Téma:

Paphiopedilum niveum [(Rchb.f.) Stein, 1892] patří do podrodu Brachypetalum. Tento druh je známý pod anglickým názvem sněhově bílé paphiopedilum; v Thajsku se označuje jako Rongthao nari dok khao satun. Květy jsou velké přibližně 5 až 7 cm. Přirozeně se vyskytuje v Thajsku, Myanmaru, pevninské Malajsii, na Borneu a na okolních ostrovech, kde roste v humusem vyplněných vápencových štěrbinách a puklinách vápencových útesů, často na světlých stanovištích poblíž moře, v nadmořské výšce asi 10 až 60 m n. m.. Jde o miniaturu až menší druh, teplomilnou terestrickou orchidej. Rostlina vytváří 4 až 5 řemenovitých až úzce eliptických listů, které jsou na svrchní straně tmavě zeleně a šedě mramorované, zatímco na spodní straně mají purpurové skvrny. Kvete na jaře a v létě. Květenství je vzpřímené, vrcholové, jemně chlupaté, dlouhé asi 15 až 20 cm, a nese obvykle jeden květ, vzácněji dva květy. Při pěstování vyžaduje mírné přistínění, vysokou vzdušnou vlhkost, teplé podmínky a dostatek vody v době aktivního růstu. V zimě naopak potřebuje sušší období klidu.
 

Paphiopedilum primulinum je drobnější terestrický střevíčník ze sekce Cochliopetalum, pocházející ze severní části ostrova Sumatra, kde roste v humózních půdách na vápencových pahorcích v nadmořské výšce přibližně 400–1000 m. Patří mezi teplomilné až tepleji temperované druhy. Vytváří dvouřadě uspořádané, čistě zelené, podlouhle kopinaté listy, na vrcholu jemně trojzubé. Květenství je vzpřímené, zelené, jemně pýřité, asi 10–30 cm dlouhé a nese několik květů, které se otevírají postupně v následnosti odspodu nahoru. Květy jsou přibližně 4,2 cm velké, jemně sladce vonné a druh kvete obvykle v létě. Pro tento druh je typická světle prvosenkově žlutá barva květů, podle níž získal i své anglické jméno Primrose Yellow Paphiopedilum.

Kvete Encyclia Jasper. Moc se mi toho o ní nepodařilo najít ☹️
 

Pár postřehů z výstavy orchidejí ve Fata Morgana...
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Promenaea silvana je velmi drobná epifytická orchidej z Brazílie, konkrétně ze státu Bahia, kde roste v horských deštných lesích v nadmořské výšce přibližně 500–1000 m. Vytváří zploštělé vejčité pahlízy, v mládí kryté opadavými pochvami, a nese dva vrcholové, jemné až blanité listy. Přestože je rostlina miniaturní, květ bývá na její velikost výrazný (kolem 4 cm) a vyrůstá jednotlivě na krátkém bazálním květenství; kvete obvykle na konci jara a na začátku léta. V pěstování vyžaduje rozptýlené světlo až polostín, vyšší vzdušnou vlhkost s dobrým prouděním vzduchu a jemnější, vzdušný substrát, který zůstává mírně vlhký, ale není trvale přemokřený. Nesnáší ani dlouhé přeschnutí, ani stagnující mokro u kořenů, takže klíčem k úspěchu je stabilní rovnováha mezi vlhkostí a vzdušností. Při vhodných podmínkách jde o mimořádně atraktivní a botanicky cenný druh pro pěstitele menších epifytických orchidejí.

Ja jsem v podstatě věčný začátečník. Jednak vyvázané orchideje mam v pěstebním stanu, kde je vzdušná vlhkost kolem 70 %. A některé mám takto položené v plastových kelímcích, na dně je keramzit, který zajišťuje vyšší vzdušnou vlhkost. A v pěstebním stanu mám dva větší ventilátory, pohyb vzduchu je hrozně důležitý. Katleje a spol mam zase v práci na okně na parapetu s orientací jihozápad. Snesou až na výjimky skoro všechno, ty bych doporučil. 

Velmi hezké. Uvažoval jsem taky o tom zkusit nějaké ty miniorchideje na kůře v práci na východním okně, mám tam pár let nějaké hybridy mexických tučnicí, ale bojím se, že suchý vzduch kanceláře pro ně nebude to pravé a dlouho nevydrží (přeci jen není úplně levné je pořídit). Koukám, že je asi kvůli mikroklimatu a vlhkosti držíte v těch plastových kelímkách. Můžete napsat jak je pěstujete (zálivky, vlhkostní poměry, světlo...)? Díky.

Dendrobium peguanum Lindl. (1858), sekce Stachyobium, je v přírodě miniaturní až „mini-mini“ druh s velmi teplomilným režimem, rostoucí jako litofyt i epifyt ve východním Himálaji a dále v Indii, Nepálu, Myanmaru a Thajsku; běžné jméno je „Pegu dendrobium“ (podle města Pegu v Myanmaru, dnes Bago) a v Thajsku se uvádí místní název „Nang Lom“. Osidluje druhotnou křovinatou vegetaci v blízkosti potoků v horkých a vlhkých stanovištích, typicky v nížinách kolem 300–400 m n. m. Rostlina vytváří husté trsy robustních, kožovitých až masitých pahliz, které jsou vejčité až kuželovité a které nesou 2–4 přisedlé listy; ty jsou variabilní tvarem od široce eliptických po čárkovitě podlouhlé, kožovité a opadavé, s vrcholem ostrým až tupě zakončeným. Kvete v pozdním podzimu, typicky po zhruba měsíčním sušším období: z nodů v horní části nově bezlisté pahlízy vyrůstá 1–3 krátkých postranních květenství (až kolem 7,5 cm), která mohou nést současně jeden až několik květů (v kultuře běžně až kolem 12 i více); květy jsou vonné a drobné, přibližně 1,25 cm v průměru. V kultuře z toho vyplývá jednoduché pravidlo: v zimě výrazně omezit zálivku a omezit hnojení, a to až do doby, kdy se na jaře objeví nový růst.

Leptotes pohlitinocoi je drobná epifytní orchidej rodu Leptotes z Brazílie, tvořící husté trsy díky krátkému rhizomu a velmi krátkým internodiím; pahlízy jsou u rodu redukované a hlavní zásobní i fotosyntetickou roli přebírají úzké válcovité (a sukulentní) listy, anatomicky typické silnější kutikulou a menší účinnou transpirační plochou – což dobře odpovídá stanovištím s periodickým vodním stresem. Rostliny jsou tedy adaptované na kratší období sucha. Květenství je krátké, nese několik relativně velkých květů; u rodu je častý kontrast mezi nenápadnou vegetativní částí a nápadně proporčně obrovským květem s výrazně diferencovaným pyskem (labellum), který je klíčový pro navádění opylovačů. V kultuře se proto chová jako „rychle osychající“ miniatura: ideálně navázat na korek/dřevo (nebo extrémně vzdušný hrubý substrát), dát silné rozptýlené světlo, temperovaný až teplejší režim s nočním poklesem a zálivku vést cyklem důkladně nasytit → téměř dosucha, protože dlouhodobě mokré prostředí bez přístupu vzduchu vede k hypoxii kořenů a ztrátě funkce kořenů.

Dnes jen v rychlosti, jeden velmi voňavý hybrid -RLC. Mayor Yamazaki ☺️
 

O Maxillaria variabilis jsem tady psal, že se jedná o velmi variabilní, proměnlivý taxon, a že ve sbírkách koluje plno barevných variant. Tady je další z nich - orange, tedy oranžová. První dvě fotky jsou pořízeny mobilem, ty ostatní dobrým foťákem s makro objektivem  

 

Teď z úplně jiného soudku, abych tady pořád neotravoval s květy  Sobralia madisonii (Dodson, 1980) je akceptovaný druh neotropického rodu Sobralia (tribus Sobralieae), popsaný v Icones Plantarum Tropicarum, s přirozeným rozšířením v Kostarice a v severozápadní Kolumbii a Ekvádoru (nadmořské výšky 600 - 750 m.n.m, což značí, že bude mít raději teplo), kde je uváděn jako vytrvalý druh mokrých tropických biomů (často se v terénu i kultuře setkáte s tím, že sobráliím „sedí“ jak terestrický, tak epifytický způsob života). Botanicky je dobré si ji představit jako „třtinovou“ orchidej: tvoří přímé lodyhy bez pahlíz (údajně dosahuje výšky až 1 m, což ale ve sbírkách nehrozí ) s nápadně zřasenými listy a květy nese terminálně; u sobrálií je navíc typické, že mnoho druhů patří do skupiny s efemérními květy (moc si květů neužijeme, jeden květ často vydrží den či méně - navíc jednotlivé květy mají jen kolem 2,5 cm), ale mohou se objevovat postupně, takže rostlina může kvetoucím dojmem působit déle – to je mimochodem jeden z důvodů, proč je rod taxonomicky tanto rod relativně obtížně uchopitelný. Zajímavostí je opylovací biologie rodu: u Sobralia je velmi častou odměnou nektar a existují detailní práce o nektariích a nektaru u sobrálií, které ukazují, že jde o rod s reálně funkční „reward (tzn. odměna)“ strategií a potenciálně širokým spektrem opylovačů (v rámci rodu jsou popisovány různé morfologické „architektury“ květu a s tím spojené opylovací interakce). Prostě - opylovače láká cukerný roztok tvořený v květech a náležitě si to užívají A ještě jedna botanická zajímavost: moderní systematické práce ukazují, že Sobralia je morfologicky i fylogeneticky pestrý komplex a část tradičně pojatých sobrálií je v některých analýzách blíže příbuzná i jiným rodům tribu Sobralieae (včetně Elleanthus - ostatně rozeznat Elleanthus od sobrálie je někdy bez květů nemožné - poznáte jednoho zástupce na fotce mezi sobráliemi?), což je jeden z důvodů, proč se rod v posledních dekádách opakovaně reviduje. U toho druhu mě nepřestávají facinovat listy - posuďte sami. A i když sobrálie nejsou moc ve sbírkách k vidění, za mě je to rozhodně velká škoda!

 

Laelia harpophylla je jméno, se kterým se v kultuře pořád běžně potkáte, ale aktuálně přijímané botanické jméno (Kew/POWO) je Cattleya harpophylla (Rchb.f.) Van den Berg. Původní popis (basionym) je Laelia harpophylla Rchb.f., publikováno roku 1873. V moderní klasifikaci rodu Cattleya je C. harpophylla součástí velké skupiny, která historicky zahrnovala tzv. rupikolní lelie (laelie z kamenitých stanovišť). Paradoxně ale C. harpophylla je epifyt – a právě to je evolučně zajímavé: je řazena do série Parviflorae, kde tvoří malou epifytickou větev „sesterskou“ k převážně rupikolním druhům; autoři ji interpretují jako možný bližší obraz původní (plesiomorfní) morfologie, ze které se rupikolní specializace vyvinula. Je to brazilský endemit (jihovýchod Brazílie), uváděný především ze států Minas Gerais a Espírito Santo. Kew/POWO ji charakterizuje jako epifyt z vlhkého tropického biomu. Typicky se vyskytuje v relativně stinných a vlhkých lesních stanovištích zhruba kolem 500–900 m n. m. V Brazílii je uváděno kvetení typicky na podzim, v severnějších zeměpisných šířkách (kultuře na severní polokouli) často pozdní zima až jaro. Americká orchidová společnost (AOS) ji uvádí přímo v přehledu dědičných vlivů v cattleya-alianci: oranžová barva, vyšší počet květů, plochá konformace, velikost květu a malý pysk se v hybridech chovají výrazně (dominantně). AOS zároveň zmiňuje, že její kříženci mívají tendenci být bez vůně a že typicky předává právě extrémně tenké pahlízy. V kultuře vyžaduje temperované podmínky, a to ideálně s nočním poklesem teplot, poměrně hodně světla, pohyb vzduchu, a relativně nevýrazné období vegetačního klidu. 

 

Křížení Laelia flava × Laelia jongheana je potřeba popsat tak, aby byly jasné dvě roviny: taxonomie názvů a biologie rostlin. Název „Laelia flava“ se v pěstitelské praxi používá nejednotně a často označuje žlutě kvetoucí formy z okruhu brazilských rupikolních cattleyí, které byly historicky řazené do rodu Laelia. Nejde tedy o jeden jednoznačný, všeobecně stabilní botanický druh. Naproti tomu Laelia jongheana je dobře vymezený taxon z Brazílie, i když v moderních klasifikacích bývá často přeřazován do rodu Cattleya; biologicky jde o „hadrolaeliový“ typ, který dává velmi nápadné květy při relativně malé rostlině. Ekologicky tyto dvě linie spojuje původ v Brazílii, ale liší se adaptacemi. Rostliny, které se v tomto kontextu označují jako „flava“, bývají typické litofyty z otevřenějších stanovišť: kompaktní růst, pevnější pahlízy, tolerance vyššího světla a období relativně nižší dostupnosti vody. L. jongheana je rovněž druh z vnitrozemských oblastí a často snáší více světla a proudění vzduchu než vyloženě lesní epifyty; její hlavní „botanický podpis“ je ale především velikost a výraznost květu vzhledem k malé rostlině. A trochu teorie k tomuto kříženi. U křížence se proto realisticky očekává kombinace znaků: kompaktnější habitus a vyšší světelná tolerance z „flava“ strany a větší květ a typická stavba květu z „jongheana“ strany. Výsledek nebude jednotný u všech semenáčů – první generace hybridů mívá široký rozptyl fenotypů, takže část rostlin bude průměrná, část se přikloní k jednomu rodiči a jen menší část bude vyváženě atraktivní. „Flava“ linie přináší tendenci k žlutým až zlatým tónům (typicky karotenoidní zabarvení), zatímco jongheana přináší růžovo-fialové antokyanové spektrum. V potomstvu se tyto pigmentové složky mohou kombinovat různě: někdy vzniknou květy s celkově teplejším posunem (meruňková, lososová, bronzová), jindy se projeví „rozděleně“ – například okvětní lístky budou světlejší a teplejší, zatímco ret zůstane výrazněji fialový. Kromě barvy se často mění i substance a tvar: „flava“ může přidat pevnější květ, „jongheana“ obvykle zlepší proporce a dojem velikosti. A na fotkách vidíte, jak vypadá praxe. Ale jsou to krásné rostliny s něžnými květy, které navíc ochotně kvetou.Pěstitelsky tyto rostliny ocení víc světla než běžné velkokvěté katleje, dobrou ventilaci a režim, který respektuje „rupikolní“ původ jedné linie: kvalitně vzdušný substrát (rupikolní lelie rostou často na skalách ve zvětralé hornině), rychlejší osychání po zálivce, ale pravidelné zalévání v růstu. Pokud je „flava“ rodič skutečně z rupikolního okruhu, bývá u vybraných jedinců bonusem i lepší snášenlivost sezonních výkyvů. 
 

Tři různé maxilárie - Maxillaria coccinea, Maxillaria variabilis žlutý květ a Maxillaria variabilis hnědý květ. Květy jsou u těchto druhů malé, mají něco kolem 1 cm, tak se omlouvám za kvalitu fotografií Něco k rostlinám. 

Maxillaria coccinea (Jacq.) L.O.Williams je drobná, ale výrazně efektní karibská epifytní orchidej, u které je dobré počítat s tím, že kolem jména panuje dlouhodobě zmatek: v literatuře a obchodu se často objevuje také kombinace Camaridium coccineum, kterou však Kew/POWO vede jako synonymum a přijímá jméno Maxillaria coccinea, což odráží komplikovanou revizi široce pojaté skupiny Maxillaria s. l. Přirozeně roste ve vlhkých tropických lesích a je uváděna z řady karibských ostrovů, mj. z Dominikánské republiky, Portorika a dalších oblastí Malých Antil včetně Trinidadu a Tobaga, takže botanicky i pěstitelsky dává smysl ji chápat jako lesní epifyt s preferencí stabilněji vlhkého prostředí. Rostlina tvoří trsy malých vejčitých pahlíz (řádově kolem několika centimetrů), z nichž obvykle vyrůstá jediný úzký list, a květní stvoly vyrážejí od báze pahlíz; květy jsou malé (cca uvádí se 1–3 cm), ale typicky jasně červené, a když je rostlina v kondici, může nést větší počet květů naráz, takže celek působí moc hezky navzdory miniaturním rozměrům jednotlivého květu. Zajímavý botanický detail je opylovací taktika: zatímco u mnoha maxilárií se diskutuje lákání opylovačů i bez "odměny", u červeně kvetoucích druhů včetně M. coccinea byla popsána přítomnost nektárií /krásný český název medníky) a sekrece nektaru - cukerného roztoku, tedy skutečná odměna pro opylovače, což je důležitý rozdíl, pokud se člověk dívá na květ „funkčně“, a ne pouze vizuálně. Pro pěstování z toho všeho vyplývá: hodně vzduchu ke kořenům, pravidelná zálivka s proschnutím (ale ne dlouhé vysušení), vyšší vlhkost a spíš intermediální režim; co ji typicky „zabije“ v bytě není nízká teplota sama o sobě, ale kombinace studena, přemokření a nehybného vzduchu.Maxillaria variabilis Bateman ex Lindl. (často v literatuře i pod kombinací Maxillariella variabilis (Bateman ex Lindl.) M.A.Blanco & Carnevali) je malá orchidej s pahlízami, která pochází z „nového světa“ (všechny maxilárie jsou americké). Původně byla rostlina formálně publikovaná v Edwards’s Botanical Register (1837; tab. 1986), přičemž Bateman je autorem jména a Lindley jej validně publikoval („ex Lindl.“). Kew/POWO ji dnes vede jako přijatý druh v rodu Maxillaria a zároveň transparentně uvádí alternativní pojetí, které ji na základě revizí (včetně molekulárních) vyčleňuje do rodu Maxillariella; pro pěstitele to má praktický důsledek hlavně v tom, že pod různými jmenovkami může kolovat tentýž druh, případně „komplex“ velmi blízkých populací. Původem je to druh vlhkých tropických lesů od Mexika po severozápadní Venezuelu; POWO ho uvádí jako nativní např. pro Belize, Guatemalu, Honduras, Nikaraguu, Kostariku, Panamu a Venezuelu a pro řadu regionů Mexika, což odpovídá tomu, že v přírodě obsazuje různé typy vlhčích stanovišť. Zajímavé je, že není striktně „jen epifyt“: v terénních popisech se uvádí růst epifyticky, litofyticky i terestricky, typicky „na nebo pod stromy“ v otevřených i hustých vlhkých lesích, často v rozmezí zhruba 500–2500 m n. m., což dobře vysvětluje její toleranci v kultuře (umí dobře prosperovat od teplejších až po chladnější režimy, pokud kořeny netrpí hypoxií – nedostatkem kyslíku – v nevhodném přemokřeném substrátu). Morfologicky tvoří kompaktní trsy zploštělých oválných pahlíz, na nichž vyrůstají úzké, řemenovité listy (v běžných popisech kolem ~17 cm délky při šířce kolem 1 cm), a květy vyrůstají z báze pahlíz, a to často opakovaně; jednotlivé květy bývají malé (řádově 1–1,5 cm), ale dlouho vydrží a rostlina může kvést prakticky nepřetržitě. „Variabilis“ je botanicky výstižné: barva květů může být bílá, žlutá, tmavě oranžová, zelenožlutá, tmavě červená až červenohnědá a mění se i kresba pysku, takže dva klony vypadají někdy jako „jiný druh“; k tomu se přidává vůně, popisovaná alespoň jako květová až pižmová, u některých klonů v kultuře výraznější. Pokud chcete „botanickou třešničku: právě variabilita a široké rozšíření vedly k tomu, že se kolem ní historicky nahromadila řada synonym (POWO jich uvádí více včetně různých variet), takže u seriózní sbírky dává smysl držet si k rostlině údaj o původu/klonu, což je zde prevence dlouhodobého zmatku ve jménech.

Sergioara Yokosuka Story je registrovaný grex (RHS International Register) z roku 2014; rodičovská kombinace je přesně Rhyncattleanthe Free Spirit × Epicattleya René Marqués a jako registrant/originátor je uveden M. Takahashi. Označení ‘Canary’ je kultivar (klon) – tedy konkrétní vybraný jedinec v rámci tohoto grexu – a právě tento klon získal AM/AOS 82 bodů (2020), což u cattleya-aliance typů obvykle znamená nadprůměrnou formu, barvu a „prezenci“ květu oproti průměru grexu. Vzhledově jde o hybrid z okruhu Cattleya-aliance s jemným „epi“ charakterem v kresbě a siluetě: květ bývá svěže žlutý až žlutozelený se sytě žlutým pyskem, často s hvězdicovitějším dojmem a dobrou čistotou barvy; rostlina přitom mívá spíš kompaktnější habitus než velké klasické cattleyové typy. Zajímavost pro sběratele je terminologie na štítcích: v oběhu se může objevit i jméno Rothara Yokosuka Story – v praxi jde o tentýž grex, jen o odlišné intergenerické alianční jméno; pro identitu a očekávatelný fenotyp jsou podstatné právě registrace grexu a rodiče, ne varianta „-ara“ názvu. Ale co je hlavní, kytka ja to relativně malá a kompaktní, jen vyžaduje opravdu hodně světla.

 

Doufám, že mě s těmi orchidejemi nepošlete někam Mám tady další krásku, která rozkvetla - Bc. CLEAR STARS Burst Crack Lip. Je to komplikovaný název křížence, který vlastně odráží dvě věci - první věcí je křížení - a to je název CLEAR STARS. V tomto případě se jedná o rodiče Brassavola nodosa, která je notoricky známá tím, že přežije skoro úplně všechno, a Cattleya Hsinyng Pub. Název Burst Crack Lip pak už znamená název vyselektovaného klonu. V případě křížení orchidejí vzniká obrovská variabilita prakticky ve všech morfologických znacích, a ty nejslibnější rostliny jsou pak dále množeny, obvykle meristémově in vitro. Od rodičů si rostlina odnesla hlavně brassavola-tvar květů (brassavola byla matka), ze strany katleje pak barvu a větší vzrůst. Květy mé rostliny velmi slabě voní. Jinak kříženec byl registrován v roce 2011. Jedná se o pohodovou nenáročnou kytku, která chce hodně světla a zálivku až po předchozím proschnutí substrátu.
 

SLC (Cattleay) Hawaiian Splash Lea je křížencem vzniklým křížením Cattleya Psyche × Cattleya Mishima Star, ale ve svém rodokmenu má celkem tři miniaturní druhy - C. cinnabarina 25 %, C. coccinea 25 %, C. pumila 25 %. Díky tomu je jednak malý a kompaktní, ale také díky tomu má tak zajímavé květy. Splash znamená v jednoduchosti přítomnost žluté barvy v květech, jejíž odstín se navíc se stážím květu mění. Květy by měly být až 7 cm velké, moje rostlina je má menší, něco kolem pěti centimetrů. Tak, jako všechny katlejovité orchideje, chce hodně světla, bez toho nekvete, a také zalévat až po vyschnutí substrátu. Jinak je to pohodová malá kytka, která se vejde úplně všude
 

Laeliocattleya Eximia je hodně starý hybrid, a to už z roku 1890. Dnes se s ní dá setkat spíše jako Cattleya Eximia, a to pro to, že jeden z rodičů, Cattleya purpurata, byl historicky řazen do rodu Laelia. Druhým rodičem je Cattleya warnerii. Je to docela dost proměnlivý hybrid, což je dáno tím, že je jednak primárním hybridem (50 % jednoho rodiče a 50 % druhého rodiče), ale hlavně tím, že jako rodiče byly použity různé barevné odchylky. Květy jsou hodně velké a docela příjemně voní. Snadno se pěstuje a u mě se jí daří na okenním parapetu na jihozápadním okně.

Vykvetla další kráska. Brassolaelia Aurora. Brassavoly i lélie mám rád, a jejich kříženci jsou často moc hezké kompaktní, a navíc odolné kytky. V tomto případě jsou rodiče Brassavola nodosa × Laelia anceps a kříženec byl registrován v roce 1995. Stejně jako všechny katleje a příbuzné vyžaduje poměrně hodně světla, ale ne sluneční výheň, a co je docela důležité pro indukci kvetení, to jsou rozdíly mezi denními a nočními teplotami, kdy by ty noční mohly klesat až k nějakým 15 stupňům, a ty denní by se mohly šplhat až k nějakým 30 stupňům. Další důležitou věcí je, že kořeny mezi zálivkami by měly opravdu proschnout, zamezí to hnilobám a ztrátám kořenů. Navíc, rostliny mají rády sušší a chladnější periodu vegetačního klidu. Líbí se jim také proudění vzduchu, ale to je obecně důležité u všech orchidejí, hlavně pokud je vysoká vzdušná vlhkost.
 

Calanthe dominii je jeden z těch názvů, které v sobě nesou kus dějin – a zároveň drobný taxonomický chaos. V praxi se tím myslí historický hybrid rodu Calanthe, psaný buď jako Calanthe × dominii, nebo (v moderních databázích často) Calanthe × dominyi. Není to „jiná rostlina“, jen varianta jména odvozeného od Dominyho. Důležitější je, že jde o orchidej, která se stala symbolem okamžiku, kdy se z pěstování orchidejí přestalo být jen sběratelství a začala z něj být cílená genetická práce a šlechtění nových kultivarů. Ta symbolika není přehnaná. Calanthe × dominii se tradičně uvádí jako první člověkem vytvořený hybrid orchideje, který skutečně vykvetl – a to ve viktoriánské éře, kdy orchideje byly posedlostí bohatých sběratelů, ale jejich reprodukce byla pořád tak trochu „alchymie“. Jméno odkazuje na Johna Dominyho, zahradníka a šlechtitele spojeného se školkami Veitch, kde se v polovině 19. století rodila moderní hybridizace orchidejí. Je dobré si uvědomit, co to tehdy znamenalo: žádná molekulární genetika, žádné sterilní boxy, žádné rostlinné hormony ani propagace in vitro. Jen pozorování, trpělivost a schopnost opakovat pokus tolikrát, až se to jednou povede – a pak čekat měsíce až roky, jestli z toho něco bude. Z botanického hlediska je Calanthe × dominii primární hybrid, nejčastěji uváděný jako kříženec Calanthe masuca × Calanthe triplicata. A už tady je vidět, proč tato rostlina působí tak „civilně“ a přitom exoticky: rodiče v sobě nesou kombinaci znaků, které dávají potomstvu robustní, dobře pěstovatelný, poměrně tolerantní charakter, ale zároveň s výraznými květy typické stavby, navíc slabě vonící. Je to převážně terestrická orchidej, tedy rostlina půdního patra, která pracuje s jinou strategií přežití než epifyty. Na pohled je Calanthe × dominii krásná právě tím, jak je „pořádná“. Vytváří shluky menších pahlíz (spíš zkrácených, listovými pochvami krytých zásobních orgánů), ze kterých vyrůstají nápadně skládané, jemné listy – listy, které vypadají jako elegantně zřasené vějíře. To je znak, který u rodu Calanthe často zaujme víc než samotný květ: listy působí téměř architektonicky a rostlina díky nim vypadá dekorativně i mimo dobu kvetení. Květenství pak vyrůstá vzpřímeně, nese více květů a květ má typickou orchidejovou stavbu; barevně se v kultuře objevuje rozpětí od světlejších až po výrazněji růžové či fialové tóny, často s nápadnějším pyskem. Právě variabilita je u primárního hybridu očekávatelná: kombinace dvou druhů umí vytvořit potomstvo, které není „kopie přes šablonu“, ale škála. Ekologický původ rodičovských druhů je zároveň dobrý klíč k tomu, proč Calanthe × dominii nepůsobí jako rozmar pro specialisty, ale spíš jako orchidej s rozumnou tolerancí. Rod Calanthe je spojený s lesním prostředím v teplejších až subtropických oblastech Asie, typicky s vlhčím podrostem a rozptýleným světlem. To se odráží v tom, že v kultuře rostlina nemá ráda extrémní výkyvy, ale spíš na stabilní režim: pravidelná vegetační sezóna, dostatek vláhy, ale ne trvalé přemokření, a světlo spíše rozptýlené. Pokud chcete „jednu větu bez klišé o pěstování“, pak asi tuhle: Calanthe × dominii je orchidej, která vám odpustí víc než epifyty, ale nesnáší, když ji člověk pěstuje jako sukulent – tedy dlouhodobě sucho a tvrdý režim. Proč je tahle orchidej zajímavá dnes, kdy máme tisíce hybridů? Protože představuje začátek logiky, kterou dnes bereme jako samozřejmost: že orchideje nejsou jen vzácné trofeje z džungle, ale organismy, se kterými lze cíleně pracovat. Calanthe × dominii je tak trochu „živý památník“ toho, že hybridizace není magie, ale biologie. Navíc je to hybrid, na kterém je krásně vidět princip „střední cesty“: fenotyp bývá mezi rodiči, často robustnější než jeden z nich, a přitom nese estetiku obou. A ještě jeden detail: kolem jména a původu se v hobby světě občas točí zmatek. Ne proto, že by lidé byli nepoctiví, ale protože se historická literatura, synonymie druhů a různé pravopisné varianty jmen snadno promíchají. U Calanthe × dominii je nejlepší držet se jednoduché pravdy: ať už ji potkáte pod kterýmkoli pravopisem, jde o historicky zásadní primární hybrid Calanthe, který stojí na samém prahu moderního šlechtění orchidejí – a jako takový je mnohem zajímavější než jen „další hezký květ“.

 

Cattleya My Special Angel je registrovaný grex (tedy kříženec s řadou „sourozeneckých“ klonů, které se mezi sebou mohou vzhledem lišit). Jeho původ: vznikl křížením Cattleya luteola × Cattleya iricolor. V Mezinárodním registru orchidejí RHS byl zapsán roku 1988; jako registrující je uveden C. Pearson. V praxi se proto pod stejným jménem dá setkat s různými klony a selekcemi, včetně pojmenovaných či oceňovaných forem (typicky u cattleya-hybridů přes AOS).

Rozkvetla orchidej rodu Dendrobium, ze sekce Densiflorum, a to farmery " Alba"
- druhové jméno dostala po Farmer's(anglický dozorce v botanické zahradě v Kalkatě v 19.století)
- D.farmery " Alba"je převislá,epifytická, temperovaná orchidej  s kyjovitými stonky(pahlizy)zakončené2 - 4 listy.
   Je to jarně kvetoucí orchidej, květenství hroznovité, okolo 2o cm dlouhé ( toto má 24 cm),průměr květů 4,5 cm,
   a výška 5 cm,květů v hroznu je 20,jsou čistě bílé, pysk má nádech zlatavého pelu a nevoní.
V přírodě se vyskytuje ve východních Himalajích ,Assamu,Nepálu, Myanmaru, Thajsku,Laosu a Malajsii v nížiných
lesích a horských lesích na vysokých stromech nad říčními toky 150 - 1000 m.n.m.
 
 
 
 
 
    

Paphiopedilum venustum je vytrvalá bylina ze střevíčníkovité podčeledi Cypripedioideae se sympodiálním růstem: krátký oddenek postupně vytváří vějířovité růžice, přičemž jednotlivé růžice jsou funkčně monokarpické (každá vykvete typicky jednou terminálním květenstvím a další kvetení nese nově založená růžice), rostlina netvoří pahlízy a zásobní roli přebírají listové báze a masitější kořeny; listy jsou distichické (dvouřadé), často kožovité, a u tohoto druhu typicky “mramorované”, což odpovídá životu v podrostu se střídáním rozptýleného světla. Květní stvol je terminální, obvykle jednokvětý, květ je výrazně zygomorfní a u rodu Paphiopedilum typicky neresupinovaný; periant je 3+3, přičemž dva postranní tepaly srůstají v syntepalum, zatímco dorsální tepal zůstává volný, ostatní jsou volné a u venusta mívají v bazální části nápadné bradavičnaté ztluštěniny a/nebo trichomy. Labellum je hluboce vakovité a tvoří „střevíček“, tedy mechanickou past s řízeným výstupem; gynostemium nese pro Cypripedioideae klíčovou diandrii (dva fertilní prašníky) a výrazné staminodium (sterilní prostřední tyčinka přeměněná ve štítek), který spolu s tvarem nutí opylovače projít kolem blizny a pylu. Terminologicky je dobré nepoužívat pro střevíčníky „klasické pollinium“: pyl je u nich spíš v podobě lepkavých “hrudek” (bez typického aparátu s viscidiem, jaký známe u mnoha monandrických orchidejí). Semeník je spodní, plodem je tobolka s množstvím prachových semen bez endospermu. Co se týče rozšíření, druh je vázán na východní Himaláj a přilehlé oblasti: jádro areálu tvoří východní Nepál až severovýchodní Bangladéš a jižní Tibet (Xizang), v širších přehledech a v ochranářských dokumentech se uvádí i severovýchodní Indie (např. Assam, Meghalaya, Sikkim) a historické/okrajové záznamy z Bhútánu; některé dříve hlášené subpopulace mohou být dnes lokálně vyhubené či bez recentních nálezů, což je u atraktivních střevíčníků bohužel častý scénář. Ekologicky nejde o „skalničku na slunném místě“, ale o převážně terestrický (pozemní) druh v hustších lesích, často v humózních žlabech, u pat stromů nebo na vlhkých, strmějších hlinitých svazích a útesech nad potoky; terénní data z Himálaje ukazují překvapivě neutrální až mírně alkalické půdy (zhruba pH 7,1–7,5), takže čistě kyselý, rašelinový stereotyp k němu botanicky nesedí. Klimaticky je to druh monzunového pásma v nadmořských výškách přibližně 300–1600 m: léto a časný podzim bývají velmi vlhké (monzun, dlouhé epizody vysoké vzdušné vlhkosti a průběžného smáčení prostředí), zatímco zima je obvykle chladnější a relativně sušší, s výraznými nočními poklesy teplot; právě tato kombinace „mokré sezóny“ a „chladnějšího suššího období“ je nejpravděpodobněji tím, co v přírodě rytmizuje růst a kvetení.

Paphiopedilum Pinocchio a Pinocchio alba. Tak už i já jsem si pořídil orchideje ☺️ jsou to primární hybridy Paphiopedilum glaucophyllum a Paphiopedilum primulinum. Květy se na květním stvolu objevují opakovaně ☺️
 

Zdravím " petr babula",...Aerangis mám pouze v jednom exempláři, a to Aerangis luteola v.rhodostricta,...přicestoval se mnou z Velké jarní květinové výstavy v Drážďanech...jak již bylo v původním mém přispěvku uvedeno,je to tropická,tudíž teplomilná a k tomu miniaturní orchidej.
V mých velmi amatérských podmínkách jsem improvizovala ...rostlinka je vyvázána na korkovém hranolku,umístěna v přepravním boxíku(krabičce) a umístěna cca 0,5 m od okna směr jihozápad, denní teplota teď zimě cca 20°C s mírným nočním poklesem...roseni 1x za 7 - 10 dní...
Musim podotknout, že si na sebe zvykáme,teplota i osvětlení může být nepatrně vyšší...
Snad do roka,pokud u mě vydrží aktivně růst ,bude mit " bydlení " na úrovni,a to ve vitrině...
Toť prozatím vše...
 

Ahoj Belindo, mám na Tebe dotaz - všiml jsem si, že jsi sem dávala i nějaký Aerangis. Jak je pěstuješ? Moc děkuji Petr

Rozkvetl střevíčník ze sekce Brachypetalum...teplomilnější vápnomilný druh...Paphiopedilum godefroyae, orchidej 
přibuzensky,vzhledově i ekologicky velmi blízká střevíčníku P.bellatulum...někteří botanikové ji považují za přírodního 
křížence druhů P.bellatulum x P.concolor.
Druhové jméno dostal po manželce francouzského pěstitele orchidejí,Godefroyae  - Lebeufa,kterému jako prvnimu 
v Evropě rostlina vykvetla. 
Květní stonek je pouze 3 cm dlouhý a nese květ o průměru  6 cm,výška květu 5,5 cm a délka pantofle 2 cm.
Původní domovinou je Thajsko, zejména v zátoce Krabi, a jeho blízkých ostrovech, ale i na Borneu  a v jižním Vietnamu, 
kde roste v kapsách, které jsou občas zaplavovány mořskou vodou,...v lehkém stínu na vápencových skalách i níže jak
20 m  nad mořem  až do 100 m.n.m.
U mě prvokvět,ač pořízena dospělá rostlina, čekala jsem 4 roky než si rostlina zvykla a konečně vykvetla. 
 
 
též je zajímavý pantofel se staminodiem...
 

 

Nevím přesně, jak dlouho s orchidejemi koketuji...snad necelých 10.let...?
Některé orchideje převážně z rodů Cattleya a Dendrobium se musí přes léto hodně vykrmit a s příchodem podzimu začne škrtící režim bez zálivky a jelikož je v běžném bytě vzduch spíše sušší, tak je třeba vyvázaná dendrobia občas trochu porosit.
U některých druhů rodu Paphiopedilum je třeba podzimní pokles teplot,který může být,v závislosti druhů od 1 - 4 i více měsíců, ale zase nesmí se usušit...to už nerozdýchá.
Jak jsem psala,nemám skleník ani zimní zahradu, takže moc velké možnosti nemám...jedině přesun na okno do ložnice,které je stále otevřené až do venkovních teplot 0°C a přes zimu se často větrá...
Některé druhy se automaticky přizpůsobí, když se venku ochladí,nasadí poupátka...
Takto vděčné je například Paphiopedilum helenae, které se řadí k malým druhům s vekým květem...je chladnomilné a vápnomilné...a právě mi tu poupátkuje...
Orchidej nehybernuje...i přes zimu musí mít světlo...a i přes zimu musí dostat ,dle druhu,nějakou tu kapku,či trochu více vody...důležitý pro ni je pohyb vzduchu kolem ní aby voda na ni dlouho nestála...to platí pro vitríny...
Zalévám tak,že kytky prolévám,takže každou mám v ruce,v létě některé druhy postavím do vody a nechám je napít,to ale platí jen o rodu Dendrobium...
Nejhákliivější na zálivku a v zimním období obzvlášť je rod Paphiopedilum, zejména kytičky ze sekce Brachypetalum...,
Přehmaty neodpouští...
Ty orchideje, co píšeš, vůbec neznám,teda nikdy jsem se po nich nepídila...
Ať se daří...

Díky za informace. No nějak se s tím poperu. Píši, že mám dvě, ale mám vlastně 4, ještě dvě "plazivky". Neolauchea pulchella (dělá takový až koberce, ale je jemná, takové až jako by vlasy) a tetramicra canaiculata, tu jsem vyděl pěstovanou v květináči, ale oddenky se rozrůstají všude kolem, udělá hlízu, kořeny, listy a jede dál. Zvláštní zajímavé kytky a blbě se o nich shání informace. 

Já budu doufat, že mají ve Fatě taky kouzelnou babičku a že ji taky okouzlím svým neodolatelným úsměvem a dostanu času, kolik budu potřebovat aniž by mi za zády podupával netrpělivý dav 

Jak dlouho se orchidejím věnuješ? A ještě jedna otázka, co musí orchidej zazíž, aby indukovala květy? Jak dlouhá je vlastně ta zimní odpočinková suchá pauza? Jsem hlavně kaktusář a oba víme, že dle počasí kaktusy zavřeš třeba na přelomu září, října do sklepa a začneš je tahat ven klidně na začátku května a ty kytky to dají...tak abych na ty orchis nebyl moc přísnej...