Na podzim r. 2009 jsem měl možnost pozorovat bakebergie v přírodě. Dovolují si tedy doplnit některé údaje uvedené v článku Oldy Fencla v našem Zpravodaji č. 2-2016. Článek samotný již vyšel o něco dříve v časopise Kaktusy č. 1, str. 9-10, 2013.

Poslední platné jméno této rostliny bylo: Pachycereus militaris (Audot) Hunt D. Mezi pachycereusy ji Hunt přeřadil v r. 1987, přestože jako jediný zástupce tohoto rodu je výji­mečná tvorbou apikálního (vrcholového) cephalia. To poněkud připomíná vojenskou čepici z dob napoleonských válek. "Militaris" pak znamená - ozbrojený otrněný.

Přítomnost cephalia však není dostačujícím rysem pro vyjmutí Backebergií z rodu Pachycereus. Ovšem již v r. 2000 prokázal T. Terrazas molekulární a anatomickou studií odlišnost od Pachycereusů. Následně pak S. Arias et al. (2003) a S. Arias a T. Terrazas (2009) prokázali morfologické a fylogenetické odlišnosti a potvrdili tím korektnost původního zařazení do rodu Backebergia.

Tyto taxonomické změny jsou však pro běžného pěstitele jen literární zajímavostí. Kaktusáři jsou konzervativní "čeládka", která neběží při každé změně jména přepisovat do skleníku jmenovky. Vedou si své rostliny pod starými zažitými jmény a nepřepisují např. Notokaktusy na Parodie, Sulkorebucie na Weingarcie, nebo Echinocactus grusonii na Kroenleinia grusonii. V případě Backebergií to platí dvojnásob. Za prvé je to nedostup­nost množitelského materiálu a za druhé jen teoretická možnost dopěstování několikametrové rostliny až do květu.

Nejznámější oblastí výskytu této rostliny je okolí Presa de Infiernillo na Rio Balsas mezi státy Michoacan a Guerrero. Z dalších potvrzených lokalit pak např. u San Jeronimo – Michoacan/Guerrero, u Petatlánu – Guerrero, u Apatzinganu – Michoacan, u Tecalitlanu – Jalisco a i jinde. Její rozšíření však patrně zasahuje ještě dále na severozápad, až do státu Sinaloa.

V roce 2008 byl odtud popsán přírodní hybrid mezi Backebergia militaris a Pachycereus pecten-aborigium. Dostal jméno Pachebergia apicostata, S. Arias & T. Terrazas.

Cestou přes hory v Michoacanu nedaleko od Buenavista Tomatlan, nám Martin Halada nahlásil „Vlevo jsou bakebergie“. Nad korunami stromů tam opravdu vyčnívaly zlatavé špičky cefalií. Na lokalitě, využívané pro pastvu skotu, se řídce vyskytovaly dospělé rostliny bakebergií. Na navštívené části lokality jsem našel pouze dva "semenáče" do půl metru výšky. Připomínaly žlutě otrněné sloupky kleistokaktusů. Postupem času se změní v mo­hutný modrozelený bohatě rozvětvený, ale zcela nezajímavý cereus. Teprve když ve výšce cca 4-5 m začnou narůstat zlatavá cefalia, stává se rostlina opět atraktivní.

Backebergia militaris (foto Oldřich Fencl)

Na většině dospělých rostlin jsou tři typy větví. První jsou větve v růstu ještě bez cefalií. Další větve mají dlouživý růst ukončen a na špičkách jim narůstá zlatavé cefalium. Zbýva­jící větve mají ukončený růst a na špičce černý zbytek po odlomeném cefaliu.

Cefalium je porostlé žlutavou vlnou, z níž trčí žluté ště­tiny a velké množství žlutých velice píchavých trnů. Ty postupem času zhnědnou, až nakonec zčernají. Cefalium má průměr 15-20 cm a na chráněných místech dorůstá i více než 1 m délky. Většinou se však ve velikosti cca 40-50 cm začne naklánět. Vnitřní struk­tura cefalia není tak pevná jako u zelených stonků a tak se vlivem poryvu větru ve spodní části odlomí. Po pádu z výšky ně­kolika metrů se při nárazu na zem rozlomí na dva či více kusů. Na zemi pak vyschne a ztvrdne tak, že připomíná píchající drátěný kartáč. Jakákoliv snaha o prozkoumání končí rozpíchanými prsty. Tato rozlámaná cefalia ležela pod každou dospělou rostlinou. Údaj v článku Oldy Fencla, že cefalium zvadne a rozpadne se, není tedy zcela přesný (asi chyba v překladu).

Rozpor mezi každoročně bohatým květenstvím a téměř žádným dorostem, mě pomohla vyřešit až náhoda. Při zpáteční cestě k autu jsem narazil na rostlinu s téměř vyvrácenou větví. Měla cefalium v dosažitelné výšce. Při průzkumu starší části cefalia jsem však nacházel pod zbytky květů pouze prázdné oválné dutiny. V nejmladší částí cefalia byla v téměř každém semeníku šedobílá larva mě neznámého hmyzu. Tento hmyz naklade do květů vajíčka, z nichž vylíhlé larvy vyžerou zcela celý semeník. Jen málokterý unikne zkáze. Pokud ano, bývá v něm 15-20 černých 4-5 x 3 mm velkých lesklých semen. To je také nejspíše jeden z hlavních důvodů nízké reprodukce bakebergií v přírodě. Proto také byla zařazena do přílohy č. I, mezinárodní úmluvy CITES.

Ve sbírkách se rostliny prakticky nevyskytují. Těch několik rostlin pěstovaných v botanických zahradách pochází z odřezaných větví s cefaliem, které byly dovezeny z přírody před platností CITES.

Pro značnou odlehlost výskytu v přírodě od běžně navštěvo­vaných oblastí, se krásou těchto rostlin mohlo potěšit poměrně málo cestovatelů. Mezi nimi byl již roku 1858 i náš slavný cestovatel Benedikt Roezl. Svoje setkání s těmito kaktusy po­psal v časopise „Flora“ z roku 1884. Pro malou dostupnost tohoto časopisu a výjimečnou barvitost vyprávění si dovoluji citovat vyprávění B. Roezla z článku: Rostliny mnou v severní, střední a jižní Americe objevené, Kaktusy, sukkulenty a jejich pěstění, II. díl, v Praze 1923, uspořádal Jaromír Seidl (reprint – II. vydání 1997, str. 59-60), část vyprávění byla citována také v článku dr. Schütze v časopisu Kaktusy 2, str. 26-27, 1977):

Pilocereus chrysomalus Lem. Je velmi těžko tomu, kdo neměl nikdy příležitost tento neobyčejně krásný  cactus v jeho domovině viděti, učiniti si přibližnou představu jeho podivného vzezření, které každý exemplář v nejvýš rozma­nitých a četných odstínech barvy svého zevnějšku poskytuje.

V lednu roku 1858 podnikl jsem větší cestu z města Mexika na jihozápad, abych se dostal do státu Michoacan. Cesta má vedla mne přes místo Toluco a sopku téhož jména na 4600 m. vysokou. Po nevyslovitelném namáhání dosáhl jsem severní  stranu této sopky a došel jsem — sleduje stále západní směr — po 14-denní cestě místa, které jméno Spiritus sanctus nese.

Velmi bohaté stříbrné doly využitkují se zde co nejprimi­tivnějším způsobem. Z měděné, stříbro obsahující rudy, béře se jen ona část, která nejvíce stříbra obsahuje.

Na hřbetě trpělivých mezků dopravuje se pak ruda na mnoho mil vzdálenosti, než dosáhne místa, kde se zpracuje. Tak leží podnes u dolů velké massy stříbrné rudy, která čeká na dobu, kdy zlepšené dopravní cesty její dovoz k tavírnám výnosnějším učiní.

 „Slunce klonilo se k západu, kdy zahlédl jsem ve vzdále­nosti asi 100 m rozličné skupiny přepodivných obrazů rostlin­ných, které ve mně svým zvláštním zbarvením nejživější účasten­ství vzbudily. Když jsem blíže přistoupil, shledal jsem, že jsou to nopály, a sice skupiny Pilocereus chrysomalus.

Druh tento dorůstá v 10-20 m vysoké exempláře, ale ne v po­době sloupů, nýbrž kandelábrovitě v několikastupňovém rozvětvení. Na hlavách výhonů vyvinují se, když rostlina dostatečné síly nabude, což se v 10-15 letech stává, květy podobným způsobem jako u Melocactusů, vytvoří se totiž jakási paruka, z které květy vynikají. Paruka ta prodlužuje se každoročně o 5-6 cm a bývá mnohdy skoro metr dlouhá. Hlavní kmen i postranní, jako stehno tlusté větve, bývají jako u většiny cactusů zelené, naproti tomu stkví se ostnatá paruka v nejrozmanitějších barvách.

V prvním roce vzrůstu je chvost potažen kartáčovitě sesta­venými ostny, které světležlutou barvu okazují. V druhém roce stávají se tyto ostny temně žlutými, v následujícím pak oranžovými, přibírajíce tak rok od roku vždy tmavší barvu až do hnědé a konečně během 6 neb 7 roků zcela zčernají. Černou barvu sdílí konečně celá paruka, jakmile přestane růsti a kvé­sti, což se každým způsobem teprve asi po 50 letech stává.

Jelikož se paruka u živoucích rostlin zvětšuje a nové její části živější barvou se zdobí, nalezneme na ní celou řadu odstí­nů barev od žluté, hnědé až po zcela černě zastoupenou. Je to nanejvýš měnivý obraz barev, jaký skupina P. chrysomalus oku skýtá. Zde trčí, dle stáří a životní síly, tyto chvosty černé, tam světle hnědé, temně hnědé nebo též skvěle žluté jako něja­ké granátnické čepice; poslední přirovnání bylo příčinou, že kaktusu tomu dáno jméno Pilocereus militaris.

Samo sebou se rozumí, že ony paruky, které všecky naznačené barvy okazují, jsou nejčetnější, čímž obraz ještě pestřejším a podivnějším se stává.

Následujícího dne bylo mou první prací, z dosažitelných chvostů, ty nejlepší uřezati, abych jich jako řízků upotřebil. Ku snadnějšímu okořenění ponechal jsem každému kousek asi 5 až 10 cm dlouhý od větve.

Nejlepší paruky našel jsem na rostlinách, které na podkla­du na drobno roztlučených mineraliích stály. Škoda, že bylo mi možno pro nedostatek dopravních zvířat vzíti sebou jen něco málo těchto rostlin, které jsem nejprve do své zahrady v San Bargo dopravil. Vrátiv se pak z jedné pozdější, šest měsíců trvavší cesty do vnitra Mexika, bylo jich jen málo na živu a z těch nepodařilo se ani jediný živý do Evropy přivézti.

Nikdy více nepřišel jsem v tuto vegetační oblast těchto kaktusů a tak jsem byl nucen vzdáti se svého nejvřelejšího přá­ní, abych evropské sbírky kaktusů o jeden prazvláštní a krásný tvar obohatil.

Aby se P. chrysomalus v jeho podivné kráse do Evropy přenésti dal, je zapotřebí paruku v jeho domovině na jiný druh štěpo­vati.

Mladé rostliny jsou beze vší zvláštní ceny a nedorostou u nás asi nikdy oné síly, jaké je ku vytvoření skvěle vybar­vených květních chocholů zapotřebí.“

Tolik tedy Benedikt Roezl.