Téma:

Název:
Pediocactus sileri (Engelmann) L. D. Benson, Cact. Succ. J. (Los Angeles). 33:53 1961

Synonyma:
Echinocactus sileri Engelmann, in Coulter, Contr. U.S. Natl. Herb. 3:376 1896, USA
Utahia sileri (Engelmann ex J. M. Coulter) Britton & Rose, Cactaceae 3:215 1922, USA

Popis:

Výskyt:
Okrouhlé kopce sádrovcového jílu a písčité půdy v geologické formaci Moenkopi, oblast křovinaté pouště v Great Basin (Velká kotlina), 900-1600 m nad mořem. Původně je výskyt udáván ze severozápadní Arizony a jihozápadního Utahu. Jediné známé lokality jsou však v současnosti na severu Arizony, v okresech Mohave a Coconino, ve výškách kolem 1400 m, převážně v indiánských rezervacích. Lokality jsou soustředěny do 50 km úzkého a 100 km dlouhého pruhu, který začíná jihovýchodně od města Fredonia (okres Coconino) a táhne se na západ podél hranice mezi Arizonou a Utahem ke středu severního okraje okresu Mohave.

Vyskytují se na nízkých pahorcích téměř bez vegetace, v tvrdé, zvětralé půdě bohaté na sádrovec, nebo v půdě ze zvětralého načervenalého pískovce mezi typickými nízkými pouštními keři. Roste spolu se Sclerocactus parviflorus, Escobaria vivipara var. arizonica a různými druhy rodů Opuntia a Yucca.

Výskyt P. sileri (zdroj: Biota of North America Program )


Taxonomie:
V roce 1896 popsán Engelmannem jako Echinocactus sileri na počest p. Silera, který rostlinu v r. 1882 našel. V roce 1922 ji na základě studia herbářového materiálu Britton a Rose přeřadili do monotypického rodu Utahia (ačkoli rostla zejména v Arizoně).

Fotogalerie:

P. sileri RP 118, Antelope Valley, Az (foto i kultura: Míla Hájek)


P. sileri, Arizona (autor: Rebou, , zdroj: Wikipedia


P. sileri v sádrovcové půdě, oblast White Dome východně od River Road u Arizonských hranic, jihovýchodně od St. George, Utah (autor: Stan Shebs , zdroj: Wikipedia )

Jen pro upřesnění - nenavrhoval jsem nic spojovat, jen jsem poznamenal, že při dohledávání polních čísel Pediocactusů musím vzít v úvahu i synonymní názvy těchto druhů někdy a pouze někým řazených ke Sclerocactusům, protože chci mít analýzu výskytu pokud možno kompletní. Pokud jde o výše uvedený seznam - jsou stejné, můj zdroj pouze uznává jako samostatný druh Pediocactus hermannii, ale to už bylo výše poznamenáno, že je zde zahrnuto pod Pediocactus simpsonii (někdy též jako Pediocactus simpsonii var. hermannii). Takže jde o ... řekněme nepodstatný detail, abych udržel vysokou kulturu vyjadřování v tomto fóru.
PS: Miro, nejsem zastáncem tvorby názvů šlaponohobrnkotruhla místo piáno , nepodezírej mě prosím z touhy po novotvaru Sclepediocactus nebo budu mít divoké sny ...

Dušan napsal: Přesně tak, podle genových analýz prý patří Toumeya spíš do Sclerokaktusů, kam ji američtí botanici řadí.

Ale Sklerokaktusy a Pediokaktusy překvapivě prý jsou jen vzdáleně příbuzné. Určitě bych je proto nespojoval. Rod Pediocactus má prý mnohem blíže k rodům Glandulicactus, Turbinicarpus a Ariocarpus, zatímco Sclerocactus má velmi blízko k rodům Ancistrocactus a Echinomastus. Scl., Anc. a Echm. jsou velmi silně příbuzné. Dokonce E. johnsonii, ač morfologicky odpovídá Echinomastusům, je více příbuzný se Sklerokaktusy. Z tohoto pohledu je rod Echinomastus parafyletický, tzn. nezakládá se na reálných příbuzenských vztazích.

Každopádně rod Pediocactus v současném pojetí (včetně Utahia a Navajoa a bez Toumeya) je prý podle genetiky velmi celistvý a pěkně definovaný. Morfologicky je pak definován způsobem pukání plodu a opadavými květními zbytky na plodu.

Tak tohle se mi líbí, konečně genová analýza.Kéž by to už začali provádět u ostatních rodů a rázem by masivně ubylo komerce v položkách a nesmyslných nových"rádoby popisech".Mimochodem, ten E.johnsonii by odpovídal Sclero i svými nároky na pěstování.Moc dobrý příspěvek!

Naprosto souhlasím s Mirem, je potřeba udělat jeden střízlivý seznam, který třeba nebude sedět všem, ale prostě bude. Pokud někdo doloží, že je zásadní a nezbytné tam mít nebo nemít nějaký druh, může se to předělat. Každopádně sklerokaktusy bych sem rozhodně nemotal, uděláme extra vlákno.

Myslím, že ten seznam nahoře už je celkem pěkný, nakonec nám to potvrzují ty genetické pokusy.
Můžeme se hádat o varietách P. simpsonii a bradyi, případně jestli jsou to variety, nebo poddruhy nebo samostatné druhy. Ale myslím, že to asi my praktičtí kaktusáři nejsme schopni rozseknout.

Přesně tak, podle genových analýz prý patří Toumeya spíš do Sclerokaktusů, kam ji američtí botanici řadí.

Ale Sklerokaktusy a Pediokaktusy překvapivě prý jsou jen vzdáleně příbuzné. Určitě bych je proto nespojoval. Rod Pediocactus má prý mnohem blíže k rodům Glandulicactus, Turbinicarpus a Ariocarpus, zatímco Sclerocactus má velmi blízko k rodům Ancistrocactus a Echinomastus. Scl., Anc. a Echm. jsou velmi silně příbuzné. Dokonce E. johnsonii, ač morfologicky odpovídá Echinomastusům, je více příbuzný se Sklerokaktusy. Z tohoto pohledu je rod Echinomastus parafyletický, tzn. nezakládá se na reálných příbuzenských vztazích.

Každopádně rod Pediocactus v současném pojetí (včetně Utahia a Navajoa a bez Toumeya) je prý podle genetiky velmi celistvý a pěkně definovaný. Morfologicky je pak definován způsobem pukání plodu a opadavými květními zbytky na plodu.

Když jsem se letos přes zimu rozhodl uspořádat si kartotéku mrazuodolných kaktusů, našel jsem u velké části Sclerocactusů jako synonymum Pediocactus. Navíc k nim spadla Toumeya, Ancistrocactus brevihamatus, Ancistrocactus scheeri, Ancistrocactus tobuschii ... Netvrdím, že je to správně nebo špatně (asi jde o starší přehazovačky mezi rody), ale při dohledávání polních čísel se musím něčeho držet, jinak by mi nálezy registrované pod dnes neuznávaným synonymem vypadly z evidence. A protože jsou to kaktusy USA, přidržel jsem se jejich terminologie, ostatně zrovna u Pediocactusů se od naší v podstatě neliší ...

No jasné že se prolínají naleziště jednotlivých rodů a druhů. Ale pokud chceš napsat prolínání rodů jako že "scleropediocactus nebo pediosclerocactus" tak to asi néééé. Ono právě jde o to stanovení "klíče" aby ti ta "papyracantha" sedla kam má. Proto je potřebné uvádět hned na začátku, podle koho bude Dušan členění dělat a musí se ho potom držet. Když má někdo jiný názor, tak ho potom napíše. Ale v "plném rozsahu", to znamená s uvedením jakého členéní je zastáncem a proč (definovat "proč" jako " ... koupil jsem si knížku a tam píšou ..." nestačí). To členění je na skutečných botanicích jak se dohodnou. Nám nezůstává nic jiného, než si vzít jeden vzor a podle něho šlapat. Nelze vzít něco od jednoho a další od druhého. Tak že pokud jedu v pediocactusech, tak si musím ke sclerocactusu vzít "stejného představeného", jinač si udělám guláš ve vlasním na jednom metru štverečním takový, že se v tom nedohodnu už ani sám se sebou

Já ji našel v rodu Sclerocactus (Sclerocactus papyracanthus), ale ony se tyto dva rody trochu prolínají (v některých druzích).

Rozhodl jsem se vyřadit z přehledu Toumeyu papyracanthu, na základě toho, co jsem zatím přečetl o těchto rodech. Samozřejmě se nebráním diskusi. Když bude názor většiny pro zařazení Toumeye do rodu Pediocactus, rád ji tam vrátím.

Ty stránky znám, ale našel jsem ještě přesnější distribuční mapy na těchto stránkách projektu BONAP .

K jednotlivým druhům pak překládám botanické popisy ze stránek projektu eFloras , kde jsou podrobné popisy rodů i druhů, klíče čeledí a rodů a jejich systematika včetně odkazů na literaturu. Mj. jsou tam hezky objasněné příbuzenské vazby mezi Sclerocactus, Pediocactus, Toumeya, Glandulicactus, Ancistrocactus a Echinomastus na základě genetických analýz.

Postupně to všechno přeložím, jen prosím o trpělivost, mám teď hodně práce doma i v práci.

Mě se zatím z hlediska údajů osvědčily informace z Amerického ministerstva zemědělství (USDA) - lokality výskytu jednotlivých druhů i relativně podrobné informace o klimatických podmínkách (včetně sněhových a mrazových údajů)

plants.usda.gov/java/profile?symbol=PEDIO

Podrobnější údaje se mi zatím nepodařilo nikde nenalézt.

Další údaje dohledávám na

www.cactuspedia.info/schede/PEDIOCACTUS/photo_gallery_pediocactus.htm

Ale jo, už jsem něco našel i na webu, takže to půjde
Našel jsem i moc pěkný klíč rodu, přeložím ho a vyvěsím.

No já bych s tím vůbec neváhal, ale jde o to, že nemám žádnou literaturu a ani k ní nemám přístup, páč nejsem členem žádného spolku. Jde mi o to sehnat alespoň oficiální popisy těch taxonů, ať už z toho Hochstättera, nebo z něčeho jiného. Pokud to má někdo v el. podobě a může poskytnout, rád to přelouskám a přepíšu k jednotlivým druhům. Jsem si jistý, že hodně lidí má buď toho H., nebo třeba něco od Vereše. Jsou botanické popisy druhů v tom speciálu Kaktusy 2007/3?

Linkování fotografií ze stávajícího vlákna už je maličkost, to udělám rád. Pak bych přidal linky třeba na geografické distribuční diagramy, vytahal nejběžnější polní čísla nebo katalogové položky, atd.

Vítej do klubu...

Kdo založí téma, ten je autor

1 ......	Trny korkovité nebo houbovité; středové nebo přechodné trny široké	P. peeblesianus
	u báze 1-1,5 mm
.
-	Trny hladké, poměrně tvrdé, nikdy ne korkovité nebo houbovité;	(2)
	pokud jsou přítomny středové trny, pak jsou tyto u báze široké 1 mm nebo méně
	.
2 ......	Vnější okvětní lístky i šupiny květní trubky dlouze třásnité;	Pediocactus sileri
	středové trny dlouhé a tvrdé, 13-30 mm dlouhé, stonky vysoké 5-25 cm;
	rostliny z Arizony nebo Utahu
	.
-	Vnější okvětní lístky i šupiny květní trubky jsou BUĎ jemně zubaté, třásnité	(3)
	NEBO celistvé a často zvlněné; středové trny krátké a jemné, menší než 15 mm;
	NEBO POKUD jsou trny pevné a tlusté a stonky vyšší než 5 cm, PAK rostliny nejsou
	z okresů Mojave a Coconino v Arizoně nebo z okresů Kane a Washington v Utahu
	.
3 ......	Středové trny ohebné, vlasovité, nepravidelně zvlněné nebo zakroucené (občas rovné)	P.paradinei
	.
-	Středové trny tuhé, rovné nebo jen lehce zahnuté, občas zcela chybí	(4)
	.
4 ......	Stonky 3-30 cm vysoké, středových trnů 4-12 v areole	(5)
	.
-	Stonky 0,7-6,8 cm vysoké, středových trnů 0(-2) v areole	(6)
	.
5 ......	Stonky obvykle odnožující a protáhlé, trny téměř vzpřímené, okrajové trny	P. nigrispinus
	červenohnědé, 8-20 mm dlouhé; rostliny se vyskytují obvykle pod 1500 m n. m.
	ve státech Washington, Oregon a Idaho
	.
-	Stonky obvykle neodnožující, trny široce rozprostřené, okrajové trny bílé nebo	P. simpsonii
	krémové, 3-13 mm dlouhé; rostliny se vyskytují obvykle nad 1500 m ve Skalistých
	horách a přilehlých pláníchGreat Plains v USA
	.
6 ......	Stonky vysoké 0,7-5,5 cm a široké 1-3 cm, okrajových trnů 18-26 v areole;	P. knowltonii
	semena hrbolatá, avšak ne vrásčitá
	.
-	Stonky vysoké 3,2-6,8 cm a široké 2,6-9,5 cm, okrajových trnů 9-16 v areole;	(7)
	semena hrbolatá a vrásčitá
	.
7 ......	Areoly eliptické; okrajových trnů většinou 13-16 v areole, vnitřní okvětní	P. bradyi
	lístky krémové až slámově žluté, semena hnědočerná
	.
-	Areoly oválné až téměř kruhové; okrajových trnů většinou 9-15 v areole;	(8 )
	vnitřní okvětní lístky žlutě bronzové, broskvově bronzové nebo růžové;
	semena černá nebo šedá
	.
8 ......	Areoly většinou vlnaté (vzácně lysé); vnitřní okvětní lístky broskvové nebo růžové;	P. winkleri
	semena až 3x2 mm velká, rostliny se nachází jižně od útvaru San Rafael Swell
	v okrese Emery, Utah
	.
-	Areoly chlupaté, ne vlnaté; vnitřní okvětní lístky žlutě bronzové až broskvově	P. despainii
	bronzové; semena až 2,5x2,5 mm velká, rostliny se nachází v oblasti San Rafael Swell

Klíč k určování druhů Pediocactus bradyiPediocactus despainiiPediocactus knowltoniiPediocactus nigrispinusPediocactus paradineiPediocactus (Navajoa) peeblesianusPediocactus (Navajoa) peeblesianus ssp. fickeisenii Pediocactus (Utahia) sileri Pediocactus simpsoniiPediocactus winkleriPopis roduTaxonomieU rozdělení do druhů a nižších jednotek jsem použil práci autorů Kenneth D. Heil a J. Mark Porter. Narozdíl od Hochstättera neřadí P. despainii a P. winkleri jako poddruhy do rodu P. bradyi. Opírají se o genetickou analýzu, která vyvrací bližší příbuznost P. bradyi a P. despainii/winkleri. Tyto dva druhy (které jsou mimochodem velmi úzce příbuzné jak geneticky tak geograficky) mají blíže ke skupině simpsonii/knowltonii. P. bradyi pak má blíže k P. sileri a P. peeblesianus. Poddruhy P. simpsonii nejsou dle autorů opodstatněné vysokou variabilitou druhu, která je dána obrovským areálem v USA.Dle sekvenční analýzy chloroplastové DNA je uvedený rozsah rodu Pediocactus odpovídající, rod je dobře soudržný. Z morfologického hlediska je rod sjednocen netypickým pukáním plodu a opadavými květními zbytky. Ostatní vnější znaky jsou naopak jednotlivé druhy pozoruhodně různorodé. I z tohoto důvodu bylo 9 uznávaných druhů v historii řazeno celkem do 5 různých rodů.Tradiční sdružování rodů Pediocactus a Sclerocactus odporuje poznatkům z genové analýzy. Blíže jsou pediokaktusy více příbuzné s rodem Glandulicactus, Turbinicarpus a Ariocarpus než s rodem Sclerocactus.Výskyt(zdroj: The Biota of North America Program )