Na podzim r. 2009 jsem měl možnost pozorovat bakebergie v přírodě. Dovolují si tedy doplnit některé údaje uvedené v článku Oldy Fencla v našem Zpravodaji č. 2-2016. Článek samotný již vyšel o něco dříve v časopise Kaktusy č. 1, str. 9-10, 2013.

Poslední platné jméno této rostliny bylo: Pachycereus militaris (Audot) Hunt D. Mezi pachycereusy ji Hunt přeřadil v r. 1987, přestože jako jediný zástupce tohoto rodu je výji­mečná tvorbou apikálního (vrcholového) cephalia. To poněkud připomíná vojenskou čepici z dob napoleonských válek. "Militaris" pak znamená - ozbrojený otrněný.

Přítomnost cephalia však není dostačujícím rysem pro vyjmutí Backebergií z rodu Pachycereus. Ovšem již v r. 2000 prokázal T. Terrazas molekulární a anatomickou studií odlišnost od Pachycereusů. Následně pak S. Arias et al. (2003) a S. Arias a T. Terrazas (2009) prokázali morfologické a fylogenetické odlišnosti a potvrdili tím korektnost původního zařazení do rodu Backebergia.

Tyto taxonomické změny jsou však pro běžného pěstitele jen literární zajímavostí. Kaktusáři jsou konzervativní "čeládka", která neběží při každé změně jména přepisovat do skleníku jmenovky. Vedou si své rostliny pod starými zažitými jmény a nepřepisují např. Notokaktusy na Parodie, Sulkorebucie na Weingarcie, nebo Echinocactus grusonii na Kroenleinia grusonii. V případě Backebergií to platí dvojnásob. Za prvé je to nedostup­nost množitelského materiálu a za druhé jen teoretická možnost dopěstování několikametrové rostliny až do květu.

Nejznámější oblastí výskytu této rostliny je okolí Presa de Infiernillo na Rio Balsas mezi státy Michoacan a Guerrero. Z dalších potvrzených lokalit pak např. u San Jeronimo – Michoacan/Guerrero, u Petatlánu – Guerrero, u Apatzinganu – Michoacan, u Tecalitlanu – Jalisco a i jinde. Její rozšíření však patrně zasahuje ještě dále na severozápad, až do státu Sinaloa.

V roce 2008 byl odtud popsán přírodní hybrid mezi Backebergia militaris a Pachycereus pecten-aborigium. Dostal jméno Pachebergia apicostata, S. Arias & T. Terrazas.

Cestou přes hory v Michoacanu nedaleko od Buenavista Tomatlan, nám Martin Halada nahlásil „Vlevo jsou bakebergie“. Nad korunami stromů tam opravdu vyčnívaly zlatavé špičky cefalií. Na lokalitě, využívané pro pastvu skotu, se řídce vyskytovaly dospělé rostliny bakebergií. Na navštívené části lokality jsem našel pouze dva "semenáče" do půl metru výšky. Připomínaly žlutě otrněné sloupky kleistokaktusů. Postupem času se změní v mo­hutný modrozelený bohatě rozvětvený, ale zcela nezajímavý cereus. Teprve když ve výšce cca 4-5 m začnou narůstat zlatavá cefalia, stává se rostlina opět atraktivní.

Backebergia militaris (foto Oldřich Fencl)

Na většině dospělých rostlin jsou tři typy větví. První jsou větve v růstu ještě bez cefalií. Další větve mají dlouživý růst ukončen a na špičkách jim narůstá zlatavé cefalium. Zbýva­jící větve mají ukončený růst a na špičce černý zbytek po odlomeném cefaliu.

Cefalium je porostlé žlutavou vlnou, z níž trčí žluté ště­tiny a velké množství žlutých velice píchavých trnů. Ty postupem času zhnědnou, až nakonec zčernají. Cefalium má průměr 15-20 cm a na chráněných místech dorůstá i více než 1 m délky. Většinou se však ve velikosti cca 40-50 cm začne naklánět. Vnitřní struk­tura cefalia není tak pevná jako u zelených stonků a tak se vlivem poryvu větru ve spodní části odlomí. Po pádu z výšky ně­kolika metrů se při nárazu na zem rozlomí na dva či více kusů. Na zemi pak vyschne a ztvrdne tak, že připomíná píchající drátěný kartáč. Jakákoliv snaha o prozkoumání končí rozpíchanými prsty. Tato rozlámaná cefalia ležela pod každou dospělou rostlinou. Údaj v článku Oldy Fencla, že cefalium zvadne a rozpadne se, není tedy zcela přesný (asi chyba v překladu).

Rozpor mezi každoročně bohatým květenstvím a téměř žádným dorostem, mě pomohla vyřešit až náhoda. Při zpáteční cestě k autu jsem narazil na rostlinu s téměř vyvrácenou větví. Měla cefalium v dosažitelné výšce. Při průzkumu starší části cefalia jsem však nacházel pod zbytky květů pouze prázdné oválné dutiny. V nejmladší částí cefalia byla v téměř každém semeníku šedobílá larva mě neznámého hmyzu. Tento hmyz naklade do květů vajíčka, z nichž vylíhlé larvy vyžerou zcela celý semeník. Jen málokterý unikne zkáze. Pokud ano, bývá v něm 15-20 černých 4-5 x 3 mm velkých lesklých semen. To je také nejspíše jeden z hlavních důvodů nízké reprodukce bakebergií v přírodě. Proto také byla zařazena do přílohy č. I, mezinárodní úmluvy CITES.

Ve sbírkách se rostliny prakticky nevyskytují. Těch několik rostlin pěstovaných v botanických zahradách pochází z odřezaných větví s cefaliem, které byly dovezeny z přírody před platností CITES.

Pro značnou odlehlost výskytu v přírodě od běžně navštěvo­vaných oblastí, se krásou těchto rostlin mohlo potěšit poměrně málo cestovatelů. Mezi nimi byl již roku 1858 i náš slavný cestovatel Benedikt Roezl. Svoje setkání s těmito kaktusy po­psal v časopise „Flora“ z roku 1884. Pro malou dostupnost tohoto časopisu a výjimečnou barvitost vyprávění si dovoluji citovat vyprávění B. Roezla z článku: Rostliny mnou v severní, střední a jižní Americe objevené, Kaktusy, sukkulenty a jejich pěstění, II. díl, v Praze 1923, uspořádal Jaromír Seidl (reprint – II. vydání 1997, str. 59-60), část vyprávění byla citována také v článku dr. Schütze v časopisu Kaktusy 2, str. 26-27, 1977):

Pilocereus chrysomalus Lem. Je velmi těžko tomu, kdo neměl nikdy příležitost tento neobyčejně krásný  cactus v jeho domovině viděti, učiniti si přibližnou představu jeho podivného vzezření, které každý exemplář v nejvýš rozma­nitých a četných odstínech barvy svého zevnějšku poskytuje.

V lednu roku 1858 podnikl jsem větší cestu z města Mexika na jihozápad, abych se dostal do státu Michoacan. Cesta má vedla mne přes místo Toluco a sopku téhož jména na 4600 m. vysokou. Po nevyslovitelném namáhání dosáhl jsem severní  stranu této sopky a došel jsem — sleduje stále západní směr — po 14-denní cestě místa, které jméno Spiritus sanctus nese.

Velmi bohaté stříbrné doly využitkují se zde co nejprimi­tivnějším způsobem. Z měděné, stříbro obsahující rudy, béře se jen ona část, která nejvíce stříbra obsahuje.

Na hřbetě trpělivých mezků dopravuje se pak ruda na mnoho mil vzdálenosti, než dosáhne místa, kde se zpracuje. Tak leží podnes u dolů velké massy stříbrné rudy, která čeká na dobu, kdy zlepšené dopravní cesty její dovoz k tavírnám výnosnějším učiní.

 „Slunce klonilo se k západu, kdy zahlédl jsem ve vzdále­nosti asi 100 m rozličné skupiny přepodivných obrazů rostlin­ných, které ve mně svým zvláštním zbarvením nejživější účasten­ství vzbudily. Když jsem blíže přistoupil, shledal jsem, že jsou to nopály, a sice skupiny Pilocereus chrysomalus.

Druh tento dorůstá v 10-20 m vysoké exempláře, ale ne v po­době sloupů, nýbrž kandelábrovitě v několikastupňovém rozvětvení. Na hlavách výhonů vyvinují se, když rostlina dostatečné síly nabude, což se v 10-15 letech stává, květy podobným způsobem jako u Melocactusů, vytvoří se totiž jakási paruka, z které květy vynikají. Paruka ta prodlužuje se každoročně o 5-6 cm a bývá mnohdy skoro metr dlouhá. Hlavní kmen i postranní, jako stehno tlusté větve, bývají jako u většiny cactusů zelené, naproti tomu stkví se ostnatá paruka v nejrozmanitějších barvách.

V prvním roce vzrůstu je chvost potažen kartáčovitě sesta­venými ostny, které světležlutou barvu okazují. V druhém roce stávají se tyto ostny temně žlutými, v následujícím pak oranžovými, přibírajíce tak rok od roku vždy tmavší barvu až do hnědé a konečně během 6 neb 7 roků zcela zčernají. Černou barvu sdílí konečně celá paruka, jakmile přestane růsti a kvé­sti, což se každým způsobem teprve asi po 50 letech stává.

Jelikož se paruka u živoucích rostlin zvětšuje a nové její části živější barvou se zdobí, nalezneme na ní celou řadu odstí­nů barev od žluté, hnědé až po zcela černě zastoupenou. Je to nanejvýš měnivý obraz barev, jaký skupina P. chrysomalus oku skýtá. Zde trčí, dle stáří a životní síly, tyto chvosty černé, tam světle hnědé, temně hnědé nebo též skvěle žluté jako něja­ké granátnické čepice; poslední přirovnání bylo příčinou, že kaktusu tomu dáno jméno Pilocereus militaris.

Samo sebou se rozumí, že ony paruky, které všecky naznačené barvy okazují, jsou nejčetnější, čímž obraz ještě pestřejším a podivnějším se stává.

Následujícího dne bylo mou první prací, z dosažitelných chvostů, ty nejlepší uřezati, abych jich jako řízků upotřebil. Ku snadnějšímu okořenění ponechal jsem každému kousek asi 5 až 10 cm dlouhý od větve.

Nejlepší paruky našel jsem na rostlinách, které na podkla­du na drobno roztlučených mineraliích stály. Škoda, že bylo mi možno pro nedostatek dopravních zvířat vzíti sebou jen něco málo těchto rostlin, které jsem nejprve do své zahrady v San Bargo dopravil. Vrátiv se pak z jedné pozdější, šest měsíců trvavší cesty do vnitra Mexika, bylo jich jen málo na živu a z těch nepodařilo se ani jediný živý do Evropy přivézti.

Nikdy více nepřišel jsem v tuto vegetační oblast těchto kaktusů a tak jsem byl nucen vzdáti se svého nejvřelejšího přá­ní, abych evropské sbírky kaktusů o jeden prazvláštní a krásný tvar obohatil.

Aby se P. chrysomalus v jeho podivné kráse do Evropy přenésti dal, je zapotřebí paruku v jeho domovině na jiný druh štěpo­vati.

Mladé rostliny jsou beze vší zvláštní ceny a nedorostou u nás asi nikdy oné síly, jaké je ku vytvoření skvěle vybar­vených květních chocholů zapotřebí.“

Tolik tedy Benedikt Roezl.

Někdy počátkem šedesátých let se mezi lidmi šířil senzační názor jaké úžasné léčebné účinky má „aloje“. Tehdy jsem si řekl, že ji musím získat stůj co stůj. Od známého zahradníka jsem se dozvěděl, že v plzeneckém zahradnictví ji mají.

Ve čtvrti „Na vejrovně“ provozovala malé zahradnictví paní Šimicová, která se osobně znala s A.V. Fričem. Koupil jsem tehdy jednu rostlinu Aloe arborescens a v provozovně Zahradnických závodů města Plzně jsem tuto vysadil do volné půdy ve skleníku. Rostla jak utržená ze řetězu a již za rok jsem od ní odebral osm řízků, které jsem také po zakořenění zasadil do volna. Roční přírůstky byly úžasné a já v krátké době dodával do plzeňských květinek stovky rostlin. Expedoval jsem také třicetidekové svazky listů potřebné na výrobu zázračné tekutiny. Jeden lékař z Rokycan těch svazků odvážel deset každý měsíc.

V současné době Aloe arborescens nahradila Aloe vera, kterou v sedmdesátých letech neznal ani Hermann Jacobsen -  autor knihy Das sukkulenten lexikon.

Dnes je zahradnictví u Ústředního hřbitova, kde jsem působil, v dezolátním stavu poté, co bylo vráceno potomkům firmy Vobora. Všechny mateční rostliny Aloe arborescens jsou zničené.

Aloe arborescens, growing in Kirstenbosch National Botanical Garden, Cape Town, South Africa (zdroj: https://en.wikipedia.org)

Aloe arborescens, Curtis's Botanical Magazine (zdroj: https://en.wikipedia.org)

Distribution of Aloe arborescens, (zdroj: https://en.wikipedia.org)

Když jsme v roce 2016 plánovali cestu do Mexika, nevynechali jsme v itineráři místo pro Thelocactusy, už jenom proto, že byl mezi námi jejich velký milovník a znalec, Jirka V. (a aby to za tu pec taky stálo). Nakonec jsme viděli vše, co jsme chtěli, snad jen kromě Thelocactus heterochromus a Thelocactus bicolor ssp. schwarzii, na ty už ale nezbyl čas. Jirkovi, a nejen jemu, se tak splnil sen vidět jeho oblíbence v přírodě.

Přesto všechno jsme v jednom případě štěstí neměli, a to u Thelocactus lausseri. Byl to jeden z našich hlavních cílů výpravy. Není moc lidí, kteří by se mohli pochlubit tím, že ho v přírodě viděli. Řada expedičních výprav byla neúspěšných, přesto že měli dobré informace o jeho výskytu. Pokud je mi známo, naposledy se to povedlo G. Matuszewskiemu a kol. z Polska.

Thelocactus lausseri se vyskytuje v Sierra de las Ovejas, severně od města Cuatro Ciénegas. A zde začíná první problém: Jak se na lokalitu dostat? Když jsem před cestou dával dohromady itinerář, připadaly v úvahu tři možné přístupové cesty. Měl jsem ale již předem informace, že vjezdu brání zamčené brány a tak je třeba na lokalitu jít asi 8 km pěšky. Když jsme jeli z Ocampo do Cuatro Ciénegas, míjeli jsme první bránu. Byla sice otevřená, ale vedla přímo na rušnou farmu, které byla navíc oplocená. Nechtělo se nám hledat majitele a složitě domlouvat povolení vstupu a tak jsme jeli ještě okouknout nedalekou druhou bránu. Vyslali jsme Jirku M. na rekognoskaci. Když dorazil k bráně, uviděl mohutný řetěz zamčený velkým zámkem. Jako správný kaktusář se nenechal zmást, zatahal za zámek a ten povolil. Bylo vše jasné, cestu máme volnou. Po defektu z předchozího dne jsme ale neměli rezervu, navíc docházel i proviant, a tak jsme pokračovali do „Cuatra“ s tím, že se sem později vrátíme…

Odpoledne cesta od brány probíhala pohodově. Karel S. zase bědoval, že jenom jezdíme a nechceme nikde stavět, tak jsme cestou udělali krátkou zastávku. Karel byl vždy jak pes utržený ze řetězu v blízkosti hárající feny. Nahnat ho zpět do auta vždy stálo trochu času.  V křoví jsme našli Epithelantha micromeris, Coryphantha poselgeriana, Ancistrocactus scherii, Mammillaria lasiacantha, Coryphantha ramillosa, Echinocactus horizinthalonius. Pokračovali jsme dál až k pohoří, kde nás zastavila další brána. Okamžitě se rodily důmyslné nápady, jak bránu překonat. Bylo ovšem vidět, že se někdo hodně snažil udělat bránu řádně zabezpečenou. Měl jsem z fotografií v paměti, že tady byla kdysi výstražná cedule s přísným zákazem vstupu, a tak jsme se ani moc nesnažili pokračovat dál. Ostatně nám to ani nevadilo, protože podle dostupných informací měl být Thelocactus lausseri na úbočích blízkých skal.

Někteří z nás vylezli poměrně dost vysoko a našli jsme i dost pěkných rostlin, kromě již zmiňovaných např. Ariocarpus fissuratus, Lophophora williamsii, Tradescantia sillamontana. Bohužel Thelocactus lausseri nikde. Horko, sluníčko, únava, hlad a žízeň nás nakonec přinutily hledání vzdát. Sešli jsme dolu k autu a začali vařit fazole. Jelikož jsem se nechtěl tak snadno smířit s neúspěchem, přelezl jsem ještě bránu a vydal se rostliny hledat trochu dál do údolí. Všude přítomný koňský trus naznačoval, že se tady běžně prohání větší stádo koní. Prozkoumal jsem nejbližší úpatí skal, ale nic zvláštního zde nerostlo. Když jsem se vrátil zpět, rozhodl jsem se ještě prozkoumat skály na opačné straně od prvotního výstupu. Bohužel, ani zde Thelocactus lausseri nebyl. Zapili jsme neúspěch tequilou a odjeli směrem na San Juan. Tam jsme to pro jistotu zapili ještě víc. Slova „denně vožralej“ zněly od San Juan dlouho do noci.

O pár dnů později jsme se sešli s partou Karla Pavlíčka. I oni měli v plánu v následujících dnech najít Thelocactus lausseri, jak jsme se dokonce dozvěděli, byl to jejich hlavní cíl výpravy. Předali jsme jim proto informace ohledně přístupové cesty a místa kde jsme hledali.

Po návratu z Mexika jsme se dozvěděli milou zprávu. Parta Karla Pavlíčka Thelocactus lausseri našla. Podle jejich fotografií jsme je minuli o pár desítek metrů. Sice nás to trochu mrzelo, na druhé straně jsme měli aspoň radost, že jsme Karlovi a jeho partě udělali jakýsi předvoj a usnadnili tak nalezení těchto krásných rostlin. Chtěl bych jim tímto poděkovat, že nám zaslali pořízené fotografie (Obr. 1 – 11).

El Retiro

K této lokalitě bych ještě rád doplnil jednu zajímavost. Když jsme v roce 2016 cestovali přes Coahuilu, všiml jsem si, že v oblasti, přibližně od San Pedro, přes El Hundido, Cuatro Ciénegas až po Ocampo, se nacházelo velmi mnoho uhynulých rostlin. Pozoroval jsem, že oproti předchozí cestě, některé lokality značně prořídly. Bylo tu spousta mrtvých rostlin, zejména rodů Astrophytum, Echinocatus, Grusonia, Coryphantha, ad.

Ale abych vysvětli titulek … El Retiro je název farmy, kde jsme odbočovali na Thelocactus lausseri. Pro lepší orientaci,  je to někde mezi Ocampo a Cuatro Ciénegas. Povedlo se mi v archívech dohledat, že dne 5. února 2016, mezi 4 až 5 h ranní, byla zde naměřena teplota -17 °C. Pravděpodobně se jednalo jen o krátkodobý pokles, přesto docela extrémní. Část populace rostlin v širším okolí tuto teplotu nejspíš nevydržela. Doufejme tedy, že do budoucna nastanou příznivější léta a rostliny doplní své přirozené ztráty.

Otázkou však je, zda slovo „přirozené“ je relevantní. Stále častěji vědci hovoří o tom, že extrémní výkyvy teplot má na svědomí globální oteplování neboli člověk (Obr. 12 – 14).

Obr. 1 – 9: Thelocactus lausseri, Sierra de las Ovejas (foto Peter Vančík)

Obr. 10 – 11: Ariocarpus fissuratus, Sierra de las Ovejas (foto Peter Vančík)

Obr. 12 – 14: El Retiro, 5. února 2016,  (zdroj https://www.vanguardia.com.mx)

Po dlouhých letech samostatnosti se Zelné listy (neboli internetové sukulentářské články) vrací na plzeňský web, kde před dávnými lety začínaly. Asi tím hlavním impulsem k tomu byla včerejší návštěva plzeňského kolegy sukulentáře (a kaktusáře) u nás ve sbírce, který nám jako dárek přinesl pro nás velkou vzácnost – lokalitní orostachys, dokonce od legendárního cestovatele (a pěstitele), kaznějovského Zdeňka Zíky. O tomto konkrétním krasulovitém mrazuvzdorném sukulentu a prostředí jeho sběru je jeden starší ale velmi čtivý článek právě na plzeňském webu.

Pro mě osobně to byl další střípek do mozaiky rodu Orostachys, kterou se snažím již pár let, za pomoci svých přátel a kolegů, sestřádat do nějaké smysluplné podoby. Je to sice nimravá a pomalá záležitost ale zároveň také napínavá až dobrodružná. Téměř každý nový přírůstek do naší sbírky orostachydů má svůj příběh a vždy i konkrétního dárce, se kterým je pro nás neoddělitelně spjatý. Takže tento aktuálně poslední kousek má na jmenovce kromě jména Z. Zíky také lokalitu Lake Akkemsk (Akkemskovo Ozero) v pohoří Altaj, z jihosibiřské části Ruska (foto č. 1).

Z přibližně téže oblasti pochází další dárek (od Dáši Petrlíkové), rostliny, která ze všech dnes představených nejvíc akcentuje čistě zelenou barvu na svých růžicích. Bližší lokalizaci nemám k dispozici, jenom je potřeba si uvědomit, že specielně v Rusku je všechno velké a 100km je vlastně „kousek“, a proto údaj o výskytu „Altaj“ může klidně znamenat plochu celých Čech (foto č. 2).

Vzhledově podobná předchozí rostlině je další sběrovka se jmenovkou sp. Novosibirsk, poznámkou ex Milan Hornát (České Budějovice), pouze má více šedivý odstín listů. Rychlostudium mapy Ruska mě situovalo a nyní už vím, že velkoměsto Novosibirsk je severně cca 500 km od pohoří Altaj a přesná lokalita sběru také nebude lehkým úkolem (foto č. 3).

Když v rámci jižní Sibiře poskočíme o necelých 1500 km na východ, dostaneme se přes Sajanské pohoří ke slavnému jezeru Bajkal. Odsud už mám nastřádány dva taxony – jeden s červenavým odstínem listů od Jiřky Doležalové (foto č. 4) a druhý našedivělý od skalničkáře Pavla Holíka.

Ohledně taxonomického začlenění všech zmíněných rostlin bych se klonil (a v podstatě i poklonil instinktu Zdeňka Zíky) k verzi, že všechny tyto představené orostachydy jsou jen různé formy nejznámějšího velkodruhu Orostachys spinosa. Na jihosibiřské podoby tohoto druhu totiž geograficky navazují další formy z přilehlého Kazachstánu, Číny a Mongolska, které mají také mnoho podobných znaků. To už ale tak úplně neplatí v případě dalších taxonů orostachydů směrem na východ, přes Jabloňové a Stanové pohoří na Dálný východ, až na Korejský polostrov. Materiál z těchto oblastí se však získává ještě složitěji a pomaleji, než zmiňované jihosibiřské formy. Přes jejich evidentní příbuznost jsou odchylky ve vzhledu více překvapující.

Cílem mého článku bylo ukázat, že kromě notoricky nám známé podoby Orostachys spinosa, které pochází více z východnějších oblastí Ruska a Kazachstánu, existují i další odlišné a zajímavé formy tohoto druhu se stejnou, nebo i vyšší mrazuvzdorností, hravě zvládající zimní teploty pod -30°C.

Tygří tlamičky - tak se říká rostlinám tohoto rodu (čeleď Aizoaceae) díky vzhledu dužnatých listů. Zoubky na okrajích, mnohdy i na horních ploškách na průřezu trojúhelníkovitých listů snadno mohou připomenout otevřené tlamy divokých šelem. I samotný původ latinského jména vychází ze slov La faux či fauces, což znamená ústí či vstup něčeho. Rostliny tohoto rodu tvoří s postupem věku malé keříčky s podzemními oddenky či s dužnatým kořenem. Na listech se kromě nejrůznějších zoubků či hrbolků mohou objevit i bílé tečky či skvrnky. Květy jsou zářivě žluté, snad jen s výjimkou bílé formy F. felina (dříve F. candida).

Deset let stará encyklopedie uvádí, že faukárie existují v 8 druzích (F. boscheana, F. britteniae, F. felina, F. gratiae, F. nemorosa, F. subintegra, F. tigrina, F. tuberculosa) v oblasti provincií Východní Kapsko a západní části Západního Kapska.

Faukárie jsou zajímavým rodem, přitahujícím nejen pěstitele z řady laiků, ale také pěstitele zkušené. Často jsou rovněž k vidění ve sbírkách téměř ortodoxních kaktusářů. Není divu, faukárie jsou atraktivní i mimo dobu květu a zimní klidové období přežijí s minimálními nároky na vodu a teplo.