Na setkání v přírodě s touto mrňavou kytičkou jsem se hodně těšil. Dost se totiž vymyká ostatní místní kaktusové vegetaci, v Argentině nic podobného nenajdete. Rostliny jsou sice řazeny do obšírnějšího rodu Echinopsis, ale nějak dvakrát to nesedí. Dlouhý tenký bílý květ je spíše podobný Peruánským pygmaeocereusům než echinopsisům s velkými širokými kalichy. A květ je navíc samosprašný, což je v okruhu těchto rostlin jev nevídaný.  

Výskyt se udává na poměrně rozsáhlém území (Catamarca, La Rioja, Mendoza, San Juan, San Luis, Santa Fé, Santiago del Estero), i když pouze lokálně a to na specificky vymezených místech v okolí místních salin ve vegetaci typu “monte” (suchomilné xerofytní rovinaté stepi) v nadmořských výškách od 0 do 1000 m. Asi nejznámější je výskyt této rostlinky v okolí Salinas Grandes v Catamarce, kde je občasný nález hlášen zřejmě i z důvodu časté snahy o nalezení Gymnocalycium ragonesei.  Ani zde ale není tyto rostlinky snadné najít. Kdykoliv jsme projížděli kolem Saliny, zkusili jsme alespoň někde na chvíli štěstí. Bohužel se to nikdy nepovedlo. Důvod byl zřejmý až po letošní návštěvě, nikdy jsme totiž nezajeli do té správné „vegetační zóny“. Až na počtvrté, na podzim loňského roku, jsme měli štěstí. Jak jinak než při hledání Gymnocalycium ragonesei  v okolí osady La Zanja.  Rostlin jsme našli několik desítek, ale na relativně malé ploše. Bylo to přesně to místo, kde mají růst hledaná gymna, tedy tam, kde se nad nízkými keříky začínají řídce objevovat první Stetsonia coryne. 

Setiechinopsis mirabilis mám ve sbírce řadu let a vždy jsem jej považoval za ryzí miniaturku, která dorůstá tak maximálně 10 cm na výšku při průměru okolo 2 cm. Zpočátku byl růst rostlin velmi bujarý, brzy kvetly, některé již druhým rokem po výsevu. S každým rokem se ale růst výrazně zpomaloval a po přibližně 10 letech mi přišlo, že se téměř zastavil, některé rostlinky mi dokonce postupem času uhynuly. Pojal jsem tedy podezření, že se jedná zároveň o krátkověké rostliny, neboť měly stále stejnou péči a přesto už skoro nerostly. V přírodě ale byly rostliny i 3-4 cm široké a více jak 15 cm vysoké a patrně i starší než ty, co mám doma ve sbírce.  Zjevně jsem tedy jejich růstový potenciál ještě zdaleka nevyčerpal. Rostlinky pěstuji v obyčejném substrátu pro „jižany“, tedy ve směsi písku a uleželé zeminy z kompostu. Žádnou speciální zasolenou půdu, kterou mají v přírodě, jim tedy nevytvářím. Semenáče jsou velmi vitální a první roky dobře přirůstají. Mají rádi teplo, v době naší návštěvy teploty přesahovaly opakovaně 40°C a vždy pražilo slunce. Drobné přistínění je ale vhodné. I v přírodě tyto rostliny, stejně tak jako G. ragonesei, vyhledávají alespoň nějaký stín a rostou výhradně zapletené v nízkých, byť většinu roku neolistěných, keřících. Zalévám je spolu s ostatními gymny tzn. v období, kdy se během sezony ochladí pod 15°C a nehrozí, že bude hned přílišné horko. Zimuji při teplotách kolem 10°C.  Pokud tyto rostlinky ve sbírce ještě nemáte, tak neváhejte. Je to raritka, která nepotřebuje moc místa a při dodržení výše uvedených zásad Vám bude brzy dělat radost svými dlouhými, tenkými a voňavými květy.

Obr. 1 Setiechinopsis mirabilis.

Obr. 2 Setiechinopsis mirabilis, foto Jaroslav Bohata.