Téma:

Tak jse mse odhodlal a dám sem fotku pana Rajtmajera. On se strašně nerad fotil, a tak mám jen pár záběrů, kdy se to podařilo,,ukrást,, jinak vždy prchal.Strašně rád se ale smál.

Uploaded with ImageShack.us

Nazdar, ten kankán by se dnes hodil.Jinak díkes, nastydly mi u toho než jsem zatopil nohy. Ale pobavil jsem se.

Motivovali mě kluci, ale pro pamětníky - tak to vypadalo na prvních Pražských sympóziích, jenom nevím kde je tam předseda :woohoo:

Taková noční procházka skleníky plnými kaktusů a ostatních sukulentů, to je pro vnímavého člověka velmi silný zážitek. Kytky odpočívají po celodenní asimilaci, směs vůní zeminy a kytek a vzdušné vlhkosti prosytí celou atmosferu. Všude jsou stíny sloupovitých cereusů, skrz sklo do toho svítí měsíc. To je chvíle, kdy nevnímáte čas a je vám jedno, že na věží kostela bijou půlnoc. Často jsem si to užíval, když jsem také dělal po nocích topiče.Nikdy jsem však v tento čas na kytky nemluvil, to pouze přez den jsme si spolu pokecali. V noci spali a já je nechával odpočívat jak milenku po vzájemném obohacení. Tehdy jsme si dávali všechno a nebýt potřeby se občas i najíst a napít, nepotřeboval bych více.

Jindá po práci, když jsem zrovna nechrněl v blaženém stavu převtělení na lávce u pasacán, a pan Rajtmajer měl zrovna chuť, sebrali jsme se a kolem 7 večerní jsme šli do nedaleké hospody . Tam jsme doplnili celodenním strádáním tekutiny a mezi 22 a 23 jsme se štrachali k němu domů. Udělal na plotně topinky, načnul vynikající salám z nuceného výseku co prodávali kousek nad tou hospodou, sedli ke stolu a vedli řeči. To pak ale už nebylo o kaktusech, to se semlelo mnohé jiné. Nejvíce to začínalo u ženskejch, přez zahradníky a brigádnice co na jejich zahradách přišli do jiného stavu, včely- to byl jeho velkej kůň, až ...zase to končilo u ženskejch.No prostě probrali jsme všechno.To pak jsem se pozdě v noci ubíral přez skleníky do šatny na kanape.Přeci nepojedu v noci z Břevnova do Strašnic a ráno zpět. Jinak doporučuji noční procházku kaktusovými skleníky, to je úplně jiná atmosféra.

Už jsem tady psal ,jak nám v kaktusárně na Břevnově praskaly horkem teploměry. Na to bylo několik řešení, jakmile se brzo ráno zalilo všechno, že z toho crčela voda, otevřely se všechny dveře a skrápěli jsme ulišky vodou.Ve skleníku nesměl být v těchto podmínkách nikdy člověk sám, teploměry se převěšely, a když bylo i venku všechno hotovo, přišel často pan Rajtmajer do pracovny, demonstrativně si olízl horní ret , to byl signál, šlo se vařit do hrnků z RAJ kafe. Šéf se pak jal u stolu s deskou bohatě vykládanou krásnými dřevy, na otočné židli vyprávět , jaké to bylo za jeho mládí, jak pan Vojta, p.Kozelský,A.V.F. a mnozí další. To jsem pak poslouchal jak náboženství.Jindá vyzval mne abych řekl co dělaj moje kytky doma a tu jsem vyprávěl jak jsem např. mámě na novém koberci v obýváku dělal s otcem svůj první balkonový skleníče. Ze dřeva ,skla a kytu. To se pak bavil pan Rajtmajer. Na těchto seancích jsem se naučil pít kafe, Na vojně to pak se mnou seklo. Nízkej tlak. Byla to hezká doba.

K tomu není co dodat.Když člověk člověku,byť maličkostí udělá radost,má z toho radost dvojnásobnou.I já to tak vidím

Skoro každý tak nějak přez darovaný kaktus začínal a nebo se chytl na nějaké výstavě, či tak nějak. Jo ty darovaný kytky byly vždy nejlepší. To nebylo ono, když si to člověk mohl koupit v krámě. To je handl za peníze a tak nějak to tu kytku devalvuje.Když jsem kaktus dostal, jakobych s ním si domů přinesl i kousek toho dárce, přinejmenším alespoň třeba i hezkou vzpomínku. Je dobré dávat.Kdysi, když jsem přišel o svou sbírku a někdo si ke mě přišel s děckem pro stromky, nebo jen tak pro pokec a měl s sebou děcko, jako první co bylo, že dostalo alespoň v kelímku netřesk. Jednak jsem si udělal radost, že mám tu možnost někomu jen tak něco dát,jednak dítě se pak zajímalo o to co dostalo, a dospěláci měli čas si probrat svoje věci a v neposlední řadě jsem splácel můj dluh vůči těm co kdysi obdarovávali mne.Je to štěstí moci dávat.

miro napsal: Pícháš?

Jo, neboj, s tebou se ale nejspíš líbat nebudu. No a dokonce i letos vysejvám, jedno podmiňuje do určité míry druhé.Jinak si už musím ve svém věku dávat bacha kam které semínko padne. Ztráty nejsou plánované.

Jo prima čtení.

Já přidám taky jednu malou vzpomínku. Není o žádném velkém a slavném kaktusáři, i když pro mě vlastně kaktusářským velikánem byl, teda spíše byla. Moje paní sousedka. Když mi bylo 12, honil jsem se za kdejakým rostliným exotem a ani mě nenapadlo, že existuje něco jako kaktusy.
A byla to právě ona, která mě věnovala můj první kaktus. Táta tenkrát opravoval plot , já pobíhal kolem ona mě pozvala do svého království. Měla skeník, teda vlastně takovej malej skleníček, velikost tak 2x1 metr, sotva se tam člověk otočil, ale byl plný kaktousků a mě se z toho tenkrát zatočila úplně hlava. Od té doby jsem nevynechal ani jednu možnost, abych se nepřipoměl a nevetřel se do skleníčku. Byla to dobrá duše, nikdy mě neodmítla a pokaždě jsem si odnesl nějakou odnožku. A díky ní se zrodil jeden kaktusář a díky němu možná dalši a díky tomu dalšímu ještě další.... A tak si říkám, že kdyby to tak bylo všude , musí být kaktusářů spousty. Ale možná, že nám v dnešní době právě chybí ti dobří lidé, co nelitují času a namáhy, aby rozsévali kolem sebe ty jiskřičky kaktusářské naděje, jen tak bez nároku na nějakou odměnu či zisk. Prostě jen proto, protože jsou to dobří lidé, co mají rádi tyhle kytičky . A tihle dobří lidé dokáží dělat z lidí kolem sebe zase dobré lidi, lidi kaktusáře. A tak se koukám přes ten plot, co už dávno potřebuje zase spravit, na ten dřevěný skleníček, co tam stále ještě nějakým zázrakem stojí a zarůstá v kopřivách a vpomínám na jednoho dobrého člověka a přeji si, aby těch dobrých bylo mezi námi co nejvíc

Pícháš?

Hrozně rád jsem po práci sedával v tom spojovacím skleníku s pasacanama. To jsem si vylezl po kovovém žebříku na lávku co byla nad uličkou. Lávka byla ze svařených jeklů, a celá, tak jako i ten žebřík, topné trubky i konstrukce natřená na bílo. Tam uprostřed těch obrovských trichocereusů- pasacan do zlatova i zrzava, lián jusbertů, velkých macrogonů na jedné straně, na druhé straně vysoká zeď s poličkami po celé délce skleníku. Na poličkách roubovance cereusovitých, lobivii.. Tam jsem měl i svůj malinkatý záhumenek.No záhumenek, jak se to vezme, vždycky, když se rovnaly kytky na stolech, nebo se stěhovaly do pařníků, vždycky se našel, tak jak to bývá, nějaký nepovedenec, nějaká ta anomálie, buďto to nemělo trny, nebo to byla schoura či jiný netypický patvar. Často se to jevilo jako chcíplotina a tehdy já s tichým souhlasem pana šéfa jsem tyto mrzáčky dával na tu svou poličku, kde jsem je křísil k životu.Občas se i zadařilo. A to se pak divil kdekdo, co se nám to tu vyskytlo.Tak tam jsem na té lávce rád odpočíval, rozmlouval s těmi rekonvalescenty a mnohdy i mezi nimi v té výšce usnul. Je kaktusům ku cti, že mne nikdy neshodili. Proč taky. Byl jsem jedním z nich.

Já vzpomínám na pana Karla Rajtmajera z Prahy Břevnova. Před Vánoci bylo smutné výročí jeho úmrtí 22.12.1991 . Dožil se 75 let.Měl jsem tu čest a štěstí se s ním od roku 1974 přátelit. Tedy spíše on mne zpočátku přijal . Byl to vynikající člověk, trošku samorost/ to je v této branži běžné/,a byl neskonale tolerantní, měl rád humor a byl velký praktik. Často jsme spolu strávili hodiny při jeho vyprávění.Měl jsem na to čas pracoval jsem u něj. Narodil se v Klatovech a na své pouti zahradníka působil před válkou i v Plzni.Jinak článek kondolenční o něm je v Kaktusy 1992/1 str 19 z pera pana Mazela. Bylo by to na velké vyprávění, , spousta historek,..A o tom že si rád dělal srandu:.::
Spousta kaktusářů kteří prošli jeho skleníky obdivovala jeho haselberga s černou špičkou. Stál na množárně hned na kraji na poličce. Naroubovanej na jusbertu, pěknej macek.No a ta černá špička, to mi jednou taky prozradil. To se do jedné ruky vezme zapálená svíčka a do druhé ruky haselberg a lehce se ožehnou opatrně trny. a je to. Dnes už to mohu prozradit. Nejvíce jsme se bavili když to ani kapacity neodhalily.Od něj mám Grandifloru nandasralu,pišišvory...Bylo mi s ním krásně. No to bylo tak, že když jsem se zeptal na jméno nějaký kytky, řekl mi to, když jsem se zeptal podruhý na tu samou kytku, řekl mi to, ale když jsem se zeptal na tu samou potřetí ,,a on si to doopravdy pamatoval ,že to je potřetí, ,, byla to pak už Grangiflora nandasrala.Stejnak jsem to z něj ale později vytáhl, nechal se. Moje první odborná práce s kaktusy u pana Rajtmajera spočívala ve stěhování misek opuncii z pod stolů ve skleníku do pařníků ven. No já ještě ručičky 15-ti letýho študentíka, kůže jak ze žabího vemena a opuncie. No dost jsem vytrpěl. Abych si to užil, a to jsem byl na brigádě za 4,80kč na hod,tak jsem další týden dostal řízkování opuncii. Dostal jsem pean, rukavice,nůž a znaje metodiku jsem se do toho pustil. Děs, pean zdržoval a rukavice byly za 2 minutky plné trnů skrz naskrz. Přišel p. Rajtmajer a ukázal mi to. Holejma rukama do holejch prstů bral uši, řezal, rovnal... Hrozný. Zatnul jsem zuby a za tejden to už bylo jedno, šlo mi to taky. Jen občas jsem nožem rejpal a nebo vymačkával zkvašené.Rád, opravdu rád na to vzpomínám. Kaktusárna, tedy skleníky na Břevnově byly z dnešního pohledu dost velká pekárna. Bylo jich tam za mého působení6 různé velikosti a spojovací skleníky, chodby. Hned u vrat do zahradnictví byl blok 3 skleníků stejné délky,cca něco kolem 20 m spojených na jedné straně tzv spojovákem. Zde skoro všude byly především sukulenty,opuntie, a něco podložek, zejména peruviánusů. Ve spojováku trůnila velikánská Grasula. Jeden skleník sloužil jako množárna, tam byly přepíchané výsevy a takové to malé množeníčko. Každý skleník měl tzv. bazenu. Stavby to byly dělané jak ve starých zahradnictvích bývalo, podezdívka z cementek, na tom kovová A konstrukce, zasklení a přesto ještě většinou celoročně pařeništní okna. Větralo se průvanem dveřmi Součástí tohoto bloku byla i pracovna, sbírkový malý skleník, od kterého klíč byl jen u šéfa a tam vám byly parády, sociálka a pod pracovnou kotelna se starými litinovým i kotli z předválky, 2 ks říkalo se jim Henčáky, od té doby jsem nepoznal lepšího kotle. Za tímto blokem skleníků byl spojovací chodbou připojen velký skleník kde byly především Cereusovití, myslím, že na ně měl p Rajtmajer slabost, dále Lobivie. a zase spousta podložek. Ono se tu vůbec dost všechno roubovalo. No a když se prošlo tím spojovákem, kde byly obrovské více jak 4 metrové pasacany, liány kvetroucích jusbertů, velcí macrogoni, parádní gruson , vše ve volné půdě v bývalém bazénu.Tak když se to prošlo, dostali jste se prolukou ke 2-oum satlákům. Zase cihlová podezdívka a na kovové konstrukci dvojí krytí pařeništními okny.Větrání malým okénkem ve štítě a dveřmi.Tady byly v jednom zase podložky a opuntie a ve druhém byly roubovance .Všude ve skleníkách pařáky, že nám praskaly teploměry, zálivka celkem pravidelná 3x týdně všechno pořádně hadicí pitnou ze řádu.To jsou věci.No a rostlo to taky. No zahradnictví ještě stojí, ale už tam nejspíše žádný kaktus nebude. Adr. Radimova 2. Je to hned vedle Kulturáku nebo Lidušky/tak něco tam bylo/ pro Prahu 6
Dá se to shlédnout dle adresy i na Googlu mapách.
Pan Rajtmajer tehdy na mne čekal až se vrátím z vojny a chtěl abych to přebral, jenomže vedení Sadů,lesů a zahradnictví mělo jiné plány a tak z toho sešlo. pan Rajtmajer pak odešel do důchodu a jelikož hned vedle zahrady bydlel, smutně se díval jak se to plundruje.Smutnej konec krásný zahrady a smutnej konec jednoho našeho velkého odborníka co pamatoval a znal takové veličiny jako A.V.Frič, Kozelský ,Vojta, Sadloň, starý pan Rektořík, PAPABOLIS....Šubíka a mnohé jiné. Pan Rajtmajer byl stoupencem klasického pěstování v zemi a v hliněných květináčich a eventuelně hliněných miskách. Tvrdil, že to v plastu tak nedejchá a vůbec... prostě plasťáky jste u něj nikde nenašli. Ono to něco mělo do sebe, takovej hliněnej květináč se dá s kytkou zapustit do země v pařníku, a to máte jak volnou kulturu, když se pak na podzim vytěžujou musí se roztrhané květníky nahradit, a nebo stačí ořezat prorostlé kořeny. Vystavený na stole rychleji vysychá, Nevýhodou jsou mapy vysrážených solí a tzv plstnatění kořenů na stěně hrnku.No a je to i těžší. Dneska už se nejspíše neseženou a pokud tak budou jen dekorační a nebo podstatně dražší než plasťáky.
Já myslel, že se někdo připojíte se svými vzpomínkami na své mistry a zatím tady zaháním sklerózu sám. No pokud plácám slámu dejte vědět, já se zlobit nebudu. Já to cítím jako svůj veliký dluh vůči panu Rajtmajerovi, Jsou v životě lidským chvíle, kdy chca nechca jeden začíná tak trochu bilancovat. A tak jsem po dlouhé úvaze začal psát alespoň tady své vzpomínky jako odloženou poctu a poděkování člověku, který z dnešního pohledu a zkušeností mi mnohé nezištně dal, mnohému mne naučil , dovolil mi strávit s ním pár let, na které nemohu zapomenout a která patří dosud k těm nejlepším v mém životě. Je toho ještě dost co se mi vybavuje, mám i něco starých diáků z té doby, jen to zdigitalizovat. Snad se k tomu dostanu. S panem Rajtmajerem dost dlouho na zahradě pracoval taky jakýsi pan Chvoj.Já ho poznal už jako takřka 70 ti-letého staříka, alespoň takového byl podoby. Vrásčitý, menší postavy , hubenej jak vyžle, ale čilej až kampak. Byl to taky takovej svéráz, řekl, co si myslí-no co by mu tehdy ještě kdo vzal. Jakmile měl chvilku- byl to takovej sběratel, všechno se mu hodilo- už mu byly vidět jen čouhající nohy z kontejneru před panelákem. Všechno se hodilo a tak nám to tam vyzdobil plynovou maskou, vrchním dílem z opalovaček a vůbec měl dobrý vkus. Jenomžě tento človíček ještě před válkou pracoval co-by zahradník u nějakého továrníka či uhlobarona a ten měl zálibu v ,,fylokaktusech,,.Chtěl bych vidět někdy desetinu toho co popisoval pan Chvoj . Na ulici by jste mu dali korunu z milosti a on to byl takový machr.Znal toho spousty.

Myslíš takhle?

Jo, tyhle historky se čtou pěkně, zvlášť když to někdo umí pěkně podat. Jen bych si to raději přečetl jako ucelený článek, než takhle po kouskách. Nedalo by se s tím něco udělat?

S panem Rajtmajerem dost dlouho na zahradě pracoval taky jakýsi pan Chvoj.Já ho poznal už jako takřka 70 ti-letého staříka, alespoň takového byl podoby. Vrásčitý, menší postavy , hubenej jak vyžle, ale čilej až kampak. Byl to taky takovej svéráz, řekl, co si myslí-no co by mu tehdy ještě kdo vzal. Jakmile měl chvilku- byl to takovej sběratel, všechno se mu hodilo- už mu byly vidět jen čouhající nohy z kontejneru před panelákem. Všechno se hodilo a tak nám to tam vyzdobil plynovou maskou, vrchním dílem z opalovaček a vůbec měl dobrý vkus. Jenomžě tento človíček ještě před válkou pracoval co-by zahradník u nějakého továrníka či uhlobarona a ten měl zálibu v ,,fylokaktusech,,.Chtěl bych vidět někdy desetinu toho co popisoval pan Chvoj . Na ulici by jste mu dali korunu z milosti a on to byl takový machr.Znal toho spousty.

Já to cítím jako svůj veliký dluh vůči panu Rajtmajerovi, Jsou v životě lidským chvíle, kdy chca nechca jeden začíná tak trochu bilancovat. A tak jsem po dlouhé úvaze začal psát alespoň tady své vzpomínky jako odloženou poctu a poděkování člověku, který z dnešního pohledu a zkušeností mi mnohé nezištně dal, mnohému mne naučil , dovolil mi strávit s ním pár let, na které nemohu zapomenout a která patří dosud k těm nejlepším v mém životě. Je toho ještě dost co se mi vybavuje, mám i něco starých diáků z té doby, jen to zdigitalizovat. Snad se k tomu dostanu.

Náhodou je to dobrý, neboj, má to čtenáře. A neboj, on se někdo přidá, kdo má podobný zážitky.

Pan Rajtmajer byl stoupencem klasického pěstování v zemi a v hliněných květináčich a eventuelně hliněných miskách. Tvrdil, že to v plastu tak nedejchá a vůbec... prostě plasťáky jste u něj nikde nenašli. Ono to něco mělo do sebe, takovej hliněnej květináč se dá s kytkou zapustit do země v pařníku, a to máte jak volnou kulturu, když se pak na podzim vytěžujou musí se roztrhané květníky nahradit, a nebo stačí ořezat prorostlé kořeny. Vystavený na stole rychleji vysychá, Nevýhodou jsou mapy vysrážených solí a tzv plstnatění kořenů na stěně hrnku.No a je to i těžší. Dneska už se nejspíše neseženou a pokud tak budou jen dekorační a nebo podstatně dražší než plasťáky.
Já myslel, že se někdo připojíte se svými vzpomínkami na své mistry a zatím tady zaháním sklerózu sám. No pokud plácám slámu dejte vědět, já se zlobit nebudu.

Farrael-Sama napsal: Škoda, že už to asi není že? Teď tu bydlím na Petřinách, ale bohužel už to štěstí mít nebudu se na to podívat. Určitě to byla nádhera.

No zahradnictví ještě stojí, ale už tam nejspíše žádný kaktus nebude. Adr. Radimova 2. Je to hned vedle Kulturáku nebo Lidušky/tak něco tam bylo/ pro Prahu 6
Dá se to shlédnout dle adresy i na Googlu mapách.
Pan Rajtmajer tehdy na mne čekal až se vrátím z vojny a chtěl abych to přebral, jenomže vedení Sadů,lesů a zahradnictví mělo jiné plány a tak z toho sešlo. pan Rajtmajer pak odešel do důchodu a jelikož hned vedle zahrady bydlel, smutně se díval jak se to plundruje.Smutnej konec krásný zahrady a smutnej konec jednoho našeho velkého odborníka co pamatoval a znal takové veličiny jako A.V.Frič, Kozelský ,Vojta, Sadloň, starý pan Rektořík, PAPABOLIS....Šubíka a mnohé jiné.

Součástí tohoto bloku byla i pracovna, sbírkový malý skleník, od kterého klíč byl jen u šéfa a tam vám byly parády, sociálka a pod pracovnou kotelna se starými litinovým i kotli z předválky, 2 ks říkalo se jim Henčáky, od té doby jsem nepoznal lepšího kotle. Za tímto blokem skleníků byl spojovací chodbou připojen velký skleník kde byly především Cereusovití, myslím, že na ně měl p Rajtmajer slabost, dále Lobivie. a zase spousta podložek. Ono se tu vůbec dost všechno roubovalo. No a když se prošlo tím spojovákem, kde byly obrovské více jak 4 metrové pasacany, liány kvetroucích jusbertů, velcí macrogoni, parádní gruson , vše ve volné půdě v bývalém bazénu.Tak když se to prošlo, dostali jste se prolukou ke 2-oum satlákům. Zase cihlová podezdívka a na kovové konstrukci dvojí krytí pařeništními okny.Větrání malým okénkem ve štítě a dveřmi.Tady byly v jednom zase podložky a opuntie a ve druhém byly roubovance .Všude ve skleníkách pařáky, že nám praskaly teploměry, zálivka celkem pravidelná 3x týdně všechno pořádně hadicí pitnou ze řádu.To jsou věci.No a rostlo to taky.

Škoda, že už to asi není že? Teď tu bydlím na Petřinách, ale bohužel už to štěstí mít nebudu se na to podívat. Určitě to byla nádhera.

Kaktusárna, tedy skleníky na Břevnově byly z dnešního pohledu dost velká pekárna. Bylo jich tam za mého působení6 různé velikosti a spojovací skleníky, chodby. Hned u vrat do zahradnictví byl blok 3 skleníků stejné délky,cca něco kolem 20 m spojených na jedné straně tzv spojovákem. Zde skoro všude byly především sukulenty,opuntie, a něco podložek, zejména peruviánusů. Ve spojováku trůnila velikánská Grasula. Jeden skleník sloužil jako množárna, tam byly přepíchané výsevy a takové to malé množeníčko. Každý skleník měl tzv. bazenu. Stavby to byly dělané jak ve starých zahradnictvích bývalo, podezdívka z cementek, na tom kovová A konstrukce, zasklení a přesto ještě většinou celoročně pařeništní okna. Větralo se průvanem dveřmi

Moje první odborná práce s kaktusy u pana Rajtmajera spočívala ve stěhování misek opuncii z pod stolů ve skleníku do pařníků ven. No já ještě ručičky 15-ti letýho študentíka, kůže jak ze žabího vemena a opuncie. No dost jsem vytrpěl. Abych si to užil, a to jsem byl na brigádě za 4,80kč na hod,tak jsem další týden dostal řízkování opuncii. Dostal jsem pean, rukavice,nůž a znaje metodiku jsem se do toho pustil. Děs, pean zdržoval a rukavice byly za 2 minutky plné trnů skrz naskrz. Přišel p. Rajtmajer a ukázal mi to. Holejma rukama do holejch prstů bral uši, řezal, rovnal... Hrozný. Zatnul jsem zuby a za tejden to už bylo jedno, šlo mi to taky. Jen občas jsem nožem rejpal a nebo vymačkával zkvašené.Rád, opravdu rád na to vzpomínám.

No to bylo tak, že když jsem se zeptal na jméno nějaký kytky, řekl mi to, když jsem se zeptal podruhý na tu samou kytku, řekl mi to, ale když jsem se zeptal na tu samou potřetí ,,a on si to doopravdy pamatoval ,že to je potřetí, ,, byla to pak už Grangiflora nandasrala.Stejnak jsem to z něj ale později vytáhl, nechal se.

Tak ta Nandasrala to je hezké To je jako název pro "Kočičí hnojivo"

Bylo by to na velké vyprávění, , spousta historek,..A o tom že si rád dělal srandu:.::
Spousta kaktusářů kteří prošli jeho skleníky obdivovala jeho haselberga s černou špičkou. Stál na množárně hned na kraji na poličce. Naroubovanej na jusbertu, pěknej macek.No a ta černá špička, to mi jednou taky prozradil. To se do jedné ruky vezme zapálená svíčka a do druhé ruky haselberg a lehce se ožehnou opatrně trny. a je to. Dnes už to mohu prozradit. Nejvíce jsme se bavili když to ani kapacity neodhalily.Od něj mám Grandifloru nandasralu,pišišvory...Bylo mi s ním krásně.

Já vzpomínám na pana Karla Rajtmajera z Prahy Břevnova. Před Vánoci bylo smutné výročí jeho úmrtí 22.12.1991 . Dožil se 75 let.Měl jsem tu čest a štěstí se s ním od roku 1974 přátelit. Tedy spíše on mne zpočátku přijal . Byl to vynikající člověk, trošku samorost/ to je v této branži běžné/,a byl neskonale tolerantní, měl rád humor a byl velký praktik. Často jsme spolu strávili hodiny při jeho vyprávění.Měl jsem na to čas pracoval jsem u něj. Narodil se v Klatovech a na své pouti zahradníka působil před válkou i v Plzni.Jinak článek kondolenční o něm je v Kaktusy 1992/1 str 19 z pera pana Mazela.

Zakládám nové téma Vzpomínáme. Neměli bychom zapomínat na ty co byli před námi a něčemu jsme se od nich naučili.