Téma:

juniperbushman napsal: I tyhle asi nejošklivější lobivie se vyskytují v mojí sbírce.
Na nekvetoucích nic k vidění není...,
...a ty co přežijí stejně vyhodíte, protože se jich jinak nezbavíte.

miro napsal: Ale to jsou krásný kytičky.

Vida, jak tozdílný může být vkus. Upřímně řečeno, nic atraktivního na nich není. Žádný mimořádný tvar, žádné kloudné bodáky, květy žádná sláva, ale málo platný, mně se stejně líběj. Možná právě tou obyčejností vzhledu. Takže zpráva pro juniperbushmana - než ty přeživší vyhazovat, v Kratonohách se pro ně místo najde. Jo a dík za informaci ke klíčivosti. Dostal jsem ještě jednu, klíčí prý buď ihned po dozrání nebo pak až za cca 3 měsíce a postupně klíčivost rychle klesá. Po sprášení cizím pylem jsou prý semena mnohem vitálnější. Potvrdit to nemůžu, nezkoušel jsem.

Ale to jsou krásný kytičky.

I tyhle asi nejošklivější lobivie se vyskytují v mojí sbírce.
Tak třeba Lob. oyonica:


Na nekvetoucích nic k vidění není a na kvetoucích se (i na plném slunci přivřené) květy při manipulaci před focením ještě víc přivřou. Takže jediný snímek trochu otevřené Lob. oyonica mám někde na čtyřicet let starém diapozitivu. Na těhle rostlinách je zajímavý jen veliký masitý plod, který se vytvoří bez jakého koliv zásahu z venčí, se spoustou klíčivých semen. Z těch semen vyrostou semenáčky, které se velmi ochotně podpaří, a ty co přežijí stejně vyhodíte, protože se jich jinak nezbavíte.

Ještě poznámka - Semena jsou klíčivá pouze jednu sezonu!

LOBIVIA TEGELERIANA Backbg., J. DKG 1935/82
- var. eckardtiana Backbg., 10 J. Kaktfg 1937
- var. plominiana Backbg., 10 J. Kaktfg 1937
- var. medingiana Backbg., 10 J Kaktfg 1937
- Lobivia ayacuchensis Y. Ito, Illustr. of Flow. Cacti 1967

Polní čísla:
L 234 - Lobivia tegeleriana, Huancayo, Junin, Peru, 3400-3700 m
LH 564 - Lobivia tegeleriana v. plominiana, Tupiza, Bolivia
KK 1794 - Acantholobivia albiflora Knize n.n. Caraveli, 3000 m, Peru
KK 1742 - Acantholobivia huanucensis Knize n.n. Huanuco, 2800 m, Peru
KK 1820 - Acantholobivia huanucensis Knize n.n. Huanuco, 2800 m, Peru
KK 570 - Acantholobivia tegeleriana Backbg Huancavelica-Huancayo, 3000 m, Peru
WR 394 - Tarma, Junin, Peru
WR 395 - Tarma, Junin, Peru
WR 405 - Ayacucho, Ayacucho, Peru



Popis: Jednotlivá, někdy i poněkud odnožující, kulatá, až 10 cm v průměru, s dlouhým hlavním kořenem, žeber cca 20, příčnými zářezy rozdělená na 15 mm dlouhé, sekyrovité hrboly, trnů 10 - 12, 10 - 20 mm dlouhé, středový trn 0 - 1, trochu delší a zahnutý. Květ 4 cm dlouhý a 1,5 cm široký, žlutý, oranžový nebo červený. Plod kulatý, 25 mm v průměru, šťavnatý (jako u Lobivia pentlandii, maximiliana, pampana a chrysochete) a nepravidelně od báze se trhající, šupiny jsou někdy s areolami a trny, což dalo podnět Backebergovi k vytvoření zvláštního rodu Acantholobivia. Typ semen jako u Lobivia pentlandii, ledvinovité, leskle černé s šikmým, oválným hilem.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Backeberg, Stachlige Wildnis 1934/265: „ . . . jeden z nejzajímavějších zástupců své skupiny, neboť jeho v barvě velmi rozdílné květy se otevírají jen napůl a plody vykazují u tohoto druhu s postupným zráním přibývající otrnění“, na str. 266: „Jistě máme v Lobivia tegeleriana větev z jedné ze skupin Lobivia . . .“

Postavení těchto forem uvnitř rodu Lobivia bylo vždy sporné. Backeberg je vyjmul r. 1942 (J. DKG, str. 32) jako zvláštní rod Acantholobivia z lobívií, ale už r. 1949 (J. SKG, str. 41) z ní dělá Krainz podrod. Nicméně ji najdeme u Backeberga (Cactaceae 1959/1363) a Rauha (K.u.a.S. 1958/152) dále jako zvláštní rod, až se konečně vynořuje u Friedricha (IOS Bull. 1974/90) jako podrod, rozšířený sérií Acantholobivia a sérií Boreolobivia. Příbuznost Lobivia tegeleriana a Lobivia pampana byla potvrzena mojí Lobivia pampana var. borealis var. nov. a geografickým rozšířením. Vztah k „Boreolobivia“ maximiliana je zrovna takový ping-pong jako se subspec. a subvar., založený na subjektivních pocitech.

Citace W. Rausch – Lobivia 75: Tento typ lobívií byl poprvé popsán v roce 1935 Backebergem jako Lobivia tegeleriana a v roce 1942 jej převedl k rodu Acantholobivia (J. DKG.). Krainz ji v roce 1949 (J. DKG.) přesunul zase k lobíviím jako subgenus, což je i názor H. Friedricha (1974 - IOS-Bulletin). Hlavním rozlišovacím znakem pro oddělení z rodu Lobivia je sklon vytvářet otrněné areoly na plodech. Je to ale vlastnost, která se neprojevuje na všech formách. Našel jsem například lokalitu u Tarma, kde byly všechny plody bez trnů, v následujícím údolí byly všechny otrněné a u Ayocucho byly tyto formy pomíchány. Na druhou stranu na různých jiných druzích lobívií se příležitostně najdou otrněné plody, takže tento rozlišovací znak se vůbec nejeví jako přesvědčivý. Otrněné plody byly vyhodnoceny jako pozůstatek původního přirozeného odnožování, což přimělo H. Friedricha k označení těchto forem jako Urlobivia. Protože relativně velké, lepkavě vodnaté plody a asymetrická semena nacházíme na mnoha dalších lobíviích, domnívám se, že oddělení je iluzorní.
Lobivia tegeleriana je charakteristická kulovitým, solitérním, málo odnožujícím růstem, s výrazným hlavním kořenem, žebra jsou spirálovitě hrbolatá, květy vznikají na straně, jsou relativně malé a díky krátkým okvětním lístkům vypadají poněkud zavřeně. Plody jsou v protikladu ke květům poměrně velké, tenká slupka se trhá nepravidelně a ve šťavnaté, později lepkavé dužnině jsou trochu zploštělá, asymetrická semena. Areál výskytu tohoto druhu probíhá v Peru od Huancayo - Tarma po Ayocucho. Rostliny jsou dost variabilní, takže se podle Backeberga dají rozeznat jednotlivé formy jako var. eckardiana, plominiana a medingiana.
Západně od typového naleziště, od Lucanas po Incuyo se táhne naleziště Lobivia incuiensis Rauh et Backbg., která vykazuje červenější květy a robustnější habitus. Tyto formy mají vždy otrněné plody.
Severně od Limy, v údolí Churin u Oyon, se nachází nejmenší zástupce této skupiny a nejsevernější nám známá lobívie vůbec, a to Lobivia akersii Rausch. Ve sbírkách ji můžeme vidět i pod označením Lobivia churinensis nebo oyonica. Na této lokalitě jsem otrněné plody nikdy nepozoroval.

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): -

Odkazy:
imageshack.us/photo/my-images/594/lobiviategelerianawr405.jpg/
www.kakteensammlung-holzheu.de/en/lobivia_tegeleriana.html
www.cactus-art.biz/schede/LOBIVIA/Lobivia_akersii/Lobivia_akersii/Lobivia_akersii.htm
www.flickriver.com/photos/michaeldoering/3544662177/ - Místo KK 1154 má být 1794
www.lobivia.pl/tegeleriana/foto.html
echinopsis.eu/displayimage.php?album=163&pid=4902#top_display_media akersii

Možnosti záměny: Příbuznost s Lobivia pampana by mohla svádět k tomu, že bude L. tegeleriana tomuto druhu i podobná. U některých krajních forem by tomu tak skutečně mohlo být. Jinak je ale Lobivia pampana odlišitelná snadno díky protáhlejšímu tvaru, tenčím a delším trnům, zejména středovým, jichž krom toho bývá více. Oba druhy mají podobný tvar okvětních lístků i jejich barvu, celkově ale jsou květy úplně jiné. L. tegeleriana má šířku květu výrazně menší než délku. A pokud se na semeníku objeví areoly s trny, je příslušnost rostliny k L. tegeleriana potvrzena úplně stoprocentně.

Poznámky: V našich sbírkách se jedná o velice vzácný taxon. Sehnat tuto lobívii není nic jednoduchého i přesto, že se jedná o druh samosprašný. Semena takto vzniklá ale mají často prachmizernou klíčivost. Vyséval jsem rostliny tohoto okruhu již několikrát (zejména var. akersii, i když pod jmény churinensis, oyonica), ale nikdy nic. Jedinkrát mi vyklíčilo jedno semínko L. tegeleriana. Odnože také téměř nevytváří, takže s tím množením to není nejsnadnější. Ostatně ono i pěstování nemusí být úplně bez problémů. Nelíbí se jí nízké teploty, zimování kolem 8 – 12 °C je nutností, pokud nechcete, aby vám zflekatěla a do prázdnin se ze zimy vzpamatovávala. Ani její růst není zrovna divoký, přirůstá pomalu. O malém rozšíření druhu svědčí i to, že se na internetových stránkách vyskytuje docela málo fotek skutečně typických rostlin.
Svoji druhou rostlinu tohoto okruhu mám od známého, bohužel již zesnulého hradeckého kaktusáře pana Josefa Kohouta. Vedl ji jako Acantholobivia incuiensis, ale sám si nebyl jistý, jestli se nejedná o A. tegeleriana. Tato rostlina totiž nemá trnitý semeník v době květu a L. incuiensis má trny vytvářet. Krátce po odkvětu se ale trny na plodu této rostliny začnou objevovat v hojném počtu a nakonec je mnohem trnitější než plod rostliny předešlé.
Na internetu se objevují také fotky bíle kvetoucí L. tegeleriana. Pocházejí ze semen KK 1794 (KK 1154, jak je uvedené u fotek Michaela Döringa je omyl). Na živo jsem ji nikdy neviděl, ale rád bych ji jednou do sbírky zařadil. Zda se jedná o náhodného jedince nebo bylo na stanovišti rostlin více (případně jestli nevznikl ve skleníku) mi není nic známo.


Lobivia tegeleriana var. incuiensis /Rauh a Backbg./ Rausch 1975
- Lobivia incuiensis Rauh a Backbg., Descr. Cact. Nov. 1956/1329
- Acantholobivia incuiensis Rauh a Backbg., Beitr. z. Kenntn. d. peruan. Kaktveg. 1958/471
- Lobivia tegeleriana var. puquiensis Ritt., Kakteen 1981/1329

Polní čísla:
WR 443 - Lobivia incuiensis, Incuyo, Ayacucho, Peru
L 240 - Lobivia tegeleriana v. incuiensis, Incuio, Lucanas, Ayacucho, Peru, 3600-3800 m
KK 555 - Acantholobivia incuensis (Rauh) & Bakbg. Incuio-Pauza 3000 m, Peru
KK 1702 - Acantholobivia incuensis (Rauh) & Bakbg. Pauza 2800 m, Peru



Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Tělo a trny jsou poněkud robustnější, žeber cca 20, trnů 14 - 18, 4 - 5 cm dlouhé, šídlovité a zahnuté. Květy 45 mm dlouhé a 20 mm široké, barva květů je jen červená a šupiny plodu jsou vždy osazeny areolami a trny.


Lobivia tegeleriana var. akersii /Rausch/ Rausch 1975
- Lobivia akersii Rausch, K.u.a.S. 1973/25
- Lobivia oyonica Akers n.n.
- Lobivia churinensis Johns. n.n.

Polní čísla:
L 584 - Lobivia akersii, Oyon, Lima, Peru, 3600-3700 m
WR 387 - Lobivia akersii, Churin to Oyon, Lima, Peru
KK 1804 - Acantholobivia oyonica Rausch Oyon, 3000m, Peru
KK 1885 - Acantholobivia oyonica Rausch Churin-Oyon, 2600-2800m, Peru

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Jednotlivá, ploše kulatá, až 70 mm v průměru, s řepovitým kořenem, žeber až 18, okrajových trnů 5 a 0 - 1 středový trn, měkké a zahnuté, až 25 mm dlouhé. Květ 40 mm dlouhý a 20 mm široký, oranžově zbarvený. Plody nenesou žádné trny. Tato populace zůstává malá a je z údolí Churin (Oyon) spolu s Lobivia pampana var. borealis nejsevernějším zástupcem rodu Lobivia.

LOBIVIA SILVESTRII (Speg.) Rowley, Nat. C. a S. J. 1967/68
- Cereus silvestrii Speg., Cact. Plat. Tent. 1905/483
- Chamaecereus silvestrii Br. et R., Cactaceae 1922/48
- Echinopsis chamaecereus Friedr. et Glätzle, Bradleya 1983/96

Polní čísla:
BLOSSF 10 – Salta, Argentina

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Trsovitá, výhony prstovité, 10 cm dlouhé a 7 - 14 mm silné, světle zelené, 6 - 9 rovných žeber, areoly vzdálené od sebe 2 - 5 mm, trnů 10 - 15, sklovitě štětinovité, 1 - 2 mm dlouhé, květ 4 cm dlouhý a široký, oranžově červený až červený. Plod kulatý, 6 mm silný, vysychavý. Semeno přilbovité, matně černé, řadově hrbolaté, s velkým, skoro rovným hilem. Typové naleziště je mezi Tucumanem a Saltou.

Citace W. Rausch – Lobivia 75: Nejrozšířenějším kaktusem mezi běžnými milovníky květin je vedle odnoží Echinopsis Cereus silvestrii Speg. Malé, prstovité rostliny inklinují k silnému odnožování, mají přímá, nepřerušovaná žebra, otrnění je krátké a štětinovité, cca 4 cm velké květy jsou zakládány na boku a jsou jen červené. Malé, polosuché plody pukají kolmo a obsahují jednotlivá, poněkud šikmá, matná semena. Domovinou je Argentina mezi Tucuman a Salta.
Tak jako u většiny dalších druhů máme i zde těžkosti s rodovým názvem. Britton a Rose vytvořili pro tuto rostlinu zvláštní rod (Chamaecereus, The Cactaceae 1922/48) a položili ho mezi Rebutia a Lobivia. Protože Frič kladl značný důraz na plody a semena, zařadil sem i Lobivia grandiflora Br. et R. (Chamaecereus grandiflorus Frič, Kaktusář 1931/63). Je to povrchní náhled, k němuž však ještě souhlasně píše Backeberg (Die Cactaceae 1959/1336): „Chamaecereus … ale bezpochyby velmi blízce příbuzný Helianthocereus (grandiflorus).“ Teprve Rowley přináší roku 1967 kombinaci Lobivia silvestrii (Speg.) Rowley.
Malý, polosuchý plod (na rozdíl od vodnatého u Lobivia grandiflora) najdeme ve stejném regionu (Tucuman – Salta) také u Lobivia saltensis Speg., přičemž nejen toto, ale celý habitus vykazuje podobnost. Divoké rostliny Cereus silvestrii se svými 15 – 20 cm dlouhými těly odnožují jen omezeně, podobně jako solitérní nebo jen málo odnožující Lobivia saltensis, obě ale tvoří v kultuře silné trsy. Pouze absence konečných studií mě nutí váhat s připojením Cereus silvestrii Speg. k Lobivia saltensis, na každý pád ale patří obě do stejného rodu.



Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): Pro tuto lobívii máme ve fóru založené celé vlákno - 864 . Další příspěvek je zde: 22818 a diskuse pokračuje až na další stranu.

Odkazy:
www.gusto-flora.sk/echinopsis_chamaecereus.html
www.cact.cz/galerie_test/detail.php?id=130
exoticke-rostliny.atlasrostlin.cz/chamaecereus-silvestrii
www.cactus-art.biz/schede/LOBIVIA/Lobivia_sylvestris/Lobivia_sylvestris/chamaecerus_sylvestris.htm (kde na to "sylvestris" přišli, nějak nechápu )
www.kakteensammlung-holzheu.de/en/chamaecereus_silvestrii.html
www.cactiguide.com/cactus/?genus=Echinopsis&species=chamaecereus
echinopsis.eu/thumbnails.php?album=21&page=3
www.cactusedintorni.com/en/Cactaceae-A-C/chamaecereus.html
www.pavko.cz/c/b_cac/ch_sil.htm
cactiguide.com/forum/viewtopic.php?p=158526 pár krásných hybridů

Možnosti záměny: Nedokážu si představit, že by kdokoliv, kdo se zabývá kaktusy alespoň dva měsíce, nepoznal našeho „silvestráčka“. Jedná se o natolik charakteristický kaktus, že se snad splést nedá. Zde malý trsík s jedním z Pragochamaecereusů:



Poznámky: Je asi všeobecně známo, že pravý Chamaecereus silvestrii je namnoženým jediným klonem rostliny nalezené už v 19. století. Od té doby nikdy nebyl v přírodě nalezen a sbírán. Sice se traduje domovina Tucuman, Salta, Argentina, ale sběrová čísla a nově vypěstované rostliny chybějí. Kdysi dávno se objevilo BLOSSF 10 – Salta, Argentina, ale skutečný původ rostlin byl značně nejasný. Z poslední doby pocházejí čísla Eberharda Scholze ES 73 a Jacquese Lamberta JL 332, jenže obojí představovalo kulturní rostliny. Objevily se i zprávy o existenci tohoto druhu nejen v Argentině, ale i v bolivijských Andách. Jenže opět chybí jakýkoliv důkazní materiál. Nebo o jeho existenci nevím a v tom případě prosím o doplnění a rozšíření mých (a určitě nejen mých) znalostí.
Rovněž je mezi pěstiteli známo, že se tento druh velmi snadno kříží s jinými druhy lobívií, zejména z okruhu Lobivia densispina. Často se i dnes ještě produkují s Fričovým názvem Pragochamaecereus. Těch původních Fričových hybridů už ve sbírkách asi moc není, ale krásné jsou i ty současné a nejen ty, kde byl použit pyl nějaké „hymenky“, jak se někdy říká L. densispina a rebutioides.
Docela často se mi stává, že mi květy chamaecereusu obzučí včelka nějakou směsí a já pak spolu se zvadlými květy odstraňuji i nasazené plody. Občas sice nějaký dozraje, ale semena jsem nikdy nesbíral a nevyséval. Přesto se mi před časem stalo, že se na okraji mísy se silvestráčkem objevil podezřelý semenáček, velice dobře prosperující. Vypadal úplně jinak, než všichni mí dosavadní kříženci, připomínal hubenou a rychle rostoucí rostlinku Lobivia saltensis var. nealeana. Po pár letech vykvetl a to už bylo úplně jasné, kdo byl „tatínkem“. Jasný květ typu Lobivia saltensis. Roste skutečně bujně, během následujících tří let udělal pěkný trsík a kvete nádherně.


Pro úplnost ještě doplním, že zejména v různých super-, hyper- a megamarketech se můžeme často setkat s bezchlorofylovou formou „aurea“ a případně s kristátní formou „crassicaulis.

Docela jsem váhal, jestli sem mám zařadit i fotky různých kříženců ze své sbírky, jestli je nedat raději do speciálního vlákna. Nakonec jsem se rozhodl, že je sem dám a vlákno nechám na aktuální fotky pořízené v budoucnu. Takže tady jsou "ty moje":

Jsou trsovité s malými hlavičkami i skoro jednotlivé s hlavami jak pěst. Ty s malými hlavičkami málo kvetou i v přírodě.

Mám pár fotek z přírody, pod přehradou u El Molar Lob. schreitierii i stilowiana tam rostou společně a kvetou zároveň

LOBIVIA SCHREITERI Castell. M. DKG. 1930/59

Polní čísla:
ES 3 - Tafi del Valle, Tucuman, Argentina, 1960m
FR 984 - Argentina
L 489 - Tafi del Valle, Tucuman, Argentina, 2700-3200m
P 396 - Tafi del Valle, 3000m
RH 1197 - Tafí, Tucuman, Argentina, 1950m
RW 211 - Tafi del Valle, Tucuman, Argentina, 2000m
RW 212 - Lobivia schreiteri f dunkellila, Tafi del Valle, Tucuman, Argentina, 2000m
WR 170 - Tafi del Valle, Tucuman, Argentina
WR 170a - Parque Menhires



Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Kulatá, 2 - 4 cm silná, odnožující, s řepovitým kořenem, žeber 10 - 18, spirálovitě se křížící v 5 - 7 mm dlouhých hrbolech, okrajových trnů 6 - 8, jemné a zahnuté, středový trn 0 - 1, až 1 cm dlouhý. Květ 3 cm dlouhý a široký, oranžový až tmavě červený s černopurpurovým jícnem a tyčinkami. Plod kulatý, 7 mm silný, málo vlasatý a vysychající. Semeno kulaté, důlkované, s poněkud šikmým pupkem. Typové naleziště: Tucuman, Tafi del Valle.

Citace W. Rausch – Lobivia 75 (ve stati o Lobivia saltensis): ... Zrovna tak jižně přes Cumbres Calchaquies, v horní Tafi del Valle najdeme habituální odchylku. Tělo a květy zůstávají menší a přímá žebra typu se spirálovitě stáčejí. (Podobný jev známe např. i u Lobivia maximiliana a Lobivia hertrichiana.) Castellanos popsal tyto formy jako Lobivia schreiteri. Blízko těchto lokalit pak našel Blossfeld ještě jedno místo s oranžově zbarvenými květy s bílým jícnem, Backeberg je popsal jako Lobivia stilowiana.

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 15884 , 17572 spodní fotka, 17899 spodní fotka

Odkazy:
www.kaktusy-foto.xf.cz/L.%C5%A0r%C5%AFta/slides/Lobivia%20schreiteri%20R%20170.html
www.lobivia.pl/schreiteri/foto.html
public.fotki.com/GunnarHatletveit/echinopsis/lobivia_schreiteri_2.html

Možnosti záměny: Tento druh tak trochu navazuje na Lobivia jajoiana a mladé rostlinky jí mohou být docela podobné. Speciálně malé L. jajoiana var. elegans může L. schreiteri připomínat (nebo obráceně). Květy L. schreiteri jsou ale podstatně menší a jednodušší.

Poznámky: Moc zkušeností s tímto druhem nemám. Vyséval jsem dvakrát, z prvního výsevu pocházejí rostliny na fotkách, podruhé jsem se zasnažil loni. Roste sice pomalu, ale zcela bezproblémově. V našich sbírkách zatím moc vidět nejsou. Je to škoda, jedná se o hezké miniaturky, i když ne tak atraktivní jako třeba zmiňovaná L. jajoiana.



Variety L. schreiteri nemám, takže kdyby někdo dodal fotky, šlo by o mimořádně záslužný čin.


Lobivia schreiteri var. stilowiana /Backbg./ Rausch 1985
- Lobivia stilowiana Backbg., J. SKG. 1949/31

Polní čísla:
P 404 - Lobivia stilowiana, El Infernillo, 3000m
WR 171 - Lobivia stilowiana, Tafi del Valle, Tucuman, Argentina
ZJ 216 - Lobivia stilowiana, Ampimpa, Tucuman, Argentina, 3000m
ES 4 - Lobivia schreiteri v. stilowiana, Infiernillo, Tucuman, Argentina, 3040m
RH 1200 - Lobivia schreiteri v. stilowiana, Abra de Infernillo, Tucuman, Argentina, 3050m
RW 210 - Lobivia schreiteri v stiloviana, Abra de Infernilo, Tucuman, Argentina, 3000m

Popis: Jednotlivá nebo v malých skupinách, kulatá, až 7 cm silná, olověně šedozelená, žeber cca 20, areoly 15 mm od sebe vzdáleny, OT 5 - 7 - 9, cca 1 cm dlouhé, ST 1, až 3 cm dlouhý, šídlovitý, jehlovitý až ohebný, černý s červenou bází. Květ 4 cm dlouhý a široký, oranžovo rumělkový nebo karmínový s bělavým jícnem, poupě je leskle tmavočervenohnědé. Plod kulatý, 7 mm silný a jen málo vlasatý. Semeno podobné jako u Lobivia schreiteri. Typové naleziště: Tucuman, Abra de Infernillo.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Tyto formy byly vydávány Blossfeldem za Lobivia schreiteri Castell., od té se ale odlišují větším vzrůstem, tmavší epidermis a světlejším květním jícnem.

Odkazy: www.succseed.com/seeds-cacti/lobivia/lobivia-schreiteri-v-stilowiana-tb-4261.html


Lobivia schreiteri var. riolarensis Rausch 1985

Polní čísla:
WR 793 - Lobivia schreiteri v. riolariensis, Jujuy to Salta to Catamarca

Popis: Jednotlivá, kulatá, 10 - 12 cm v průměru, olověně šedá a fialově tónovaná, žeber cca 20, spirálovitě překřížená v 2 cm dlouhých hrbolech, OT 6 - 8 -10, přilehlé, až 25 mm dlouhé, ST 1 - 2, hnědofialově šedé, až 4 cm dlouhé, šídlovité. Květ 45 mm dlouhý a široký, oranžový a vně červený. Plod a semeno podobné var. stilowiana (Backbg.). Typové stanoviště: Catamarca, na Rio Lara.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Dříve jsem věřil díky formě květů, málo vlasatým plodům, formě semen a v neposlední řadě geografii v totožnost s Lobivia saltensis (Speg.), ale velké formy var. riolarensis mě přiměly tyto kulaté formy od cylindričtějších Lobivia saltensis opět oddělit.

Odkazy: www.comune.pisa.it/apsn/Botanica/Lobivia/riol.htm

Tak nejprve čistokrevná Lob. schieliana :




Schielianu se mi nikdy nepodařilo pokřížit s chamaecereusem tak, aby ten kříženec k něčemu vypadal. Ale s jinejma lobivkama to šlo:

juniperbushman napsal: Poznámka k Lob. schieliana: - kaktusy.decin.cz/najdete/sbirky/ml/ml_fa/Schiel1.htm
Ta takzvaná "hoffmanniana" je pravděpodobně vyselektovaný klon. Když jsem kdysi Lob. schielianu vysel, vzešly mi všechny rostliny s dlouhými zlatými trny. Ve výsevu semen z nich se mi objevily také rostliny dost podobné té "hoffmannianě". Jinak slovo "unguispinus" znamená "s nehtovitými trny".-?

Ano, unguen znamená nehet nebo taky dráp. To "drápovité trny" by mi odpovídalo k této rostlině víc. Pro zajímavost, latinské ungui se dá ale přeložit i jako hřebík, což je ale v souvislosti s naší potvůrkou blbost...

Poznámka k Lob. schieliana: - kaktusy.decin.cz/najdete/sbirky/ml/ml_fa/Schiel1.htm
Ta takzvaná "hoffmanniana" je pravděpodobně vyselektovaný klon. Když jsem kdysi Lob. schielianu vysel, vzešly mi všechny rostliny s dlouhými zlatými trny. Ve výsevu semen z nich se mi objevily také rostliny dost podobné té "hoffmannianě". Jinak slovo "unguispinus" znamená "s nehtovitými trny".-?
Lob. schielianu jsem dost používal ke křížení. Jdu hledat fotky.

Jedna je tady: kaktusy.decin.cz/zajimavosti/zaj_fa/l_hy_01b_34_s.htm .
Je to Lob. schieliana x Acathoc. glaucum !

Lobivia schieliana v. unguispina
Tyhle lobivky vypadají skoro jak sulky, malinké, trsovité, krátké bílé trny a suprové květy.

Lobivia schieliana var. quiabayensis /Rausch/ Rausch 1985
- Lobivia quiabayaensis Rausch, K.u.a.S. 1968/22

Polní čísla:
WR 205 - Lobivia schieliana v. quiabayensis, La Paz, La Paz, Bolivia
L 1004 - Lobivia quiabayensis, Quiabaya, Arecaja, La Paz, Bolivia, 2700m


Lobivia schieliana var. quiabayensis L 1004

Popis: Široce kulovitá, 3 cm vysoká a 6 cm široká, odnožující, trávově zelená, žeber až 20, trnů cca 15, ohebné a propletené kolem těla, až 5 cm dlouhé. Květy 45 mm dlouhé a 35 mm široké, oranžovočervené, červené až karmínové. Naleziště je blízko Quiabaya.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Hnízdovitě otrněné rostliny vypadají jako větší Lobivia schieliana, odlišuje se však svými užšími květy a trávově zelenou epidermis. Testa semen je ještě plošeji hrbolatá, skoro hladká.


Lobivia schieliana var. quiabayensis L 1004

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 15743

Poznámky: Sel jsem semena jak L 1004, tak i WR 205. Obojí semenáče se co do variability rozjely neuvěřitelně. Zde jsem se dočkal i žlutých květů přesto, že v popisu tato barva zmiňovaná není.
Na dalších fotkách jsou různé Lobivia schieliana var. quiabayensis WR 205:







Lobivia schieliana var. leptacantha /Rausch/ Rausch 1985
- Lobivia leptacantha Rausch, K.u.a.S. 1972/207

Polní čísla:
EZ 41- Lobivia schieliana v. leptacantha, Paucartambo, 3000m
KK 649 - Lobivia leptacantha, Paucartambo, Peru, 3000m
KK 650 - Lobivia leptacantha v. plurispina?, Caicay, Peru, 2800m
WR 422 - Lobivia leptacantha, Paucartambo, Cuzco, Peru, 3050m



Popis: Cylindrická, 15 cm vysoká a 7 cm široká, mírně odnožující, svěže zelená, žeber cca 15, jen málo dělená na 20 mm dlouhé hrboly, trnů 10 - 14, 3 - 7 cm dlouhé, tenké, většinou rovné. Květy 65 mm dlouhé a 55 mm široké, žluté, červené až fialové. Plod kulatý, 15 mm silný, šťavnatý. Semeno jako u Lobivia schieliana (Backbg.) Domovina: Peru, u Paucartambo.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Podíváme-li se na mapu, tak je krajina východních Cordillera Real v našem oboru neprobádaná, bílé místo, chybějí nám meziformy. Tenké, flexibilní otrnění, květy a také semena odpovídají témuž u Lobivia schieliana. Stejné protažení těla, trnů a květů najdeme jako konvergentní úkaz také u Lobivia maximiliana a její var. caespitosa.



Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 521

Poznámky: Tuhle lobívii jsem sháněl hodně dlouho. Když jsem sehnal semena, vyrostly z nich pentlandky. Když jsem si přivezl dva malé semenáčky, přes zimu zařvaly. Až konečně před 4 roky jsem si přivezl z Chrudimi jednu roubovanou rostlinu WR 422. Na jaře příštího roku vykvetla a její květy stojí fakt za vidění. Zatím jsem do ní ještě neřízl, i když roubované lobívky nemám moc rád.
Na internetu najdete fotek této variety docela hodně ( račte se pokochat ). Některé jsou zjevně omyly, ale u řady z nich bych si tím jistý nebyl. Pokud jsou to fotky skutečných var. leptacantha, tak se jedná o opravdu hodně variabilní taxon.

LOBIVIA SCHIELIANA Backbg., Descr. Cact. Nov. 1956/30
- Lobivia schieliana var. albescens Backbg., Cactaceae 1959/1478

Polní čísla:
FR 334 - Below Mollopampa, West of Ayata, La Paz, Bolivia
FR 334a - South of Cascabel, La Paz, Bolivia
JD 265 - La Paz km 4, Cerro Sequencoma, La Paz, Bolivia
KK 1253 - Tarija, Las Vacas, Bolivia, 3600m
KK 1714 - Tarija, Tomatitas, Bolivia, 2200m
KK 1774 - Tarija, Santa Ana, Bolivia, 2800m
KK 1775 - Lobivia schieliana v. albescens, Tarija, Junacas, Bolivia, 2800m
L 966 - Consata, Arecaja, La Paz, Bolivia, 2400-2500m
L 967 - Consata, Arecaja, La Paz, Bolivia, 2400-2500m
WR 207 - La Paz, La Paz, Bolivia
WR 207a – Chuma



Popis: Kulatá, 3 - 5 cm, tmavozelená, odnožující (odnože se vzdušnými kořeny), žeber 13 - 21, trochu stočená, areoly 3 - 6 mm od sebe vzdálené, trnů cca 15, tenké, ohebné a ohnuté k tělu, 1 - 3 cm dlouhé, bílé, žlutavé nebo hnědé. Květy 4 - 5 cm dlouhé a široké, červené nebo také žluté. Plod kulatý, 1 cm silný, šťavnatý. Semeno 1,5 mm dlouhé, černé, s plochými hrbolky a šikmým, oválným pupkem. Prov. Munecas.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Měkké, tykadlovité otrnění, od sebe odstávající tyčinky, tvorba odnoží se vzdušnými kořeny a také zeměpisné rozšíření mi daly podnět tyto formy přiřadit k Lobivia backebergii - hertrichiana, avšak se šťavnatými plody a semeny jako Lobivia maximiliana se tam přiřazují špatně. Domovinou je Conzata východně od Titicaca. Jako sběratelé zde působili Ritter, Lau a já, můj materiál kvetl červeně a žlutě, bylo by ale ještě možné rozdělit oblastně ohraničené formy (např. větší jednotlivé rostliny z Chuma).

Citace W. Rausch – Lobivia 75: Severně od La Paz (ne na nalezišti Lobivia tiegeliana podle Backeberga) najdeme Lobivia schieliana Backbg., trny má silnější a barva květů je červená až žlutá. Opakovaně se dá pozorovat, že ve vyšších polohách se nachází barva červená s modravým nádechem a v nižších polohách červená až žlutá.



Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 18042

Odkazy:
www.lobivia.pl/schieliana/index.html
www.thater.net/cactaceae/db/?action=showhits&offset=§ion=&genus=Lobivia&species=schieliana&x=23&y=11
www.cactus-art.biz/schede/LOBIVIA/Lobivia_schieliana/Lobivia_shieliana/Lobivia_schieliana.htm
kaktus.mablog.eu/index.php/l/lobivia/16-lobivia-schieliana
www.kaktus.weblahko.sk/lobivia/lobivia_schieliana_var_schieliana.html
public.fotki.com/cactus/cactus-1/lobivia/lobivia-schieliana/
www.cact.cz/galerie_test/detail.php?id=443
echinopsis.eu/displayimage.php?album=74&pid=1264 unguispina



Možnosti záměny: Lobivia schieliana je značně variabilní druh. Známe rostliny jak nízké, kulaté, tak i rostoucí do výšky, trny mohou být řídké i hustě obalující tělo, téměř bílé i tmavé. Není divu, že některé formy mohou připomínat jiné druhy, např. Lobivia arachnacantha (hlavně její var. vallegrandensis) nebo Lobivia tiegeliana. Samostatnou kapitolou je jedna forma, občas vedená jako W. Rauschem neuznávaná Lobivia schieliana var. unguispina, která silně připomíná sulkorebucii a dlouho byla dokonce šířena jako Sulcorebutia hoffmaniana, (případně Lobivia hoffmanniana). Je fakt, že nemít chlupatá poupata, zapadla by do sulek dokonale.


Poznámky: Mimochodem, ona var. unguispina je tak trošku zmatečná. Nebo spíš dost. Já jsem pod tímto názvem dostal rostlinu úplně jinou. Větší, téměř neodnožující a s tvrdými trny. Zde je:


Tu Lobivia „hoffmanniana“ jsem naopak získal pod tímto jménem, ale s tím, že se jedná o nějakou L. schieliana. Takto jsem obě také prezentoval v chrudimském seriálu. Zhruba po 3 letech se mi ozval mailem jeden německý kaktusář, že Lobivia schieliana var. unguispina je právě ona L. „hoffmanniana“ a přidal k tomu i pár odkazů. Bohužel jen na fotky, popis žádný. Zároveň ale přiznal, že rakouští specialisté s tím nesouhlasí a tvrdí, že původní unguispina vypadala jinak. Ale jak, to nevím. Kde je pravda, jsem se nedobral, mávl nad vším rukou a kytičky si pěstuju dál.
Všechny moje typové schieliany kvetou červeně v různých odstínech. Na žlutě kvetoucí jsem zatím nenarazil (jen u var. quiabayensis ano). Tím samozřejmě netvrdím, že neexistuje. Mám ale jednu s květy krásně sytě růžovými, což je barva, o které se popis nezmiňuje. Možná je to nějaký kříženec, nevím.


Kromě dvou oficiálně uznávaných variet existuje ještě jméno Lobivia schieliana var. albescens Backbg. 1959. Dodnes se dá toto jméno ve sbírkách najít. Jedná se ale jen o krajní formu , vyznačující se hodně hustými, téměř bílými trny. Snad nikdo, kdo se lobíviemi zabývá trochu vážněji, toto jméno neuznává.

Lobivia sanguiniflora var. breviflora /Backbg./ Rausch 1975
- Lobivia breviflora Backbg., Kaktus ABC 1935/413

Polní čísla:
WR 582 - Lobivia breviflora, Santa Victoria to Quebrada del Toro, Salta, Argentina
EZ 447 - Lobivia sanguiniflora v. breviflora, Santa Victoria

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Poněkud větší formy s menšími, světle červenými květy východně od Santa Victoria.



Lobivia sanguiniflora var. duursmaiana /Backbg./ Rausch 1975
- Lobivia duursmaiana Backbg., Kaktus ABC 1935/414
- Lobivia polycephala Backbg., Kakrus ABC 1935/413

Polní čísla:
WR 517 - Lobivia tiegeliana v., Iruya to Santa Victoria, Salta, Argentina
J 154 - Lobivia sanguiniflora v. duursmaiana, Nazareno, Salta, Argentina, 3350m

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Odlišuje se svojí světle zelenou epidermis, žlutavě bílým otrněním a tmavočervenými květy. Lobivia duursmaniana (viděna u Backebergova přítele W. Schiela) a Lobivia polycephala jsou si tak podobné jako jejich popisy. Volil jsem jméno „duursmaiana“, protože jsem viděl třicetiletou Lobivia polycephala (=mnohohlavá) a stále ještě bez odnože. Naleziště se dá ohraničit u Trigohuaica, jižně od Santa Victoria.



Poznámka: Podle současně platných zásad tvorby druhových názvů by se snad varieta měla psát duursmana. Nejsem latinik, tak nevím, ale asi je to pravda. Na druhou stranu měnit jména jen tak kvůli chybě se nesmí, takže původní název by měl být platný.
J. Ullmann uznává var. polycephala, já ji neznám. Právě tato forma, stejně jako L. breviflora mají udané naleziště v okolí Rhodeo. Zde má být domovem ale i další druh, Fričova Lobivia graulichii var. cinnabarina, neboli Lobivia fričii Rausch (WR 513, čili o pouhopouhou 1 méně než WR 514 L. sanguiniflora), neboli Lobivia tiegeliana var. fričii Rausch neboli konečně Lobivia tiegeliana var. cinnabarina (Frič) Rowley. Mně tahle rostlina nikdy k L. tiegeliana moc neseděla a když jsem se dověděl, že roste v areálu druhu L. sanguiniflora v pojetí Rausche, tak už se mi ji tam nechce cpát vůbec. Je sice pravda, že k Backebergově „sanguinifloře“ má na hony daleko, ale třeba k var. breviflora naopak setsakramentsky blízko. Třeba i tím, že při plném rozevření je květ kratší, než je jeho průměr. Zde jest:

Nicméně, jedu tenhle seriál podle Rausche, setkáte se s ní tedy ještě u Lobivia tiegeliana.

Na závěr jedna kuriozita. Ještě v dobách budování socialismu jsme na schůzích našeho klubu pořádali tombolu. Předem nahlášení dobrovolníci přinesli nějaké rostlinstvo, my ostatní jsme dobrovolně zadotovali klub penězi za losy a na konci schůze (nebo na začátku? Už nevím.) se losovalo. Dost často se výhra později objevila v tombole znovu, případně také v tombole nebo prodeji na výstavě. Jedna výhra mě ale nadchla. V sáčku byly dva semenáčky kulaté lobívie s pěknými, skoro černými trny a jmenovkou Lobivia sanguiniflora var. pampana. Ta varieta mi nic neříkala, ale bylo mi to fuk. Hlavně jsem měl „typickou“ sanguinifloru s černými fousy. Po dvou letech mi jedna rostlina vykvetla a byl to pro mě šok. Druhový název „sanguiniflora“ napovídá něco o květech v barvě krve. A já tady nevěřícně koukal na květ žlutý!

Později vykvetl i druhý semenáč a opět žlutě. Když se pak konečně v květu sešly, samozřejmě jsem udělal semena. Moc jich nebylo (což je u L. sanguiniflora normální), ale asi 30 semenáčků jsem získal. Naprosto uniformní, s těmi tmavými trny a žlutými květy. Samozřejmě hned po prvním květu jsem pátral, kde se rostliny vzali, ale nikdo ze spolku se k autorství těch semenáčků nepřiznal. Snažil jsem vypátrat cokoliv i v literatuře, taky nic. Co to tedy je a kde se to vzalo, tím pádem nemám tušení. Ale kytičky existují dnes už i v mnoha dalších sbírkách a jsem rád, že je mám.

LOBIVIA SANGUINIFLORA Backbg., Kaktus ABC 1935/414
- Lobivia sanguiniflora var. pseudolateritia Backbg., Descr. Cact. Nov. 1956/30

Polní čísla:
WR 514 - Iruya to Santa Victoria, Salta, Argentina
EZ 261 - Santa Victoria
LF 228 - Rodeo Pampa, Salta, Argentina, 3451m
RH 1368 - Santa Victoria, Salta, Argentina, 2800m
MN 291 - Santa Victoria, Salta, Argentina



Popis: Jednotlivá, ploše kulatá, až 8 cm v průměru, tmavozelená s kůlovým kořenem, žeber až 24, spirálovitě sesazená z 1 cm dlouhých hrbolů, okrajových trnů 10 - 14, roztažené a zahnuté k tělu, 10 - 15 mm dlouhé, středové trny 0 - 2, až 25 mm dlouhé, jehlovité až tykadlovité a prohnuté, na nových výhonech hnědé. Květ 50 mm dlouhý a široký, semeník a trubka zelený s šedohnědou vlnou, vnější okvětní plátky zelené a růžově orámované, vnitřní světleji nebo tmavěji červené, bez vůně. Plod kulatý, 6 mm v průměru, tmavě hnědozelený s červenými šupinami a šedými vlasy. Semeno matně černé, kulaté s poněkud klenutým, šikmým hilem. Domovina: Argentina, Salta, okolí Santa Victoria.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Rostliny, které známe z našich sbírek, jsem našel v severní Saltě v okolí Santa Victoria, přišly tedy do Evropy díky Marsonerovi a Blossfeldovi. Dlouhé trny (až 8 cm), které zmiňuje Backeberg v popisu, jsem nemohl nikde najít, tyto nejsou patrné ani na jeho vyobrazeních.



Citace W. Rausch – Lobivia 75: Když jsem začal v roce 1955 shromažďovat všechny formy lobívií, zjišťoval jsem, že řezy květy Lobivia sanguiniflora, pseudolateritia, duursmaiana, polycephala a breviflora jsou prakticky nerozlišitelné. Později mě napadlo, že žádný sběratel nenašel znovu jen jednu formu. Protože se uvádí jako autor všech těchto jmen Backeberg, zeptal jsem se ho jednou, odkud tyto rostliny získal. Odpověděl, že už to neví přesně, že tyto a podobné rostliny dostal od Marsonera nebo od Friče (od Lobivia breviflora jediný exemplář!). V popisu Lobivia sanguiniflora je uvedena jako lokalita Humahuaca, resp. Tilcara. Tady musel Backeberg pracovat velmi povrchně, protože rostliny z této lokality jsou vždy s tmavým jícnem, formy Lobivia jajoiana, resp. rubescens a žádný sběratel zde nikdy nenašel rostlinu s bílým jícnem – Lobivia sanguiniflora. Kdyby zde sbíral, musel by nalézt jeho Lobivia famatimensis (= Lobivia densispina), která je zde velmi hojná a v literatuře je přitom uváděna s neznámým nalezištěm. Správné je zde v jiném popisu uváděné naleziště Lobivia sanguiniflora, Nord-Salta. Toto grandiózní údolí od Gran Chaco po Jujuy prozkoumal jen Frič. Zdejší rokle jsou dodnes bez cest, přístupné jen s mulami nebo pěšky. Typ Lobivia sanguiniflora je zde izolován ve vysokých horách Santa Victoria. Taktéž se nachází v těžko přístupných horách Santa Victoria forma s tmavší epidermis a většinou i tmavšími trny, krvavě červenými květy, které jsou někdy menší a světlejší (Lobivia breviflora). Poněkud na jihozápad (Trigohuaico) je epidermis světle zelená, trny žluté až bílé, takže je možné rozpoznat rostliny známé jako Lobivia duursmaiana. Naroubovaná hlava získaná z velkého trsu, který jsem tu našel (Lobivia polycephala), zůstala dodnes po 10 let bez odnože, takže forma „polycephala“ vzniká okusem zvířat.
Tento typ lobívií roste solitérně, ploše kulovitě až kulovitě, s víceméně výrazným kůlovitým kořenem, žebra jsou spirálovitá, trny zahnuté nebo hákovité, květy vykazují jen červené tóny barev s bílým jícnem, malé, polosuché plody pukají svisle a také podélně a obsahují malá, asymetrická, lesklá semena.
Relativně malý areál je dělen na severní s tmavými a jižní se světlejšími formami.



Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): Ač je to k nevíře, zatím se ještě žádná skutečná L. sanguiniflora neobjevila.

Odkazy:
www.cact.cz/galerie_test/detail.php?id=219
www.cact.cz/noviny/2006/01/Sibal_3.htm
www.lobivia.pl/sanguiniflora/index.html

Možnosti záměny: Je tady jeden problém. Existují totiž dvě formy tohoto druhu, každá úplně jiná a nevím, kdo si dovolí s určitostí říci, že tato je ta pravá. Ta původní „backebergovská“ s dlouhými trny se dá splést snad jen s tzv. Lobivia titicacensis. Rozliší je spolehlivě plod, který je u L. sanguiniflora malý a suchý, u L. titicacensis je „pentlandovský“, tedy velký, masitý.
Druhý typ, Rauschův, je asi nezaměnitelný. Snad jen hodně jemné a mladé rostlinky by se daly zaměnit s naopak robustními formami některých variet Lobivia tiegeliana.



Poznámky: Osobně považuji tento druh za naprosto zmatečný a dosud absolutně nevyjasněný. Původní Backebergův popis mluví o velkých, až deseticentimetrových rostlinách s až čtyřmi zprohýbanými středovými trny s délkou 8 cm a s jasně až tmavě červenými květy se světlým středem. Tomuto popisu odpovídají rostliny na předchozích třech fotkách a rovněž v galerii na prvním uvedeném odkazu. Ne vždy jsou trny takto dlouhé, ale i pak si rostliny zachovávají podobný vzhled:


Rausch ale zpochybňuje uvedené naleziště a v podstatě Backebergovu L. sanguiniflora neuznává. Sám pak uvádí pod tímto jménem rostliny víceméně krátkotrné, které mají s původní Backebergovou L. sanguiniflora společné jen to zprohýbání a stáčení trnů. Jinak se ale jeho WR 514 dost výrazně liší, jak je vidět v druhém a třetím odkazu. Něco mezi nimi mi vyrostlo ze semen MN 291.


A teď si vyberte, která z nich je ta pravá a když mi k tomu ještě napíšete, cože to je ta „nepravá“, budu vám neskonale vděčen.

Lob. nealeana mě provází téměř po celou dobu mého kaktusaření. První rostlinu jsem koupil v květinářství v roce 1967 z nějaké rozprodávané sbírky, samozřejmě beze jména. Byla to poměrně stará několikahlavá rostlina pamatující patrně Hitlera. Jednu z hlaviček jsem zdárně odrouboval, takže, když ta stará mi asi po dvaceti letech odešla, zůstal ten starý klon zachován. Na snímku je to ta nafialovělá nekvetoucí rostlina vlevo. Další rostliny, téměř identické jsem si koupil u starého pana Rektoříka někdy v r. 1975 (to je ta kvetoucí rostlina) pod označením Lob. nealeana var. grandiflora. Přes hrdé označení grandiflora mají tyto rostliny květy max. 4cm v průměru. Charakteristický tvar květů s rozšířenou trubkou připomíná květy chamaecereusu. S chamaecereusem se taky velice snadno kříží. Kříženci mají větší květy než rodiče!

Přidám taky foto.

Lobivia saltensis ZJ 2013


Lobivia saltensis WR 177

Lobivia saltensis var. nealeana /Backbg./ Rausch 1975

Polní čísla:
WR 773 - Lobivia saltensis v. nealeana, Jujuy to Salta to Catamarca, Argentina
WR 773a - Lobivia saltensis v. nealeana, Abra Candado

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Tělo je většinou jednotlivé a poněkud větší než u var. pseudocachensis, někdy také s dlouhými, zahnutými středovými trny, červené květy jsou více rozevřené a vzácně též žluté. Plod a semeno je podobné Lobivia saltensis (Speg.).

Odkazy:
www.cactus-art.biz/schede/LOBIVIA/Lobivia_saltensis/Lobivia_saltensis_nealeana/Lobivia_saltensis_nealeana.htm
public.fotki.com/cactus/cactus-1/lobivia/lobivia-saltensis-v/

Poznámka: Na fotce je mladá rostlinka, která ještě nezačala vytvářet středové trny. Ty bývají přece jen kratší než u typu (zato ale silnější), od něhož se var. nealeana liší i větším počtem žeber, která jsou poměrně úzká a ostrá. Mladé rostliny někdy trochu připomínají Lobivia wrightiana var. winteriana.




Lobivia saltensis var. zapallarensis Rausch 1985

Polní čísla:
EZ 306 - Lobivia amblayensis v. zapallarensis, Sierra Zapallar
EZ 450 - Lobivia amblayensis v. zapallarensis, Cachipampa
WR 16 - Lobivia amblayensis v. zapallarensis, Cachipampa to Cachi, Salta, Argentina
WR 585 - Lobivia amblayensis v. zapallarensis, Santa Victoria to Quebrada del Toro, Salta, Argentina
ES 99 - Lobivia saltensis v. zapallarensis, Cuesta de Isonza, Salta, Argentina, 3030m
TB 382.1 - Lobivia saltensis v. zapallarensis, Cachipampa to Amblayo, Salta, Argentina, 3174m



Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Tyto rostliny ze Sierra Zapallar jsou asi nejmenší formou této skupiny jen s 9 - 11 hranatými žebry, epidermis je šedozelená, často též s fialovým nádechem, s červenými až oranžovými květy, plod je oválnější, ale jinak jako u Lobivia saltensis (Speg.).

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 3406

Odkazy:
www.ptmk.eia.pl/tomek_blaczkowski/galeria/lobivia_saltensis_v_zaparallensis_wr_16_1.jpg



Poznámka: Již mladé semenáče rostou spíše sloupkovitě a připomínají nejen L. haematantha var. rebutioides, ale dokonce i některé pygmaeolobivie. Květy jsou proti tělíčkům přímo obrovské a mnohem více připomínají květy „hymenek“, tedy rebutioides než květy L. saltensis. Zřejmě i proto původní zařazení k Lobivia amblayensis. Jenže plody a semena má tato varieta podobné jako L. saltensis. A teď co s tím? Dovolím si tedy překopírovat, co už jsem v jednom příspěvku napsal:
Když už jsme u těch zmatků, i samotné číslo WR 585 je horor. Původní jméno bylo Lobivia amblayensis var. costata. To Rausch později zahrnul jako synonymum k Lobivia haematantha var. amblayensis. Záhy se toto číslo objevuje jako Lobivia amblayensis var. zapallarensis, aby nakonec zjistil, že s okruhem haematantha nemá nic společného (kromě vzhledu) a že se jedná o varietu Lobivia saltensis. Takže dneska je to Lobivia saltensis var. zapallarensis, nicméně po světě běhají pod tímto číslem jména všechna čtyři...

Lobivia saltensis var. multicostata Rausch, K.u.a.S. 1977/75

Polní čísla:
RW 577 - Lobivia saltensis v. multicostata, Cuesta de Lejar, Salta, Argentina, 1980m
RW 78 - Lobivia saltensis v. multicostata, Cuesta del Lajar, Salta, Argentina, 1980m
EZ 568 - Lobivia saltensis v. multicostata, Cuesta de Lajar, 1900m
TB 418.1 - Lobivia saltensis v. multicostata, Cuesta el Lajar, Salta, Argentina, 1934m
WR 662 - Lobivia saltensis v. multicostata, Cuesta de Lajar, Salta, Argentina, 1900m


Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Tato populace od Cuesta de Lajar je podobná Lobivia saltensis, avšak s 20 a více žebry, menším odstupem areol a proto také hustším, kartáčovitým otrněním, květy a plody jsou stejné.



Poznámka: Jak jméno napovídá, odlišuje se od typu především větším počtem užších žeber. Trny jsou jemnější, měkké, těžko rozlišitelné na okrajové a středové, krátké. Chybí ony drátovité trny, tolik typické pro var. saltensis. Velkou předností této variety je její přes celé léto opakované květenství a těch květů bývá hodně. Na fotkách WR 662.




Lobivia saltensis var. pseudocachensis /Backbg./ 1985
- Lobivia pseudocachensis Backbg., Bl. f. K. 1934/5
- var. cinnabarina Backbg., Kaktus ABC 1935/241
- var. sanguinea Backbg., Kaktus ABC 1935/241
- Lobivia emmae Backbg., The Spine 1948/109
- var. brevispina Backbg., The Spine 1948/109

Polní čísla:
WR 168 - Lobivia saltensis v. pseudocachensis, Cachipampa to Cachi, Salta, Argentina

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Jen málo cm velká, odnožující, listově zelená, s dlouhým řepovitým kořenem, cca 14 rovných žeber. je to jedna z mála lobívií, kterou Backeberg sám sbíral a u které proto známe také naleziště: Escoype. Že je tato populace dost proměnlivá, ukazují již dvě popsaná „variety“. Podle mého mínění sem patří i Lobivia emmae a její varieta brevispina Backbg. Najdou se zde krátko- i dlouhotrné rostliny, se středovými trny i bez nich, květ je 6 cm dlouhý a široký nebo menší (4 cm), světle červený až karmínový. Plod a semeno je podobné ostatním varietám. Díky své doplněné polní práci jsem dnes toho názoru, že tyto poněkud větší formy dále na jih, od Cerro Zorrito, Paranillo a Abra de Candado (okolí Cafayate) mohou být odděleny jako varieta.

Poznámka: Tuto varietu nemám, nemohu tedy posloužit fotkou ani zkušeností.

LOBIVIA SALTENSIS /Speg./ Br. a R., The Cactaceae 1922/53
- Echinopsis saltensis Speg., Cact. Plat. Tent. 1905/487

Polní čísla:
WR 177 - Cafayate to Alemania, Salta, Argentina
RH 1209 - Cerro Zorrito, Salta, Argentina, 2750m
ZJ 213 - Santa Barbara, Salta, Argentina, 2600m

Popis: Jednotlivá nebo jen málo odnožující, kulatá nebo lehce protažená, až 5 cm silná, s řepovitým kořenem, žeber až 18, přímých, areoly 5 - 7 mm od sebe vzdálené, radiální trny 12 - 14, středové trny 1 - 3, až 3 cm dlouhé a delší, všechny trny tenké a přes sebe zahnuté. Květy 5 cm dlouhé, bez vůně, poněkud zvonovitě břichovité, červené, tyčinky tmavě červené. Plod kulatý, 5 mm v průměru, málo hnědé vlny, vysychavý. Semeno kulaté, důlkované s rovným nebo lehce šikmým hilem. Domovinou je Argentina, mezi Salta a Tucuman.


Citace W. Rausch – Lobivia 85: Tento druh byl dlouhou dobu sporný, neboť se stále hledala rostlina s nahými květy (Spegazzini), avšak tento popis se vztahoval na tmavé, lesknoucí se, málo vlasaté květy, jakož i zrovna takové plody. Na fotografii u Brittona a Roseho (Fig. 70) se to nenechá tak přesně rozpoznat (ovšem patrně stejná rostlina je vyobrazena také jako Lobivia cachensis, Fig. 68). Nápadné a charakteristické jsou však relativně krátké okvětní plátky a tmavě zbarvené tyčinky. K rozřešení pochybností nám pomůže jako vždy jen naleziště - „mezi Salta a Tucuman“. U Hosseuse (1939) najdeme ještě přesnější údaj o místě, „Alemania“. Před více než 20 lety jsem našel tyto Spegazziniho rostliny znovu ve vyšších oblastech tohoto kraje a díky mému opakovanému cestování jsem mohl určit jejich rozšíření od Alemania až blízko Cafayate.



Citace W. Rausch – Lobivia 75: U Lobivia saltensis máme co dělat s poněkud mysteriózním druhem. Spegazzini popsal květ jako holý a přitom ve svém herbáři měl uložen květ s vlasy. Naleziště uvedl mezi Tucuman a Salta, ale já jsem našel ve vysokých polohách blízko Alemania rostliny, které rovněž odpovídají vyobrazení u Brittona a Roseho (obr. 70). Rostliny jsou většinou jednotlivé, sedí na poněkud masitém kůlovém kořeni, žebra jsou přímá s jemnými, často tykadlovitými trny, květy červené s tmavým jícnem (Echinopsis cachensis Speg. je nejspíše ta samá rostlina, u níž Spegazzini píše: …tyčinky dvouřadé, černě purpurové…), plod je malý a s dosti tenkou slupkou, pukající ve svislém, ale i horizontálním směru a semena jsou malá, asymetrická, drsná a často pokrytá zbytky dužniny. V dále na východ ležící Cuesta del Cebilar se dají nalézt mnohožeberné rostliny, které jsem pojmenoval var. multicostata. V literatuře najdeme tyto formy často v takzvaných řadách s Lobivia lateritia a Lobivia shaferi ve zcela nesourodé společnosti (Backeberg, Die Cactaceae 1959/1427). Při podobných metodách pak můžeme příbuzenstvo Lobivia saltensis hledat v úplně jiných řadách, takže ji objevíme např. v řadě Pseudocachensis společně s Lobivia haematantha a Echinopsis arachnacantha jako Lobivia pseudocachensis, Lobivia nealeana nebo Lobivia emmae. Tyto tři poslední „druhy“je možné nasbírat společně v okolí Escoype a nemají s ostatními formami nic společného. U Wessnera je najdeme přiřazené k Lobivia chlorogona (J. DKG. 1940/17), ale s poznámkou: „…odlišují se od ní malými plody…“. Známe-li naleziště, zformuje se nám jednoduchá a logická kombinace. Lobivia nealeana se jeví jako severní pokračování Lobivia saltensis s jejími malými plody. Zrovna tak jižně přes Cumbres Calchaquies, v horní Tafi del Valle najdeme habituální odchylku. Tělo a květy zůstávají menší a přímá žebra typu se spirálovitě stáčejí. (Podobný jev známe např. i u Lobivia maximiliana a Lobivia hertrichiana.) Castellanos popsal tyto formy jako Lobivia schreiteri. Blízko těchto lokalit pak našel Blossfeld ještě jedno místo s oranžově zbarvenými květy s bílým jícnem, Backeberg je popsal jako Lobivia stilowiana.
Tak se mezi Tucuman a Salta formuje areál s několika stanovištně ustálenými odchylkami.



Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 3863 , 22450

Odkazy:
www.cactuspro.com/biblio_fichiers/pdf/Echinopseen/Hefte/Infobrief%201998-26%20FE.pdf - str.54 v časopisu, 21 v pdf
www.cact.cz/galerie_test/detail.php?id=218
www.lobivia.pl/saltensis/index.html
www.cactus-art.biz/schede/LOBIVIA/Lobivia_saltensis/Lobivia_saltensis/Lobivia_saltensis.htm
kaktus.mablog.eu/index.php/l/lobivia/15-lobivia-saltensis
kvetouci-kaktusy.cz/Miniatlas/lobivia/l.saltensis.htm
www.succseed.com/shop/6903/art3/1144215/1144215-origpic-8d206b.jpg

Možnosti záměny: Klasickou Lobivia saltensis bez květu je možné si při částečné slepotě splést s Lobivia wrightiana. Zejména v mládí, kdy ani jedna ještě netvoří dlouhé středové trny, tu určitá podoba je. Různě zkroucené středové trny ale L. saltensis spolehlivě odliší a v květu už je nesplete určitě nikdo. Asi nejsnadněji zaměnitelná je var. zapallarensis, která v těle silně připomíná L. amblayensis (L. haematantha var. amblayensis), ke které byla svého času i řazena. Rovněž některé formy L. densispina var. rebutioides (L. haematantha var. rebutioides) jsou hodně podobné. Od obou těchto taxonů je spolehlivě odliší pouze malý, vysychavý plod a semena.



Poznámky: Při výsevu tohoto druhu to chce trochu trpělivosti. V prvních letech totiž obvykle semenáčky vypadají absolutně neatraktivně. Zelené kuličky se slabými a krátkými trníčky nejspíš nikoho neuchvátí. Když ale později začnou tahat ty své různě zprohýbané a pokroucené drátky (jako třeba zde zde ), stávají se ozdobou sbírek. V našich sbírkách se nejčastěji setkáváme s rostlinami ze semen ZJ 213 a jsou parádní. Mám je zatím v hodně mladém stavu, a tak se těším, až ještě trochu dorostou a dofousatí.

Henry napsal: Nebyla by nějaká fotka toho trsu? Klidně i bez květů.

Bohužel, žádnou starší nemám a kytky jsou teď seštosovaný v bednách ve sklepě. Ale slibuju, že jakmile je vystěhuju ven, tak je nafotím. Doufám, že to nebude dlouho trvat.

PS: Teď mi došlo, že mám v podstatě stejné, jako jsou na téhle adrese kaktus.mablog.eu/index.php/l/lobivia/91-lobivia-rauschii . Aleš má totiž stejný klon jako já. Ten druhý má trochu tmavší trny, ale jinak je to stejné.

Nebyla by nějaká fotka toho trsu? Klidně i bez květů.

horizontik napsal: Nejsem znalec lobívií, ale tohle jméno čtu poprvé. Ale jsou to komfortní lobky

On to je všeobecně hodně neznámý a málo rozšířený druh. Semena se sehnat téměř nedají, což souvisí nejspíš s tím, že kvetou opravdu neochotně. Šíří se tak vlastně hlavně odnožemi, které naopak vytvářejí coby druh trsovitě rostoucí ve značném množství. Z původních dvou rostlinek mám dnes čtyři trsy a pár minitrsíků pro případné zájemce, ale kromě specialistů je o ně zájem pramalý. Přece jen je spousta atraktivnějších kaktusů.

Nejsem znalec lobívií, ale tohle jméno čtu poprvé. Ale jsou to komfortní lobky

LOBIVIA RAUSCHII Zecher, Succ. 1972/42
-Echinopsis yuquina D.R.Hunt, 1991

Polní čísla:
BLMT 65.01 - Salitre, Sud Cinti, Chuquisaca, Bolivia, 3090m
EZ 531 - Yuquina, Sud Cinti, 3200m
FR 807 - Lobivia rauschii, Salitre, Chuquisaca, Bolivia
GC 896.03 - Road to Las Cuevas, 3415m
MU 153.4 - Mischka Pampa, Chuquisaca, Bolivia, 3289m
RRM 59 - Mountains above Salitre, Chuquisaca, Bolivia, 3350m
TB 153.1 - Mischka Pampa, Chuquisaca, Bolivia, 3289m
WR 635 - South of Culpina, Chuquisaca, Bolivia, 3200m

Popis: Odnožující, tvoří až 100-hlavé shluky, tělo oválné až cylindrické, 15 cm vysoké a 5 cm silné, s plochými kořeny, cca 16 žeber je rozděleno na 1 cm dlouhé hrboly, trnů 9 - 11, cca 1 cm dlouhé, středové trny 4, cca 3 cm dlouhé, všechny jehlovité až šídlovité, píchavé, hnědé. Květ 45 mm dlouhý a 40 mm široký, červený s malým semeníkem a jen velmi málo vlasatý. Plod 13 mm dlouhý a 10 mm široký, polosuchý. Semeno 1,2 mm dlouhé a 0,8 mm široké, matně černé se šikmým hilem. Domovinou je jižní Bolívie, Yuquina u Culpina.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Když jsem tyto rostliny r. 1963 viděl poprvé, měl jsem je za nějaký Tephrocactus, ovšem jak velké bylo moje překvapení, když jsem o 5 let později na nich viděl lobíviovité květy a plody!
Všeobecně mají pověst špatně kvetoucích a skutečně, některé klony nekvetou vůbec. Pro jejich v této krajině neobvyklý růst jsem je dosud nemohl přiřadit do žádného příbuzenstva.

Citace W. Rausch – Lobivia 75: Když jsme zkoumali vysoké planiny u Culpina, viděli jsme na úpatích hor relativně velké kupy kaktusů, které jsme měli za nějaký Tephrocactus. Jak velké bylo naše překvapení, když jsme na nich objevili lobíviovité plody.
Rostliny rostou trsovitě s mělkými kořeny, jednotlivé stonky jsou krátce cylindrické a vytvářejí skupiny až se 100 hlavami. Trny jsou jehlovité, píchavé a většinou hnědé, malé květy jsou jen málo vlasaté, oválné, polosuché plody praskají svisle a obsahují velmi malá, asymetrická, drsná semena pokrytá zbytky dužniny.
Malá lokalita tvoří celý areál výskytu. Až do teď jsem nepozoroval žádné příbuzenstvo na jiných lokalitách.

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 37999

Odkazy:
www.ptmk.warszawa.pl/zycie/10_w_gorka/08_blaczkowski/L_rauschii_TB153_1.html
kaktus.mablog.eu/index.php/l/lobivia/91-lobivia-rauschii
www.tephroweb.ch/kuas/wr635.htm
www.lobivia.pl/rauschii/index.html
www.succseed.com/samen-kakteen/lobivia/lobivia-rauschii-wr-635-south-of-culpina-chuquisaca-bolivia.html

Možnosti záměny: Lobivia rauschii si asi běžně nespletete. Stalo se mi ale, že jsem narazil na jednu rostlinu Lobivia aurea var. shaferi, o které jsem byl přesvědčený, že je to L. rauschii. Byla to ale skutečně výjimka.

Poznámky: Je to potvora. Mám ji ze dvou zdrojů různé klony a nekvete ani jedna. Tedy abych nekecal, ta jedna vykvetla dvakrát. Poprvé coby čerstvě odlomený minitrsík v roce 2000, kdy jsem ji vyfotil na diapozitivy a ty přefocené sem dávám (a omlouvám se za jejich kvalitu). Podruhé vykvetla tatáž rostlina v roce 2008, jenže v době, kdy jsem si válel šunky u moře. Jinak nic. Z tohoto důvodu vás také odkazuji na pár fotek na internetu.
Pro úplnost dodám, že se s touto lobívií můžete setkat také pod názvem Echinopsis yuquina. Zavedl ho D. R. Hunt při příležitosti začleňování lobívek pod Echinopsis. Samozřejmě zjistil, že jeden Echinopsis rauschii už existuje (H. Friedrichem přejmenovaná Lobivia pojoensis), takže musel vymyslet jméno zbrusu nové.





Pokud byste měli jakoukoliv fotku, tak se nestyďte a šup sem s ní. Abych mohl tyhle své nahradit.

Lobivia pugionacantha var. rossii /Boed./ Rausch 1975
- Lobivia rossii Boed., Kaktde. 1933/167
- Lobivia boedekeriana Hard., J.DKG 1935/70
- Lobivia stollenwerkiana Boed., J.DKG 1935/59
- Cinnabarinea boedekeriana Ritt., Kakteen 1980/635

Polní čísla:
KR 332 - Lobivia pugionacantha v. rossii, Bolivia
FR 348 - Lobivia rossii v. bustilloensis, Llallagua, Potosí, Bolivia
FR 348b - Lobivia rossii, Lenas, Potosí, Bolivia, 3500m
FR 348c - Lobivia rossii v. sayariensis, Above Sayari, Cochabamba, Bolivia
FR 973a – Lobivia rossii v. rossii f. boedekeriana, South of Puna, Potosí, Bolivia
RBC 409 - Lobivia rossii v. salmonea, Nuevo Mundo, Belisario Boeto, Chuquisaca, Bolivia
WR 70 - Lobivia pugionacantha v. rossii, Potosi, Potosi, Bolivia

Popis: Jednotlivá, kulatá, až 7 cm silná, žeber cca 18, ta jsou spirálovitě křížená v ostrohranných, sekyrovitých hrbolech, 5 - 10 trnů je až 6 cm dlouhých, šídlovitých, hranatých a tvrdě bodavých, slámových s hnědou špicí. Květ 40 - 50 mm dlouhý, 50 - 60, široký, dosud znám jen ve žlutých barvách. Plod je malý, kulatý, 7 mm v průměru, vysychavý se semeny s šikmým hilem a nepravidelně hrbolatou testou. Domovina je Potosi, blízko Huari Huari.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: V roce 1930 poslal pan Walterspiel, který měl v Huari Huari blízko Potosi doly, do Evropy několik rostlin, které se dostaly přes G. Rosseho do několika sbírek v Bad Kronzignu. Tehdejší doba byla vhodná pro vymýšlení jmen pro každou odchylku, a tak vznikaly Lobivia rossii, boedekeriana, stollenwerkiana, hardeniana a walterspielii. Později jsem znovu našel všechna tato jména s více méně správnými rostlinami ve sbírkách, horečně se hledaly rozdíly a protože se nepřikládala tak velká váha plodům a semenům, existovaly také brzy rozdílné názory. Tato nejistota zůstala mezi sběrateli dodnes. Vezmeme-li k ruce popisy a tomu odpovídající rostliny ze starých sbírek, tak se může sotva rozlišit Lobivia rossii, boedekeriana a stollenwerkiana. Všechny vykazují šídlovité, hranaté, píchavé otrnění a květy stejně široké jako dlouhé nebo také ještě širší (40 mm dlouhé a 40 - 60 mm široké). Tyto formy jsou u Walterspielových dolů velmi hojné. Jistým znakem je malý, kulatý a vysychavý plod, ledvinovité semeno s ostrým, šikmým pupkem a nepravidelně hrbolatá testa typu Lobivia pugionacantha (Rose a Boed.). Lobivia hardeniana byla popsána s jehlovitým otrněním a květem s větší délkou něž šířkou (4 cm dlouhý a 3 cm široký). Tyto formy jsou rozšířeny daleko od města Potosi a vykazují větší, vodnaté a lepivé plody typu Lobivia pentlandii (Hook.). A konečně máme ještě široce kulovitou formu Lobivia walterspielii Boed., podobnou Lobivia cinnabarina (Hook.) s odstávajícími trny na cestě od Don Diego po Huari Huari. Takto můžeme druhy z tohoto období od sebe snadno udržet. Variety Lobivia rossii u Backeberga a Rittera jsou formy Lobivia pentlandii (Hook.).

Poznámka: V minulosti sice docházelo k častým záměnám L. rossii za jiné druhy, především za L. pentlandii, ale i tak byla a je ve sbírkách docela slušně rozšířená. Tato varieta je poměrně typická svým širokým vzrůstem a početnými žebry. Ze všech variet L. pugionacantha dorůstá největších rozměrů. Nádherné jsou její zlatožluté květy. Na první fotce je moje nejstarší lobívie vůbec. Mám ji od roku 1977 a přestože už jsem ji jednou seřezával, je v současné době vysoká přes 25 cm.


Na druhé fotce je další letitá rostlina, té je letos jubilejních 20 let. Dosud roste do šířky a její výška i šířka jsou kolem 10 cm.



Lobivia pugionacantha var. alberi, variispina a winkleriana

Poznámka: Variety alberi a variispina patří mezi novější nálezy v Rauschových knihách neuvedené, které si teprve hledají své místo ve sbírkách. Jejich popisy neznám, takže nemohu sloužit. Namísto nich dám odkazy, na kterých jsou vidět a sem do příspěvku dvě fotky Lobivia variispina, které pořídil Slávek Fischer.
Var. winkleriana je poněkud sporný taxon, který byl díky W. Rauschovi dlouho veden jako varieta Lobivia lateritia. Až postupem času se většina odborníků začala přiklánět k tomu, že se jedná o varietu Lobivia pugionacantha.

Lobivia pugionacantha var. alberi:
AW 167 - Lobivia alberi, Tupiza to Chilco
AW 172 - Lobivia alberi, Tupiza to Chilco
RRM 22 – Lobivia alberi, 38km towards San Vicente from Tupiza, Potosi, Bolivia 4050m

Odkazy:
www.wessner-kakteen.de/detail.php?kat=kakteen&name=/Kakteen/kakteen/lobivia/1-lobivia_alberi_aw_172.jpg
www.wessner-kakteen.de/detail.php?kat=kakteen&name=/Kakteen/kakteen/lobivia/1-lobivia_alberi_aw_167_tupiza.jpg



Lobivia pugionacantha var. variispina:
WR 936a - Lobivia variispina, Paicho

Odkazy:
www.wessner-kakteen.de/detail.php?kat=kakteen&name=/Kakteen/kakteen/lobivia/1-lobivia_varispina.jpg
public.fotki.com/Sebastiendelforge/id/lobivia-variispina.html







Lobivia pugionacantha var. winkleriana
WR 500a - Lobivia lateritia v. winkleriana, Tarija

Odkazy:
www.cact.cz/noviny/2006/01/Sibal_3.htm
www.lobivia.pl/foto/Lobivia_lateritia_v_winkleriana_JK_382.jpg
www.lobivia.pl/foto/Lobivia_lateritia_v_winkleriana_WR_500a.jpg
kaktus.mablog.eu/index.php/l/lobivia/279-lobivia-winkleriana
www.succseed.com/shop/6903/art3/h4293/1144293-origpic-99cc47.jpg

Lobivia pugionacantha var. culpinensis /Ritt./ Rausch 1975
- Lobivia culpinensis Ritt., Succ. 1966/83
- Lobivia campicola Ritt., Kakteen 1980/576

Polní čísla:
WR 83 - Lobivia pugionacantha v. culpinensis, Camargo to Culpina, Chuquisaca, Bolivia
L 919 - Lobivia pugionacantha v. culpinensis, Culpina, Nor Cinti, Chuquisaca, Bolivia, 2800m
FR 1127 - Lobivia culpinensis, Tupiza to Impora, East of Mal Paso, Potosí, Bolivia, 3900m
FR 797 - Lobivia culpinensis, Above La Cueva, Chuquisaca, Bolivia

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Kulatá, někdy i mírně odnožující, jednotlivá, 5 - 15 cm v průměru, tmavozelená z 1,5 cm dlouhých, hranatých hrbolů, 8 - 12 okrajových trnů a 1 - 6 středových trnů, všechny jsou 2 - 6 cm dlouhé, jehlovité až šídlovité. Květ 55 mm dlouhý a 60 mm široký, žlutý, oranžový nebo také červený. Plod kulatý, 1 cm silný, tmavě hnědý se světle hnědou vlnou, vysychající nebo poněkud lepivý. semeno 1,5 mm dlouhé a 1 mm široké, nepravidelně hrbolaté se šikmým hilem. Domovinou je Bolívie, Mal Paso, Culpina, Salitre atd. Ze stejné krajiny jsem mohl odlišit ještě dvě další regionálně ohraničené variety (corrugata haemantha).

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 400 společně s var. salitrensis

Odkazy: www.cactuspro.com/biblio_fichiers/pdf/Echinopseen/Hefte/Infobrief%201993-17%20FE.pdf

Poznámka: V našich sbírkách dosud přežívá celá řada rostlin, šířených kolem roku 1990 jako Lobivia culpinensis, které ale nemají s tímto druhem (resp. varietou) nic společného. Jednalo se o docela hezky vytrněnou Lobivia pentlandii. Pravda je, že tato varieta je natolik proměnlivá v těle i květech, že se do ní vejde skoro všechno, co se nedaří určit (a má malé plody), třeba i tahle rostlina:



Lobivia pugionacantha var. versicolor /Rausch/ Rausch 1975
- Lobivia versicolor Rausch, K.u.a.S. 1974/169

Polní čísla:
WR 737 - Lobivia pugionacantha v. versicolor, Rio Honda
WR 903 - Lobivia pugionacantha v. versicolor, Padcoyo
WR 955 - Lobivia pugionacantha v. versicolor, Cuchu Ingenio



Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Jednotlivá, kulatá až krátce cylindrická, 5 cm silná, otrnění je rozložené, středové trny ční nahoru, 6 cm dlouhé, tvrdé, bodavé, žluté, hnědé nebo černé s červenou bází. Květ podobný var. rossii (Boed.), žlutý, plody a semena podobná var. culpinensis (Ritt.). Nalezištěm je Cucho Ingenio v Potosi, Bolívie.

Poznámka: Tyto kaktusy už jsou větší než typ a i narůstají mnohem rychleji. Jsou hrubě otrněné, barva trnů je značně různá. Někdy připomíná Lobivia ferox var. longispina. Kvete žlutě.

Lobivia pugionacantha var. salitrensis /Rausch/ Rausch 1975
- Lobivia salitrensis Rausch, Succ. 1974/62
- var. flexuosa Rausch, Succ. 1974/63

Polní čísla:
WR 636 - Lobivia salitrensis, Salitre, Chuquisaca, Bolivia, 3200m
WR 647 - Lobivia pugionacantha v. flexuosa (salitrensis), La Cueva, Chuquisaca, Bolivia, 3500m



Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: V habitu velmi podobná var. cornuta, avšak s tmavočervenými květy. Typ roste na vrcholech hor u Yuquina zcela zapuštěný v zemi. Větší formy u Salitre se svým delším otrněním (var. flexuosa) se ale blíží více k var. culpinensis s červenými květy.

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 400

Poznámka: Na rozdíl od var. cornuta má méně širších žeber a některé populace vytvářejí vzhůru ohnuté středové trny. Ochotněji také odnožují.




Lobivia pugionacantha var. haemantha Rausch 1985

Polní čísla:
WR 639 - Lobivia pugionacantha v. haemantha, Camargo to Culpina, Chuquisaca, Bolivia

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Jednotlivá, kulatá, až 8 cm široká, žeber až 30, spirálovitě překřížená v 1 cm dlouhých hrbolech, trnů 10 - 12, až 25 mm dlouhé, bílé s načervenalou bází. Květ 40 mm dlouhý a široký, tmavočervený. Plod a semeno je podobné var. culpinensis (Ritt.).

Když jsem našel tuto formu, připomínala mi svým vzhledem Lobivia cinnabarina (Hook.), jen jižní stanoviště mi nepasovalo. Jednoho dne mě ve skleníku překvapila příjemná vůně a jakmile jsem našel původce, bylo vše jasné. Žádná Lobivia cinnabarina nevoní (!), kontrolou semen byla potvrzena populace Lobivia culpinensis - pugionacantha.

Poznámka: Ve „fotitelném“ stavu tuto varietu nemám, takže přikládám fotku od Slávka Fischera. V názvu variety má trošku chybu, která se dělá dost často – ne haematantha, ale haemantha (podobnou chybou je časté vložení slabiky ca do Lobivia haematantha, čili Lobivia haematacantha a rázem je pak z lobívie s červeným květem lobívie s červenými trny):

juniperbushman napsal: Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že na Lob. pugionacanthu navazuje taxon Lob. thionantha (Acanthocalycium) a spol.!?

Vůbec se nedivím, podobaj se sobě skoro jako Anča Julčová. Ale tvrdit to si tedy jaksi netroufnu.