Malá poznámka k taxonomii: Mexické melokaktusy bývají zahrnuty v M. curvispinus, vyskytující se na obrovském areálu ostrovů a pobřeží kolem Karibského moře a v případě M. oaxacensis i pobřeží Pacifiku. Všechny tři taxony (oaxacensis, delessertianus a dawsonii) lze poměrně dobře odlišit, proto o nich budu referovat zvlášť. Aby v tom nebyl pořádek, na území jižního Mexika se vyskytuje čtvrtý taxon, nazývaný M. ruestii (nedávno zmiňovaný v časopise Kaktusy), který ale již prakticky splývá s M. curvispinus. Takže může být jak jeden druh, tak i čtyři, ty tři původně jmenované rostou jen v Mexiku, M. ruestii i v Guatemale a asi i dále na jih. Kaktusář v zemích zaslíbených většinou jezdí po cestách prašných, někdy blátivých, sužován žhnoucím sluncem, prachem, větrem, nedostatkem vody i hygieny, někdy i jídla. Melokaktusář nikoliv. Milovník melokaktusů může být i fajnovka a plážový povaleč. Pomineme-li Brazílii, tak jeho oblíbené rostliny se nalézají v krajích pro rekreační pobyt příjemných, na pobřežích teplých moří, s vybudovanou infrastrukturou, civilizaci nadosah. Většinou stačí několik desítek kroků od silnice, hotelu, pláže či místní restaurace a může se těšit svými oblíbenými rostlinami. V Mexiku to sice tak pohodlné není, koupání poblíž nalezišť je však vždy nedaleko. A na jižním pobřeží, kde rostou M. oaxacensis, jsou pláže téměř liduprázdné se skvostným bílým pískem. Melocactus oaxacensis je nejhojnější, největší a nejlépe pěstovatelný mexický melokaktus. Roste převážně na pobřeží ve státě Oaxaca (kdo by to tušil?), ale sem-tam se nějaký exemplář zatoulá i do vnitrozemí. Našel jsem jeden takový ojedinělý asi 30 km od pobřeží. Určitě se nedá říci, že tato místa vyhledává – jen na něj zbyla a on si tam našel své místo na slunci. Průměrná velikost dospělých rostlin je o trochu menší než fotbalový míč. V humusové kapse narostou větší, na holé skále menší, i v délce otrnění bývají rozdíly. Nejvíc rostlin se vyskytuje nad pískovcovými útesy na loučkách porostlých trávou, na plném slunci. Mnoho jich je i ožehlých od sluníčka, nemají snadný život. Na skot decimující původní mexickou přírodu tady nenarazíte, druh má tedy naději na přežití… dokud někoho nenapadne začít budovat hotely v těchto končinách.

Stejně jako kaktusáři, tak i netřeskáři se pravidelně setkávají. My netřeskáři se vidíme dvakrát ročně při tzv. netřeskářském setkání. Takové setkání organizuje vždy jeden z nás, u něj se všichni sjedeme, zkontrolujeme a zhodnotíme sbírku, popovídáme si o kytkách i dalších záležitostech a někteří vyloudí z majitele sbírky nějaký ten přebytek (nejen netřeskový).

Podzimní netřeskářské setkání v roce 2012 se konalo u J. Hadravy v Jizerských horách. Termín setkání vyšel tentokrát na pozdější termín, skoro až na polovinu listopadu. Netřesky se v této době připravují na přicházející zimní období, pomalu se uzavírají, nerostou, nekvetou, neodnožují. Dá se říci, že v této době jsou růžice nejméně nápadné, často splývají s okolím. I tak jsou kytky v tomto období zajímavé. Cestou z netřeskářského setkání jsme udělali malou zastávku v liberecké botanické zahradě. Kdo z kaktusářů zahradu navštívil, jistě nezapomene na vzhlednou a bedlivě opečovávanou sbírku kaktusů. Nás netřeskáře samozřejmě zajímala sbírka netřesků. Liberecká botanická zahrada vlastní poměrně rozsáhlou sbírku netřesků, která se nachází u zdi jednoho z veřejnosti nepřístupných skleníků, poblíž vstupu do veřejnosti přístupných skleníků. Jedná se o skalku, která se opírá o zeď skleníku, shora je překryta pletivem. Skalka je rozdělena plochými žulovými kameny na jednotlivá pole, ve kterých rostou sbírkové rostliny.

Od kamarádů, kteří již dříve sbírku viděli, jsem byl varován na poměrně velké množství chybných a nesmyslných názvů, které snad předčilo i nesmysly v botanické zahradě Masarykovy univerzity v Kotlářské ulici (pozn. autora: pozorování z roku 2011, v roce 2016 jsem zde tyto názvy neviděl a na místech, kde dříve byly netřesky, rostly jiné rostliny).

Byl jsem tedy pochopitelně zvědavý na stav sbírky. A opravdu. Odhadem polovina názvů byla špatně, druhá polovina názvů byla kupodivu zcela v pořádku. Uvedu několik příkladů chybných názvů. V políčku vyhrazeném dle jmenovky rostlinám Sempervivum octopodes rostla Jovibarba hirta var. hirta, v poli pod jmenovkou Sempervivum pittonii zase rostly rostliny Sempervivum ciliosum. Všechny nás zaujaly rostliny u cedulky Sempervivum cv. ´SRAXIANUM´. Rostliny vzhledem vypadají na křížence mezi Sempervivum tectorum a Sempervivum arachnoideum, kultivar SRAXIANUM je mně i jiným naprosto neznámý. Zatím nikomu se tento název kultivaru nepodařilo dohledat v oficiálních zdrojích. Někteří si dokonce upravili název kultivaru těchto rostlin po svém, když nahradili písmeno x jinými dvěma písmeny. Fotku s rostlinami tohoto podivného kultivaru jsem ukazoval i německým netřeskářům. Ještě než jsem stačil dopsat vysvětlující popis, byl jsem osloven, kde je možné sehnat tento kultivar.

Rád bych nyní napsal něco o evidenci netřesků. Na výše uvedeném příkladu jasně vidíte, že situace u netřesků je více než složitá. U přírodních rostlin, o které se hlavně zajímám, máme aspoň jistotu v podobě lokality. U kultivarů netřesků je situace mnohem složitější, protože samotné kultivary se od sebe odlišují opravdu jen v malých detailech. Co s tím a jaké údaje vlastně vést ve vlastním seznamu rostlin?

Na evidenci netřesků je možné pohlížet ze dvou úhlů – z pohledu přírodních rostlin a z pohledu kultivarů. U každé skupiny budeme evidovat trochu odlišné údaje. Dříve než začnu rozebírat jednotlivé údaje u každé skupiny, doporučuji vytvořit si pro snazší evidenci nějaká jasná a jednoznačná evidenční čísla. Pod těmito čísly vždy rostlinu dohledáme, i když třeba změníme jméno nebo dohledáme další údaje.

Začnu u přírodních rostlin. U přírodních kytek rodů Sempervivum a Jovibarba bychom měli především velmi důkladně vést údaje o stanovišti, ze kterého rostliny pochází. Měli bychom mít k dispozici údaje jako stát, oblast, pohoří, bližší místo lokality, nadmořská výška, GPS souřadnice i podloží. Často se hodí i informace o sběrateli rostlin, popřípadě informace o zdroji, ze kterého jsme rostliny získali. Často mohou přijít vhod i další poznámky, které vychází z pozorování rostlin. Mám na mysli údaje jako – nezvykle dlouhé listy, chlupaté listy, divná barva květů a tak podobně. Doporučuji opisovat údaje o lokalitě pečlivě. Každá chybička v údajích pak může znamenat, že nebude možné jednoznačně určit lokalitu původu. Příkladem chybně opsaných údajů mohou být například v Německu se vyskytující sběr Sempervivum montanum ssp. carpathicum z lokality Felka pleso. Se znalostmi němčiny si můžeme odvodit, že se jedná zřejmě o lokalitu u Velického plesa. Úmyslně jsem doposud nezmínil botanické pojmenování přírodních rostlin. Zatímco s určením rodu nebývá problém, o určení druhového jména nastanou problémy. I přírodní netřesky jsou si velice podobné, na některých lokalitách roste více druhů pohromadě a situaci ještě ztěžuje fakt, že se netřesky mezi sebou velice snadno kříží. Jméno proto vždy berte s rezervou, může se měnit.

U kultivarů budeme vést o trochu jiné údaje. Předně je nutné znát přesné jméno kultivaru. Pokud neznáme přesné jméno kultivaru, je rostlina prakticky sbírkově bezcenná. I zde platí, že je nutné pečlivě zaznamenat jméno kultivaru. U netřesků bylo vyšlechtěno nesmírné množství kultivarů, které se liší opravdu jen v maličkostech, jména některých kultivarů jsou si také nesmírně podobná. U kultivarů bychom měli znát také původ rostlin, aneb, ze kterého zdroje pochází pěstované rostliny. Často se stává, že různí pěstitelé pěstují pod stejným jménem naprosto odlišné rostliny.

Nemějte obavy z pěstování netřesků, jsou to velmi odolné rostliny s nepřeberným množstvím tvarů a barev. Přeji vám mnoho úspěchů s pěstování těchto rostlin a pokud možno co nejméně zmatků v evidenci.

Sbírka netřesků BZ v Liberci

Dostal jsem těžký úkol, abych napsal několik vět o kamarádovi, kterého jsem znal hodně dlouhá léta a to už od počátku vzniku našeho kroužku. Nebyl sice členem úplně od samého počátku, ale protože si pamatoval ještě pana Vaňouska, tak to musel chodit už do Pionýrského domu, odkud jsme se díky př. Habermannovi přestěhovali na lékařskou fakultu. Já jsem se s ním potkával ještě s řadou jiných přátel u Míry Slavíka. Setkávali jsme se zároveň s př. Virtem, V. Habermannem, p. Pecholdem, V. Masným, J. Krásným, R. Kalašem, V. Korandou, p. Jelínkem a to jsem ještě na řadu dalších zapomněl. Věřím, že mi to odpustí. Scházeli jsme se zde proto, že Míra Slavík bydlel v Libušíně 3, což bylo kousek jak do Pionýrského domu, tak na lékařskou fakultu, kde se konaly schůze až do energetické krize. Slavíkojc Rodina byla velmi vstřícná, měla ráda návštěvy a později jsme u nich obdivovali importy, které posílal Vlastík Habermann z Ameriky. Kafe zde teklo proudem. Zde jsem se poprvé seznámil s Kájou Burianem a od té doby jsme byli dobří přátelé. To bylo ještě dříve, než jsme společně zakotvili v Doubravecké partě, která byla většinou z Doubravky a proto tedy Doubravecká. Kája chodil do kroužku poctivě až do roku 1977, kdy se na pár let odmlčel. Od roku 1983 už se ale opět objevil a přivedl s sebou i syna Martina, se kterým společně chodili až do operace pravého kolena, což bylo před 11 lety. Operace ale nedopadla moc dobře, koleno bylo bolavé a dlouhou dobu ho omezovalo v běžném životě. Proto mne ani ve snu nenapadlo, že po 11 letech půjde na operaci i toho druhého. To bylo bohužel pro něj osudné, z operace už se neprobudil. Dával si velké naděje, co všechno stačí ještě udělat, když bude bez bolesti. Je mi moc líto, že se toto stalo právě jemu, který nikomu neublížil a stále měl úsměv na rtech. Pořád se snažil zachraňovat kytičky, které už to měly téměř za sebou, a většinou se mu to také povedlo. Bohužel jeho nikdo nezachránil. Stále si budu pamatovat jeho úsměv na rtech. Věřím, že si ho tak uchovám v mysli nejen já, ale i všichni ti, kteří ho měli rádi a s kterými se přátelil.

Václav Pittr

Zpráva o Karlově smrti mě velmi překvapila a zarmoutila. Znali jsme se od té doby, co se v Plzni oženil. Bydlel v té době u manželčiných rodičů Pod Záhorskem a tam, na zahradě, měl na dnešní dobu malou sbírku kaktusů. Nevzpomenu si, v kterém roce to bylo, myslím, že jsem ani nebyl ve výboru. Při mé první návštěvě jsem dostal spoustu malých semenáčků a říkal jsem, že mu za ně nic nemohu dát, byl jsem začátečník. Karel na to odpověděl: Však ono ti tam cosi doroste a pak mi také dáš. Pocházel z nějaké vesnice kdesi na Hané a lehký moravský přízvuk si zachoval stále. (Mimochodem z této vsi pocházel i další náš člen Hugo Heckel, rovněž zesnulý. Jistě si pamatujete na výrobky z koženky, které dodával na bály do toboly.) Potom jsme se často navštěvovali a já jsem mu mohl semenáčky oplatit. Kdo jste Karla znali, vzpomínejte na něho jako na dobrého člověka a kamaráda.

Jaroslav Šklebený