Agáve se v současné době netěší přízni milovníků sukulentních rostlin a pokud mě paměť neklame, v našem Zpravodaji je toto druhý příspěvek. Posuďte sami, jestli si alespoň tato agávka nezaslouží drobeček vaší pozornosti…

Je s podivem, že Agave montana byla popsána až v roce 1996. Nalezišť je několik a jsou i poměrně dobře přístupná po sjízdných cestách, v oblasti hojně navštěvované kaktusáři, jen poněkud mimo tradičních tras milovníků sukulentní flóry. Inu, do vysokých hor málokdo zajede… obzvlášť když tam neroste žádný kaktus.

Agave montana, La Joya, Tamaulipas, Mexiko

 Několik exemplářů A. montana pěstuji asi tři roky ve skleníku. Jsou pěkné, ovšem do úchvatnosti mají daleko. Při návštěvě Mexika jsem krom několika druhů kaktusů chtěl vidět i co nejvíce druhů agáví a tato byla první z těch méně běžných.

Asi tříhodinová cesta z Miquihuany do turistické oblasti La Joya nabízí nádherné výhledy do krajiny a s každou stovkou výškových metrů lze vnímat proměny okolní vegetace. Nad hranicí 2600 metrů nastupuje borovicový les s hustým podrostem, vonícím jehličím a houbami. Vlhkost čiší odevšad. První „pravé“ montany se objevují až okolo 2.800 metrů a s každým metrem jich přibývá. Rapidně. Ve třech tisících je dokonalý agávový ráj. Montány jsou všude – maličké, malé, střední i velké, některé dokonce s gigantickým květním stvolem, všechny nádherné. Již několikacentimetrové rostliny by byly skutečnou ozdobou sukulentní sbírky. A doufám, že i budou. Jen je třeba jim umožnit i u nás růst do krásy.

To znamená více vnímat prostředí, ve kterém rostou a na které jsou adaptované. Mokro a zima, prostřídané prudkým sluncem a větrem, to je jejich svět! V našich podmínkách tedy mít je od brzkého jara do pozdního podzimu venku pod širákem a na zimu přesunout do studeného sklepa nebo do chabě přitápěného skleníku. Sněhová duchna jim neublíží, holomrazy pod -12 stupňů již mohou. Ideální přenosná zeleň, dnes propagovaná v časopisech pro ženy i o bydlení. Jednoduché a nenáročné. Své montány jsem dal na terasu v očekávání, že mou péči patřičně ocení. Vzhledem k mírným zimám v posledních několika letech by nebylo od věci vyzkoušet, zda tyto krásné a odolné rostliny přežijí i v našich podmínkách bez stěhování do přístřeší, jisté předpoklady pro to mají…

Agave montana, La Joya, Tamaulipas, Mexiko

Nová monografie roduAustrocactus manželů Sarnesových je zajímavým počinem mapujícím zatím méně pěstovaný rod kaktusů z Jižní Ameriky a popisuje současný stav studia tohoto rodu pohledem autorů.

 Kniha o rozsahu 124 stran je rozčleněna na několik základních částí. V úvodní části, kde se autoři vyznávají ze své obliby ke kaktusům z jihu Amerického kontinentu, se mimo jiné zmiňují i o stávajících nejasnostech v taxonomii rodu Austrocactus.

 V další, obsahem nejobsáhlejší části, je nejdříve rozebrán rod Austrocactus, diagnóza rodu, historie jeho popisů a charakteristika těla, ostnů, kořenů, květů i semen. Semenům je věnována samostatná kapitola.

 Pokračuje se popisem jednotlivých druhů. Každá kapitola má jednotnou strukturu, kdy po uvedení uznávaného názvu následuje seznam basionym a synonym a popis druhu. V dalším textu je rozebrána historie druhu a diskutovány jsou obvykle i naleziště a vztahy k dalším druhům rodu. Celý text je doplněn velmi pěknou obrazovou dokumentací. Mimo mapku výskytu a fotografie typického reprezentanta rodu a jeho květu mezi fotografiemi najdeme také celek obvyklé krajiny výskytu a příklady běžné doprovodné flóry. Je třeba ocenit i to, že většina fotografií kaktusů je pořízena na nalezištích a jednotlivé exempláře jsou většinou identifikovány i sběrovými čísly manželů Sarnesových. Zajímavým doplňkem jsou makrofotografie semen. V některých případech jsou přidány i fotografie ilustrující variabilitu barev květů nebo fotografie plodů.

 V závěrečné krátké části je stručný popis pěstování a rozmnožování kaktusů tohoto rodu v kultuře. Na konci knihy je pak zařazeno několik stránek s fotografiemi Austrokaktusů „s otazníkem“. Jedná se o populace, kde sami autoři zatím nemají jasno, zda je lze definovat jako nové druhy nebo je zařadit k některým stávajícím taxonům. Poslední stránka je zajímavou perličkou. Jedná se o klíč k rozlišení jednotlivých v knize uvedených druhů Austrokaktusů.

 Knihu lze doporučit ke studiu všem zájemcům o tento rod kaktusů a zároveň se nám nabízí ke srovnání i speciál časopisu Kaktusy z loňského roku (Speciál 1 / 2015), který je danému rodu věnován.

Netřeskový záhon patří mezi nejméně používaná pěstební zařízení pro pěstování netřesků v kultuře. Mezi netřeskáři je nejvíce rozšířené pěstování netřesků na skalkách, nebo v miskách a květináčích různých velikostí. Netřeskový záhon má přitom své výhody. Mezi největší výhodu můžeme zařadit tu, že na malé ploše můžeme pěstovat velké množství různých netřesků. Kytky se zde cítí lépe než v květináčích a miskách, mají zde více prostoru jak pro růst, tak pro kořeny. Pokud záhon doplníme i o další rostliny, vypadá záhon jako celek velice pohledně.

 V následujících řádcích bych se rád s vámi podělil o svoje zkušenosti se záhonem pro netřesky. Ne všechno se mi povedlo na první pokus, některé věci bych při budování dalšího záhonu vyřešil trochu jinak.

Mým vzorem pro budování netřeskového záhon byl obdobný záhon u Petra Horáčka. Fotku tohoto záhonu můžeme spatřit v knize Netřesky právě od Petra Horáčka – je to ten pravidelný záhon s trávníkem v okolí, pár dalších fotek uvedených v knize je také pořízeno na stejném místě. Podrobný postup budování tohoto záhonu byl uveden v prvním Semppressu (pozn. nepravidelně vycházející neoficiální časopis o netřescích a jiných mrazuvzdorných sukulentech). Netřeskový záhon u Petra Horáčka už nějaké tři roky neexistuje. Záhon u Petra jsem měl možnost pozorovat na vlastní oči na jaře 2010. Kytkám se v záhonu líbilo, tvořily hezké trsy, v některých místech doslova přetékaly z vyhrazených míst. Právě proto jsem se rozhodl pro budování netřeskového záhonu.

 Část netřeskového záhonu s rostlinami rodu Sempervivum

Část netřeskového záhonu v místech, kde jsou vysazeny malé Jovibarby

Pro budoucí záhon jsem měl k dispozici plochu na mírně skloněné terase pod prudším svahem na zahradě. Svah je orientován na západ, okolo záhonu jsou ovocné stromy – podmínky pro netřesky nejsou úplně optimální. Přesto jsem na tomto místě záhon vybudoval.

Ačkoliv Petr Horáček umístil do svého záhonu pod pěstitelský substrát vrstvu drenáže, obešel jsem se při budování záhonu bez této vrstvy. Substrát jsem důkladně promíchal s pískem do hloubky rýče, přibližně35 centimetrů. Vzhledem k orientaci svahu a stromům v okolí jsem do substrátu dal raději více písku, přibližně 1,5 dílu písku na 1 díl zeminy. Používám písek z výsypky po těžbě kaolinu nad Ledcemi, který se mně velmi osvědčil. Výsledkem je tedy dostatečně propustný substrát, ze kterého odteče přebytečná voda rychle pryč. Jen tak na okraj, ve stejném substrátu pěstuji i kaktusy.

Zadní část záhonu se opírá o svah, nad záhonem jsou o svah opřené velké betonové kusy. Přední část záhonu je naopak trochu nad okolním terénem a umístil jsem zde betonové obrubníky, které drží záhon. Betonové obrubníky je nutné dost ponořit do země, pokud koukají z větší části nad terén, je nutné je v zemi pořádně upevnit. Ač se to nezdá, svah se pomalu pohybuje a tlak zeminy dokáže vyhnout obrubníky ven. V jedné části mého záhonu koukají obrubníky z větší části nad terén, i přes pořádné ukotvení, které tvoří na výšku postavené cihly zahrabané pod zem, se obrubníky mírně vyhnuly ven. Okolo celého záhonu jsem vyskládal cihly, v přední části záhonu dokonce ve dvou řadách. Po zkušenostech bych nyní vyskládal cihly ve dvou řadách okolo celého záhonu. Původní účel cihel byl ten, aby bylo kam stoupnout po okrajích záhonu, protože záhon je poněkud širší. Dále mají cihly aspoň trochu zabránit pronikání plžů a hlemýžďů do záhonu. Nyní jsou na cihlách po dlouhých stranách záhonu vyskládány misky s netřesky. Na dvou místech jsem přibližně do půlky kratší strany záhonu umístil dvě vedle sebe položené čtvercové dlaždice. Mám tak plochu, na kterou mohu bez problémů stoupnout, aniž bych šlapal po kytkách v záhonu. Po zkušenostech bych nyní volil větší dlaždice, určitě o straně cca. 40 –50 centimetrů. Plocha dlaždic není dostatečná, mírné problémy nastávají při pletí záhonu (není kam dát kbelík na plevel). Větší problémy nastávají při focení – plocha dvou čtvercových dlaždic o straně30 centimetrů není pro focení hezkých makro snímků dostatečná, prostě se na ní nenaskládám.

Záhon jsem před zasazením kytek nijak nedělil, i tak má každá položka svůj vymezený prostor. Tento způsob výsadby vypadá lépe na pohled, je však náročnější na údržbu. Je nutné hlídat jednotlivé kytky, aby se nezačaly promíchávat, což by vedlo k snížení botanické hodnoty celé sbírky. Je třeba uvést, že rozdělení záhonu plochými kameny na jednotlivá pole tomuto problému stejně nezabrání. Bujněji rostoucí kytky vyplní vymezený prostor vcelku rychle a derou se dále, další kytky s delšími odnožemi opustí vymezený prostor právě díky zmiňovaným odnožím. Rozdělení záhonu na jednotlivá pole tlustšími kameny také není řešení. Mám zkušenosti, že i kytky s krátkými odnožemi takovou plochu snadno zdolají. Na ploše totiž není vhodné místo pro zakořenění odnože a odnož se začíná prodlužovat. Prodlužuje se tak dlouho, dokud nedosáhne místa vhodného pro zakořenění. Tak opustí vymezený prostor. Před výsadbou také myslete na velikost růžic, tedy velikost větších růžic, aby výsadba nebyla příliš hustá, aby se kytky netísnily a aby mohly bez problémů růst. Zpočátku jsem záhon neměl vůbec rozdělený na jednotlivá pole. U Jovibarb s malými kulovitými odnožemi jsem musel od tohoto nečlenění záhonu opustit. Odnože se často odkutálely jinam, navíc na mírně skloněném svahu byla odplavována zemina, tím pádem byly obnažené krčky růžic. Růžicím se takové podmínky příliš nelíbí a dávají to najevo. I když odnožují, tak skoro vůbec nepřirůstají a obzvláště po zimě jsou přímo v zuboženém stavu. Dalo by se říct, že se z jejich růstu stal boj o přežití. Z těchto důvodů jsem přikročil ke změně, u malých kulovitých Jovibarb jsem záhon rozdělil na jednotlivá políčka, která jsem ohradil plochými kameny, růžice ve středu políčka jsem ještě k tomu zapustil o trochu níže než jsou okraje každého políčka.

Záhon vypadá ještě lépe, pokud jsou kytky obsypány kamínky, nebo štěrkem. Kytky potom vypadají skoro jako na nalezištích, je možné pořídit záběry, které jsou k nerozeznání od těch z přírody. Dále nedochází k tak velkému odplavování zeminy pod kamínky, nevyklíčí zde tolik plevele a kytky nejsou po každém dešti zacákané od bláta. Ne všem netřeskům se takové podmínky líbí. Semperiva a Jovibarba heuffelii s tímto nemají problém. Problémy jsou se zbylými Jovibarbami, které tvoří malé kulovité odnože. Odnože v těchto podmínkách nejsou schopny dobře zakořenit. Kamínky jsou příliš vysoko nad zeminou, takže většina odnoží nedokáže vytvořit tak dlouhé kořínky. Větší růžice zase vylézají výše, mají obnažené krčky, nedostatečné kořeny a tím pádem mají problémy v zimě. Během sezony nedorostou obvyklých rozměrů, kytky postupně ze záhonu mizí. Proto jsem u Jovibarb s malými kulovitými odnožemi opustil od obsypávání kytek kamínky. I v přírodě rostou tyto Jovibarby vždy přisedle na zemi, v místech, kde jsou malé kamínky, nerostou. Po odebrání kamínků začaly růžice konečně pořádně růst.

Ještě jednou se zastavím u tématu výsadby kytek na záhonu. Kvůli plžům doporučuji sázet na okraje záhonu bujněji rostoucí kytky. Nemá smysl hubit plže chemicky, investovali bychom velké množství peněz do chemických přípravků, účinek vzhledem k množství plžů není velký. Je lepší plže sbírat a likvidovat, bujně rostoucí kytky na okrajích záhonu okus od plžů bez problémů přežijí. Do středu záhonu potom dáme menší kytky (např. Sempervivum arachnoideum, Sempervivum pittonii).

Doporučuji vysázet do záhonu i jiné kytky než netřesky. Vhodné jsou třeba traviny a některé další skalničky. Vůbec nedoporučuji rozchodníky (rod Sedum). Většina rozchodníků roste velmi bujně a rychle zabírá prostor určený pro netřesky. Po odkvětu usychá vykvetlá část rozchodníku a semena se rozletí na všechny strany. Další sezonu máme rozchodník naprosto všude. Speciálně s tímto problémem zmíním Sedum acre, Sedum sexangulare nebo třeba Sedum hispanicum. Milost u mě na záhonu dostal jen jeden rozchodník původem z Pyrenejí připomínající naše Sedum rupestre. Roste okolo jedné položky Sempervivum tectorum, naprosto stejně jako na lokalitě. Čas od času je nutné rozchodník umravnit a odrbat nadbytečné části. V žádném případě nesmí dojít k vysemenění. V podobném duchu je možné uvažovat o milosti i pro Sedum album. Varuji i před česneky (rod Allium). Česneky v záhonu vypadají velmi dobře, opět platí, že se nesmí vysemenit. Další sezonu jsou potom také všude a celé jaro strávíte tím, že vytahujete menší semenáčky. Velmi se mi v záhonu osvědčily některé traviny, zejména kostřavy (rod Festuca). Mnohé kostřavy rostou na nalezištích spolu s netřesky a i v záhoně vypadají vedle sebe hezky. Do záhonu mohu doporučit i malé keříčkovité lýkovce, či skupinu skalních kosatců. Do záhonu jsem zasadil i arniku (Arnica montana), kupodivu roste s netřesky bez problémů. Mám zkušenosti i s hvězdnicí alpskou (Aster alpinus), i tu je třeba mírnit, protože hodně odnožuje a bujně roste.

Celkově jsem s netřeskovým záhonem spokojený. Kytky zde bez problémů rostou, odnožují i kvetou, spolu s doprovodnými kytkami vypadá záhon velmi pohledně. I přes menší množství světla a méně vhodnou orientaci skoro vůbec neřeším hniloby růžic. Proto mohu záhon pro pěstování netřesků jen doporučit.

Na záhoně je možné pořídit fotky podobné těm z přírody, jako v případě Sempervivum balcanicum (BG Stará planina Mara Gidik vrchol 1893m) na obrázku na zadní straně Zpravodaje.

Nejsem natolik fundovaná, abych mohla odborně hodnotit to, co jsme na letošním zájezdu Klubu kaktusářů Plzeň viděli. Takže jen pár postřehů – pele-mele.

Změna v návštěvě první sbírky u pana Hlaváčka v Třeboci byla myslím jen k prospěchu věci. Sbírka je v lepší kondici, než jsem ji viděla minule, a podle nákupů abonentů byli spokojeni i ostatní. Těžko odhadnout, jestli se velkorysá forma placení panu Hlaváčkovi rentovala.

U pana Miroslava Kaloše mě zaujal nejen zvláštní starý dům a zahrada s množstvím bohyšek, ale hlavně kolekce agáví. Všechny byly v jednotných nádobách a bez chybičky. Můj obdiv patří objemu práce nejen na kaktusech, ale hlavně na lánech obdělávané půdy jeho zahrady. Zde nám ochotně nabídl „ dloubání“ netřesků. Skalka pana Jiřího Vondráčka se zimovzdornými kaktusy se už klube ke své kráse. Ubytování v Žatci super, ale osamocená procházka městem díky složení obyvatel není asi z nejbezpečnějších.

Druhý den u pana Gratiase, barda českých sukulentářů, jsme si my, Popelky mezi pěstiteli, přišli na své. Bylo věru na co se dívat. No a stovky netřesků a geometricky přesně vyvedená zahrada bez jediného plevílečku u pana Boháčka v Hošťce srazily moje sebevědomí k nule. Viděli jsme i další, někde krásně upravené a bohaté sbírky se zajímavými rostlinami, ale i kytičky, nad kterými by jeden zaplakal.

Myslím, že je třeba velice poděkovat těm, kdo letošní zájezd připravili. Pánům Josefovi Homolkovi a  Jiřímu Vondráčkovi za jejich organizační zabezpečení a Jirkovi navíc nejen za královské pohoštění, které asi těžko oplatíme, ale i za jeho ochotný doprovod po sbírkách po celé dva dny.

Alena Berková

Dnes se na titulní straně našeho Zpravodaje představuje jedna pěkná parodie vyskytující se v údolí Humahuaca v Argentině. Jedná se o parodii z okruhuParodia tilcarensis. Nese jméno podle města Tilcara v provincii Jujuy.

Naše rostlina roste trochu jižněji u města Tumbaya nedaleko osamocené školy Escuela el Porvenir (Škola budoucnosti). Tyto parodie jsme pozorovali při našich cestách do Argentiny v roce 2007 (parta: Česal, Loose, Kuták, lokalita s pracovním názvem „Lopez vylez z křoví“), 2009 (Kůrka, Konstantinovič, Sladký, Kuták) a 2014 (Musil, Vinař, Jíška, Jíšková, Sladký, Kanca, Kuták). Pokaždé byly rostliny podle průběhu počasí a roční doby v různé fenologické fázi. Květy se nám poštěstilo vidět v únoru 2014. Spoustu semen nasbírala parta Plzeňáků na podzim 2012

Místo, kde tyto parodie rostou, je idylická kamenitá horská planina rozprostírající se nad postranním údolím vybíhající z Cuebrada Humahuaca. Kolem se tyčí různobarevné kopce, tvořící úchvatná panoramata. Dvakrát jsme nocovali přímo na lokalitě a pokaždé si velmi užili nádherného večera u ohýnku a krásného rána, kdy sluneční paprsky začínaly zalévat barevnou krajinu plnou kaktusů.

Spolu s parodií tilcarensis zde rostou drobné lobívky z okruhu Lobivia haemantacanta var. rebutioides. Jsou zde dva typy. Dole na úpatí údolí roste tmavší a širší typ s přisedlými trny, nahoře na planině světlejší typ s naježenými trny. Kvete většinou žlutě, ale najdou se i červenokvětí jedinci. Dále zaujmou obrovská až půlmetrová gymnocalycium saglionis (tilcarense). Pro náš klubový kalendářík jsem zde nafotil v protisvětle nádherné trsy Cleistocactus jujuensis. Ve skalních štěrbinách na východních až severních svazích se při troše štěstí a trpělivosti daly objevit velké kolonie droboučkých blosfeldií. Samozřejmě se zde vyskytuje všudepřítomná Opundia sulphurea. Panoramata dokreslují kandelábry Trichocereus pasacana. Takže na jižní Ameriku kaktusově docela bohatá lokalita.

Když jsem jako mladý nadšený kaktusář vyséval ročně mnoho desítek porcí semen pod zářivkovým kultivátorem, byl jsem přesvědčen, že právě tohle je to správné a nejlepší. Vysévání se dařilo, za pár let jsem měl kaktusů tolik, že jsem si musel pořídit zahradu a postavit skleník. Při návštěvách ve skleníku Vaška Pittra na Výsluní jsem byl učarován množstvím velkých letitých kaktusů i množstvím semen z těchto rostlin sklízených. Och, už abych také sklízel! Na otázku jak vysévá, mi Venca ukázal – takhle. Vzal zralý semeník z nějakého astrofyta, promnul jej mezi prsty a semena vysypal do květináče okolo rostliny, ze které utrhnul plod. Znechuceně jsem jenom zíral neschopen reakce. Takové plýtvání, zaúpělo mé nitro! Nyní s odstupem čtyř desetiletí oceňuji jednoduchost takové metody výsevu. Nemusí se sterilizovat, pikýrovat, stínit a všelijak pitvořit pro úspěch výsevu. Buď nějaké semenáče budou, nebo ne, svět se stejně bude točit dál. Pokud ano, mají i jmenovku – tu u původní rostliny. Pak jen stačí při přesazování oddělit semenáčky (většinou spíše již mladé rostliny) a přidělit jim vlastní nádoby. Jak jednoduché!