Z kaktusů se věnoval především pěstování rodu Echinocereus. Přítel Zíka byl však také všeobecným botanikem, o kterých se říká, že mají zelené ruce. Málokdo ví, že v našem regionu spoluzakládal v sedmdesátých letech i Klub pěstitelů orchidejí. Pravidelně se podílel na výstavě zahrádkářů v místě svého bydliště.
Zdeněk se zúčastňoval aktivně naší klubové činnosti. Pomáhal při výstavě, psal články o sukulentech do tohoto zpravodaje. Znovu vybízím k přečtení cestopisu o rostlinách rodu Orostachys, který vyšel v minulém výtisku. Bohužel tedy ze Zdeňkova pera se jedná o článek poslední.
Pro mne osobně je to veliká ztráta, protože to byl právě Zdeněk Zíka, kdo mne před 21 lety ke kaktusaření přivedl. V roce 1982 mne pozval jako mladého studenta, který obdivoval kaktusy na výstavě, do svého skleníku. Zde jsem dostal nejen tip, kde a kdy se scházejí plzenští kaktusáři, ale i tři rostlinky: Astrophytum asterias, Coryphantha andreae a Rebutia minuscula.
Zdeňku budeš nám chybět.
