Dne 19. září 2018 oslaví náš velký kamarád Karel Mařík krásné jubileum 80 let. Vyučil se valcířem, pak si dodělal strojní průmyslovku. Pracoval na Ostravsku, ve FN Plzeň, jako správce léčebny v Janově a jako jednatel vodohospodářské firmy REVOS v Rokycanech.

Karel je člověk s obrovským sběratelským nasazením a velikým přehledem. K jeho zálibám patří filatelie, filokartie (sbírání pohlednic) a je autorem a spoluautorem asi pěti knih, např. Radnicko. Je turista a značkař - získal odznak zlatého turisty. Působil i jako hudebník (bubeník) a hlavně je velký sběratel kaktusů a sukulentů.

Na začátku kaktusaření u něj byla veliká síla a chuť po novém a nepoznaném. Vše umocňovalo zřízení, které nikoho moc daleko nepustilo. Dnes je to pro mladé těžko popsatelná doba. Tehdy i americké rostliny byly něco podezřelého.

Karel je jedním ze zakládajících členů kaktusářského spolku nejen v Rokycanech (1963), ale také v Plzni. Již předtím byl členem kroužku kaktusářů při Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Dlouhá léta byl tvůrčím předsedou v Rokycanech. Za jeho působení se začalo jezdit na dvoudenní zájezdy po sbírkách a po otevření hranic i do německých botanických zahrad.

Jeho oblíbenými rody jsou Lobivie, Parodie, Copiapoe, Mediolobivie. Kájova sbírka bývala umístěna v pronajatém skleníku Léčebny Janov. Dnes má skleníček před domem v zahradě.

Na podzim se pravidelně pořádá třídenní sympozium na Šumavě, jehož je Kája zakladatelem, vyniká zde také v kuchyňské směně. Moc hezké posezení pořádá každoročně pro kamarády kaktusáře u svého krbu zvaného Aurora.

Za neskutečný kus práce pro klub a pro kaktusaření patří Karlovi obrovský dík. Za to vše mu moc děkujeme a přejeme do dalších let hlavně mnoho zdraví a nepřestávající sběratelský zájem.

Kaktusářský zájezd na Moravu s kamarády z Rokycan

Na Moravu jsem s přáteli z Rokycan jezdil velice rád proto, že se jedná o perfektní partu lidí, kteří nezkazí žádnou legraci. Cítím se tam velice dobře, jako mezi svými. No a na Moravu se těším proto, že je to moje zamilovaná část republiky, ke které cítím krásný vztah, no a také proto, že přes den shlédneme zajímavé sbírky a večer si jdeme trochu odpočinout do sklípku, kde víno má správnou teplotu, klobáska příjemně pálí a uzený špek to dovršuje. Co víc si přát. Ať cholesterol ukáže, co umí. Zde se nálada vylepší natolik, že je člověku prostě fajn!

Nepamatuji si, že by se tam někdo sťal tak, že by druhý den neviděl na kytičky. A tak takový zájezd má vždy něco do sebe, na co se každý těší. I po organizační stránce to mají přátelé z Rokycan dobře zorga­nizováno, takže se nikde nebloudí a dobře to odsejpá. Na Moravě je zase trochu jiné složení sbírek, tak že je skutečně na co koukat.

Od posledního infarktu jsem s nimi nebyl a moc mi to schází, protože vím, o co přicházím. V té době jsem ležel pod přístroji, po obličeji plno hadiček a myslí jsem byl s vámi na Moravě. Totiž v té době jsem byl přihlášen, že se rovněž zúčastním, ale osud tomu chtěl jinak. Moc mě to mrzelo a moc jsem vzpomínal, kde se asi nacházíte, jaké tam máte po­časí a tak dále. Věřím, že si to někdy jindy vynahradím.

Pro ty, kteří roubují, bylo vždy otázkou, čím a jak nejlépe přichytit roub k podložce. Nejčastěji se k tomuto účelu používají gumičky různých tuhostí. Pro ty nejmenší roubovance se pak často používají gumičky s latexových rukavic, nafukovacích balónků, nebo prezervativu.

Dnešní doba nám nabízí nové materiály, mezi které patří např. Parafilm. Jedná se o plastickou parafinovou fólii, která se používá především v laboratořích, např. pro utěsnění uzávěrů. Není to ale páska pro roubování ovocných stromků, ty jsou obvykle na bázi polyvinylchloridu. Předností Parafilmu je jeho elasticita s částečnou tvarovou paměti. Jinými slovy, když 10 cm pásky parafilmu natáhneme na 20, stáhne se zpět asi na 17 cm a to je přesně to, co potřebujeme k roubování. Sílu přítlaku pak můžeme volit podle šířky pásky nebo počtu použitých pásek.

Nejlepších výsledků s Parafilmem dosáhneme zejména při roubování na jusberty. Kotvení je pak velmi snadné, stačí pásku přetáhnout přes roub, natáhnout a zafixovat o trny. U pereskiopsisů je to malinko složitější. Nejdříve si pod vrcholem řezu podnože vytvoříme z pásky kroužek, na který pak pásku zafixujeme přimáčknutím. Nejlépe to bude asi patrné z přiložených obrázků. Možností, jak fixovat pásku, je samozřejmě více.

Parafilm není sice levná záležitost, pokud ale máte nějakého známého chemika, lékárníka nebo biologa, určitě vám něco sežene.

Rostliny všech asi 7 druhů tohoto rodu (čeleď Cucurbitaceae) pocházejí ze zemí tropické Afriky či z Afriky jižní. Jméno rodu je složeninou dvou řeckých slov: „trochos“ znamená kolo či rozložený do tvaru kola a „meris“ znamená část (dohromady pravděpodobně podle rozložení koroly – části květu). Liánovité či popínavé rostliny mají v podzemí hlíznatý kořen (často jedlý), nad zemí sezónní stonky, květy bývají žlutozelené. Některé druhy jsou jednodomé, některé dvojdomé, samčí květy bývají ve svazcích po 2 – 13, samičí rostou jednotlivě. Červený masitý plod má vejčitě oválný až polokulovitý tvar.

Nejčastěji nabízená Trochomeria polymorpha je zajímavá svým kónickým kaudexem ve tvaru nad sebe vrstvených prsténčitých hrbolků. Nadzemní část – vzpřímený stonek a chlupaté listy různého tvaru se objevují jen ve vlhkém období.

Obr. 1: Trochomeria polymorpha

Na setkání v přírodě s touto mrňavou kytičkou jsem se hodně těšil. Dost se totiž vymyká ostatní místní kaktusové vegetaci, v Argentině nic podobného nenajdete. Rostliny jsou sice řazeny do obšírnějšího rodu Echinopsis, ale nějak dvakrát to nesedí. Dlouhý tenký bílý květ je spíše podobný Peruánským pygmaeocereusům než echinopsisům s velkými širokými kalichy. A květ je navíc samosprašný, což je v okruhu těchto rostlin jev nevídaný.  

Výskyt se udává na poměrně rozsáhlém území (Catamarca, La Rioja, Mendoza, San Juan, San Luis, Santa Fé, Santiago del Estero), i když pouze lokálně a to na specificky vymezených místech v okolí místních salin ve vegetaci typu “monte” (suchomilné xerofytní rovinaté stepi) v nadmořských výškách od 0 do 1000 m. Asi nejznámější je výskyt této rostlinky v okolí Salinas Grandes v Catamarce, kde je občasný nález hlášen zřejmě i z důvodu časté snahy o nalezení Gymnocalycium ragonesei.  Ani zde ale není tyto rostlinky snadné najít. Kdykoliv jsme projížděli kolem Saliny, zkusili jsme alespoň někde na chvíli štěstí. Bohužel se to nikdy nepovedlo. Důvod byl zřejmý až po letošní návštěvě, nikdy jsme totiž nezajeli do té správné „vegetační zóny“. Až na počtvrté, na podzim loňského roku, jsme měli štěstí. Jak jinak než při hledání Gymnocalycium ragonesei  v okolí osady La Zanja.  Rostlin jsme našli několik desítek, ale na relativně malé ploše. Bylo to přesně to místo, kde mají růst hledaná gymna, tedy tam, kde se nad nízkými keříky začínají řídce objevovat první Stetsonia coryne. 

Setiechinopsis mirabilis mám ve sbírce řadu let a vždy jsem jej považoval za ryzí miniaturku, která dorůstá tak maximálně 10 cm na výšku při průměru okolo 2 cm. Zpočátku byl růst rostlin velmi bujarý, brzy kvetly, některé již druhým rokem po výsevu. S každým rokem se ale růst výrazně zpomaloval a po přibližně 10 letech mi přišlo, že se téměř zastavil, některé rostlinky mi dokonce postupem času uhynuly. Pojal jsem tedy podezření, že se jedná zároveň o krátkověké rostliny, neboť měly stále stejnou péči a přesto už skoro nerostly. V přírodě ale byly rostliny i 3-4 cm široké a více jak 15 cm vysoké a patrně i starší než ty, co mám doma ve sbírce.  Zjevně jsem tedy jejich růstový potenciál ještě zdaleka nevyčerpal. Rostlinky pěstuji v obyčejném substrátu pro „jižany“, tedy ve směsi písku a uleželé zeminy z kompostu. Žádnou speciální zasolenou půdu, kterou mají v přírodě, jim tedy nevytvářím. Semenáče jsou velmi vitální a první roky dobře přirůstají. Mají rádi teplo, v době naší návštěvy teploty přesahovaly opakovaně 40°C a vždy pražilo slunce. Drobné přistínění je ale vhodné. I v přírodě tyto rostliny, stejně tak jako G. ragonesei, vyhledávají alespoň nějaký stín a rostou výhradně zapletené v nízkých, byť většinu roku neolistěných, keřících. Zalévám je spolu s ostatními gymny tzn. v období, kdy se během sezony ochladí pod 15°C a nehrozí, že bude hned přílišné horko. Zimuji při teplotách kolem 10°C.  Pokud tyto rostlinky ve sbírce ještě nemáte, tak neváhejte. Je to raritka, která nepotřebuje moc místa a při dodržení výše uvedených zásad Vám bude brzy dělat radost svými dlouhými, tenkými a voňavými květy.

Obr. 1 Setiechinopsis mirabilis.

Obr. 2 Setiechinopsis mirabilis, foto Jaroslav Bohata.

Při roubování na Eriocereus jusbertii, zvláště je-li podnož vysoká a ještě je zasazená v kelímku, bývá obtížné táhnout gumičku k zafixování roubu až pod tuto nádobu a přes roub. Gumičky bývají pro tento případ poněkud krátké.

Ve většině případů je pomoc snadná. Gumičku prostě zachytíme pod ostny podnože. Máme jich na výběr až dost. Horší ale bývá, pokud roub svým průměrem přesahuje podnož. Pak je naše snaha marná a gumička ne a ne držet. Sklouzává, roub ustřeluje a kaktusář kleje.

Pomoc je poměrně snadná. Podnož prostě na vhodném místě propíchnu ostnem a už je kam gumičku zachytit. Vše je patrné z přiložené fotografie. Jen bych zdůraznil, že použijeme osten, nikoli špendlík nebo drát. To by dobře nedopadlo. Výborně se k tomu hodí například rudimentální osten z monstrózní formy Trichocereus bridgesii, který je mezi námi familiárně nazýván …urákovec nebo tak nějak podobně.

Agáve královská dělá čest svému jménu. Je to jedna z nejkrásnějších agáví pocházející z Mexika (státy Nuevo Leon, Coahuila a Durango). Myslím, že skoro každý kaktusář má nějakou malou či větší ve své sbírce. Rostlina se celý svůj život připravuje na to, až bude mít dost sil, patřičnou velikost a dostatek živin na to, aby vykvetla. Kvete velkým klasem, do kterého agávka dá veškerou sílu a energii. Po této své poslední akci rostlina umírá. Málokdy se stane, že se u agáve objeví dceřiná odnož. Myslím si, že v přírodě viktorky kvetou mezi desátým a dvacátým rokem. Ve sbírkách (v zajetí) se jejich život prodlužuje na spoustu let. Nemusí se to stát vůbec. Je velmi vzácné, když kaktusář vidí svoji viktorku kvést.

Jedna tato královna vykvetla letos v Rokycanech u pana doktora Jirky Vacovského (na fotografii). Rostlinu si Jirka pořídil kolem roku 1970 ve Starém Plzenci v zahradnictví pana Šimici. V dubnu letošního roku se objevilo poupě. V plném růstu klas rostl až 4 cm za den. Květenství dosáhlo výšky něco přes dva metry. Mnoho žlutých květů se vyvíjelo postupně odspoda nahoru.

Tuto nádhernou, nenáročnou rostlinu určitě každému doporučuji a přeji, abychom své viktorce udělali takové podmínky, aby ráda vykvetla. Je to pro kaktusáře obrovský svátek.

Obr. 1 Agave victoria-reginae, Jiří Vacovský, Rokycany

Obr. 2 Květ Agave victoria-reginae, Jiří Vacovský, Rokycany.

Netřesky jsou považovány za velmi odolné rostliny, pochází totiž většinou ze skal a hor evropského kontinentu a zimování v našich podmínkách většinou nečiní potíže. Bohužel to neplatí všeobecně, u některých rostlin a při určitém způsobu pěstování mohou nastat při zimování problémy. Pokud nedáme pozor, můžeme dokonce o pěstované rostliny přijít.

Pokud pěstujeme netřesky na skalkách či netřeskových záhonech, nemusíme si dělat se zimováním starosti. Růžice netřesků se připraví na zimní období, časté oblevy v našich zimách nedělají rostlinám potíže. Růžice na jaře vycítí vhodné podmínky a začnou opět vegetovat a růst.

Problémy nastávají při pěstování netřesků v miskách a květináčích. Misky a květináče máme přes sezonu rozmístěné okolo záhonů, na zídkách i na připravených plochách přímo pro netřesky. Tato místa však nejsou vhodná pro zimní období. Květináče ani mísy nejsou tak velké a dokáží se rychle ohřát i promrznout. A to je právě pro netřesky nebezpečné. Stačí třeba kombinace sluníčka a následně mrazu nebo sluníčka, mrazu a chladného proudícího vzduchu či vlhka při oblevě a následných mrazů a můžeme o netřesky v miskách i květináčích snadno přijít. Ve všech případech se květináče i rostliny zahřejí a růžice začnou vegetovat. Následné rychlé zmrznutí netřesky úplně „vysuší“ a růžice uhynou. V případě vlhkosti hrozí navíc nebezpečí různých plísní.

Jakým způsobem předejít popsaným nebezpečím? Nejlepším řešením je přenesení kytek na bezpečnější místa. Přímo se nabízí prázdné skleníky, nebo prázdná pařeniště. Sem přenášíme rostliny přibližně v druhé části podzimu, krátce po odstěhování kaktusů na zimoviště. Pokud je zemina suchá, samotné holomrazy netřeskům nevadí. Ovšem pozor na umístění příliš blízko skla, nebo polykarbonátu – takové umístění není vhodné ani ve skleníku či v pařeništi, netřesky zde mohou vymrznout. Další vhodná místa pro zimování netřesků jsou u zdí domů. Tato místa bývají často kryta okrajem střechy, není zde tak vlhko. Dalším řešením je zapuštění misek a květináčů do země venku na záhonech. Takto docílíme stejných podmínek pro zimování, jako mají rostliny na netřeskových záhonech a skalkách.

Může se to zdát divné, ale některé netřesky nejsou tak odolné a středoevropské zimy s častými oblevami jim dávají zabrat. Abychom tyto rostliny vůbec udrželi, musíme trochu upravit jejich pěstování. Jedná se o např. Sempervivum ciliosum, Sempervivum marmoreum var. dinaricum, Sempervivum octopodes, Sempervivum staintonii, netřesky z nižších poloh z jihu Pyrenejského a Balkánského poloostrova, jako problémové je udáváno i Sempervivum dolomiticum, se kterým zatím nemám žádné pěstitelské zkušenosti. Všechny tyto rostliny jsou totiž citlivé na přílišnou vlhkost, nejen v zimním období. Pokud mají dlouho vlhkou zeminu, rychle uhnívají. Všechny tyto jmenované netřesky pěstujeme ve velmi propustné zemině, ze které rychle odteče přebytečná voda, a na zimu je stěhujeme do prázdného nevytápěného skleníku. V nevytápěném skleníku mají kryt před vlhkostí, a když jsou v suchu, holomrazy jim nevadí. Ven vynášíme tyto rostliny opět až na začátku jara, doporučuji je dát na nejvýhřevnější a nejvíce osvětlená místa venku ve sbírce. Lepší je pěstování těchto rostlin v miskách než na skalkách a na netřeskových záhonech. Na zimu a v nepříznivých obdobích můžeme s miskami poměrně snadno manipulovat a přestěhovat je na krytá místa.

Během zimování se jistě setkáme s plísněmi či s parazitickou houbou Endophyllum sempervivi. Při zimní kontrole netřesků občas zjistíme, že se nějaká růžice zabarvila do šedohnědé barvy. Značí to, že plíseň takovou růžici už úplně zlikvidovala. Bohužel plísně postupují velmi rychle a není možné zasáhnout. Takové růžice vydloubneme ze země a odstraníme.

Endophyllum sempervivi je parazitická houba, která napadá netřesky. V prvních stádiích žije uvnitř listů růžic, my pěstitelé ji zpozorujeme až ve chvíli, kdy se růžicím začnou nepřirozeně protahovat listy, které později žloutnou, a na povrchu listů zpozorujeme oranžové fleky. I přes preventivní postřiky občas zpozorujeme nákazu houbou Endophyllum sempervivi i v zimním období. V zimě, kdy růžice odpočívají, máme omezenou možnost zásahu. Pokud máme dostatek nenapadených růžic stejné položky, opatrně odstraníme napadené růžice. Pokud si ovšem nemůžeme dovolit vyhození růžic, musíme napadené rostliny okamžitě izolovat. Nejlépe je přeneseme na jiné místo a opatrně je ošetříme přípravkem Dithane. Hlavní zásah proti houbě nás čeká až na jaře. Na jaře stále ponecháme takové růžice v izolaci a opět je ošetříme přípravkem Dithane. Houba Endophyllum sempervivi na netřescích pouze parazituje, růžice jsou schopné vytvořit nové zdravé odnože. U napadených rostlin čekáme na nové odnože, ty brzy odejmeme od mateřské růžice, ošetříme je přípravkem Dithane a na jiném místě je necháme zakořenit. Po získání dostatečného počtu zdravých odnoží napadené růžice odstraníme.

Obr. 1: Zimování netřesků v miskách, tyto rostliny byly na zimní období přeneseny dovnitř do skleníku.

Netřesky na skalkách a na netřeskových záhonech nevyžadují přes zimu skoro žádnou péči. Snad jen čas od času zastrčíme zpět do země některé růžice a jmenovky, které mráz vytáhnul ven. Také s netřesky zimovanými v nevytápěných sklenících a pařeništích není přes zimu mnoho práce. K jaru můžeme na takto zimované netřesky hodit sníh. Tající sníh dodá rostlinám potřebnou vláhu pro začátek sezony. Netřesky, které zimujeme v nevytápěných sklenících a v pařeništích, se probouzí tak o tři týdny dříve než netřesky venku na skalkách a záhonech. Růžice se otevřou, zazelenají se a pomalu začínají růst. Na jaře se proto nesmíme ukvapit se stěhováním kytek ven, kam je stěhujeme až ve chvíli, kdy stejné znaky zpozorujeme i na rostlinách venku na skalkách a záhonech.

I když jsou netřesky velmi odolné rostliny, číhají i na ně v zimním období některá nebezpečí. Doufám proto, že tento článek pomůže s pěstováním netřesků v zimním období a zamezí případným ztrátám cenných kytek.