Téma:

Chovenes napsal: Skusím to dat po kapkách jeden dva snímky

Jasně, nemusí pršet jen když kape

Skusím to dat po kapkách jeden dva snímky

To jě škoda, to by chtělo pořešit . technicky není důvod, aby něco nefungovalo.
Jinak samozřejmě na víc snímků je vhodné použít imageshack či jemu podobné servery a sem dát jen odkazy viz např
www.kkplzen.eu/index.php/forum/24-navody-faq-pomoc/6-nahrani-obrazku-do-diskusniho-pispvku-i

Mám svoje snímky akorát je sem neumím nacpad pokud je jich více je problém

Ten článek jsem jen přeložil z angličtiny, fotky u něj nebyly. Jó kdybych měl vlastní snímky třeba U. sileri nebo P. peeblesianus z volné přírody, to by bylo něco Přihodím fotky z vikipedie, P. peeblesianus focený v dubnu v Arizoně a P. sileri ze stejného období z oblasti White Dome, St. George, Utah, blízko hranice as Arizonou.


Autor: Rebou, vikipedia.de


Autor: Stan Shebs, wikipedia.org

velmi pěkný příspěvek ještě nějaký snímek

Tak toto je parádny príspevok Dušan, sakramensky ti zaň ďakujem.

Ukrývat se pod štěrkem je zřejmě výhodný zvyk, když ji sdílí tolik druhů rodu Pediocactusů, některé rostoucí mezi kusy mramoru, jiné pod vrstvou vápencových či křemenných valounů. Jak Pediokaktusy tak i Sklerokaktusy mají další zajímavou vlastnost – jsou nápadně málo výkonné při rozšiřování svých semen. Jejich suché plody prasknou a semena buď zůstanou na temeni nebo se skutálí po rostlině dolů k její bázi. Některé populace, které žijí poblíž vyschlých řečišť, mohou svá semena šířit ojedinělými, avšak velice masivními bleskovými povodněmi, ale na některých vhodných místech mohou rozfoukat semena kaktusů po povrchu země mnoho mil daleko téměř nepřetržité větry – ty větry, které jsou zodpovědné za zformování ostrých skalních věží a prapodivných kamenných skřítků a šotků v této oblasti. Oblými valounky obložené vyvýšeniny mohou konečně poskytnout semínkům to správné místo k usazení a s trochou štěstí mohou vyklíčit a vyrůst. Tahle představa se zdá být poněkud přitažená za vlasy, dokud v těchto vichřicích nezkusíte přespat venku a nepokoušíte se usnout ve stanu, kterým vítr cloumá s takovým řevem, že musíte křičet, aby vás bylo slyšet na pár desítek centimetrů.

Mnoho záhad pediokaktusů zůstává nerozluštěno. P. peeblesianus var. peeblesianus má tak omezený výskyt, že na lokalitách zcela identických s těmi obsazenými, avšak půl míle vzdálených od populace, už neroste jediná další rostlina. P. winkleri a jeho blízký příbuzný P. despainii mají překvapivě rozlehlý areál výskytu ve středním Utahu jak na půdě pokryté oblázky, tak na bentonitu s příměsí sádrovce, vždy však na místech zcela pustých., i když velice malebných. A nakonec, další velice vzácný a málo známý kaktus ze severovýchodního Utahu, Sclerocactus brevispinus, roste v půdě pokryté rozbitým kamením častěji než pod aluviálními oblázky a valouny. Tato rostlina s malými ale ostrými svazky trnů, silně přimáčklá k substrátu, připomíná spíše nějaký druh gymnokalycia než sklerokaktus a je tak vzácný a zajímavý, že si zaslouží alespoň tuto zmínku. Existují i další velice vzácné sklerokaktusy, ale z naprosto odlišných lokalit – možná o nich popovídám někdy jindy.

Jak jsem už zmínil, mexičtí milovníci sádry nejsou na pěstování zas až tak obtížní, ne více než ostatní pomale rostoucí pouštní kaktusy. Udržet naživu sádrovcové kaktusy z USA je však téměř nemožné. Kaktusy rostoucí na naplavených oblázcích jsou rovněž téměř nepěstovatelné v podnebí jako je naše (autor je z Berkeley, California), s určitou péčí však porostou v kultuře na Jihozápadě, tedy v oblasti, odkud pocházejí. Žádná z těchto rostlin není vhodná pro začátečníky.

Možná je to překvapující, ale některé sklerokaktusy jsou v některých částech Utahu a Nového Mexika naprosto běžné a rovněž Pediocactus simpsonii roste v určité nadmořské výšce a na určité půdě téměř všude, od Montany na severu až do Nevady na západě a Nového Mexika na jihu. Zde, v oblasti zálivu (oblast Sanfranciského zálivu na pobřeží Kalifornie), však pěstování na vlastních kořenech ani tak příliš nefunguje. Botanická zahrada Karolinské univerzity má několik krásných exemplářů mexických sádrovcových rostlin a pár roubovaných exemplářů rostlin z USA. Měli jsme v nabídce i semena některých mexických druhů, avšak zřídka a nepravidelně. Pár specializovaných pěstitelů je dokáže nabízet pravidelněji.

Všechny sklerokaktusy a pediokaktusy jsou v kultuře obtížné, zvláště v oblastech s vlhkými zimami, ale tyto dva sádrovcové druhy jsou tím proslavené. Rok či dva mohou v kultuře přežívat, ale pokud nejsou naroubovány (což zase vede k nepřirozeně bujnému růstu), obvykle příliš dlouho na vlastních kořenech nepřežijí. Zejména co se P. sileri týče, téměř nikdy ještě nebyl úspěšně v kultuře pěstován na vlastních kořenech.

Další sklerokaktus s šedivým tělem, S. wrightii, může růst v bentonitovém jílu, v alkalických solích nebo občas i na sádrovci. Roste v Utahu a je to další typ drobného kulovitého kaktusu (ostatně kulovité jsou všechny sklerokaktusy), který jako semenáček může mít až 90% celé své hmoty ukrytých v půdě ve formě hlízovitého kořenu. Není omezen pouze na šedé sádrovcové půdy, často roste i na jiných klasických lokalitách sklerokaktusů a pediokaktusů, jako jsou třeba mírné břehy pokryté naplavenými oblázky.

Sádrovcové výchozy a tratě, nikdy příliš časté ani rozsáhlé, se na jihozápadě sem a tam vyskytují. Na druhé straně bentonitové jíly tvoří hlavní složku geografie, kterou nelze přehlédnout, pokud v těchto končinách strávíte více času. Často purpurově šedé, někdy proložené bílou nebo červenou, erodují do skalních dómů a dělají Malebnou poušť opravdu malebnou (Malebná poušť – Painted desert, území severní Arizony se skalními útvary, hřebeny a hřbety, které jsou složeny z mnoha různobarevných vrstev). Na mnoha místech je vrstva bentonitu pokryta vrstvou oblázků z dávných jezer, vyhlazených před miliony lety působením vln. Tyto oblázky, často tvořené křemenem a dalšími odolnými minerály, vytvářejí na slunci jakousi záři.. Pokud hledáte ve Spojených Státech vzácné kaktusy a uvidíte mírný svah, který se lehce třpytí, je to dobré místo na zastavení.
Pár vzácných kaktusů na takových místech roste, včetně S. wrightii a ještě vzácnějšího P. peeblesianus var. peeblesianus, jednoho z nejvzácnějších a nejohroženejších kaktusů v USA vůbec. Žije na severu Arizony, na několika málo nízkých kopcích s plochým vrcholem pokrytým vrstvou oblázků ze starých jezer. Jednotlivé rostliny nejsou ani tak velké jako tyto oblázky a kaktusy jsou mezi nimi zcela schované. Rostliny samy o sobě vypadají opravdu nádherně, úzké soudkovité kaktusy vzácně vyšší než jeden palec, se silnými korkovitými a zcela neškodnými trny. Po většinu roku jsou rostliny v podstatě neviditelné, zatažené do hloubky svými kontraktilními kořeny, ale hned po brzkých jarních deštích se na krátko ukážou.

Ještě větší dovedností jak se schovat disponuje další obyvatel naplavených štěrků, Pediocactus winkleri z Utahu. Po krátkém růstovém období brzkého jara se kompletně zatahuje pod povrch země. Je to druh, který byl objeven až na konci 70. let jedním lovcem, který zcela náhodně kráčel přímo nad právě rozkvetlými rostlinami. P. winkleri je ve schovávání vynikající. Když jsem ho viděl poprvé, hledal jsem ho spolu s pěti dalšími lidmi a po několikahodinovém pátrání jsme našli celkem půl tuctu rostlin. Pojali jsme z toho obavu, že lokalita byla zničena lovci kaktusů. O pár let později jsem se dostal na to místo znovu s jedním dalším člověkem a k našemu velikému štěstí jsme dorazili právě v tu nejlepší dobu. Po chvíli bezmyšlenkovitého počítání jsme toho nakonec nechali u čísla 100 s tím, že je to činnost vzhledem k obrovskému počtu rostlin naprosto komická. V pozdějších letech jsem se sem vracel a nenacházel víc než jen několik málo tuctů rostlin, většinou však ještě méně. Vše tedy záleží na počasí. Taky jsem zde zachytil rostliny, jak se smrskávají a zatahují pod zem, klesajíc do malého kráteru, který si samy vyrobily. Pokud by se to zachytilo do pár minut zrychleného filmu, bylo by to dost zábavné. Nejdřív by nebylo vidět nic, potom, zdánlivě okamžitě, by rostlina vyskočila ze země (ve skutečnosti to trvá několik týdnů), rozkvetla (krásnými lososově růžovými květy téměř tak velkými jako samotný kaktus), dozrála a vytvořila válcovitý plod s plochým vrškem a poté (na začátku června) by se znovu začala stahovat zpátky pod zem dokud by nezmizela ze záběru úplně, rychle se pokrývajíc navátým pískem a štěrkem.
V pozdním létě mohou u těchto rostlin bouřkové srážky vyvolat ještě jedno kratší období růstu. Vzhledem k tomu, že se na lokalitách pohybuje teplota mezi více než 40°C v létě a méně než -30°C v zimě, poskytuje úkryt pod zemí pochopitelně výhodu pro přežití, zvláště u takových malých křehkých rostlin chráněných pouze tenkými neškodnými trny.

Tato vazba na určitý typ půdního substrátu je známá jako edafický (půdní) endemismus. Obecně je to ale spíše tak, že rostliny vykazující edafický endemismus jsou schopny přežít na půdách, na kterých nemohou přežít jejich konkurenti, než že by tyto rostliny nutně vyžadovaly takový typ půdy pro svoje vlastní přežití. Z mých neformálních pozorování je toto případ třeba právě aztekií, které, i když rostou k smrti pomalu, nejsou příliš obtížné na pěstování v jakémkoli rychle vysychajícím substrátu bez organického podílu, přesně jak je tomu i u mnoha dalších pouštních druhů.
Další velmi atraktivní kaktus, Mammillaria crucigera pocházející rovněž z Mexika, i když z mnohem jižnější části, roste také v jakékoli normální směsi pro kaktusy a za normálních pěstebních podmínek, ačkoli také pomalu. Ani Strombocactus disciformis ze státu Hidalgo ve středním Mexiku, rovněž velmi pomalu rostoucí, nevyžaduje žádné dramaticky odlišné pěstební techniky než jiné pouštní kaktusy. Přestože tyto sádromilné kaktusy spolu sdílejí svou vzácnost, exotický vzhled a schopnost vzbuzovat u pěstitelů silnou touhu vlastnit je, jejich edafický endemismus se nezdá být pro ně nutností.

Některé další sádrovcové endemity nicméně jistou hlubší závislost na svém substrátu mohou vykazovat, a tedy mohou představovat až skličující problém i pro ty nejzkušenější pěstitele. Abychom je našli, musíme se přemístit přes hranice na severu Mexika do Spojených Států a poté zamířit přímo na americký jihozápad, do oblasti Four Corners (“čtyři kouty“, místo, kde se v jednom bodě setkávají pravoúhlé okraje států Utah, New Mexico, Arizona a Colorado). Písčité roviny jsou zde ojediněle vyplněny měsíčními kameny (zmíněnými v názvu tohoto článku), což je další forma sádrovce zvaná odborně selenit - což znamená měsíční minerál – díky svému perleťovému třpytu připomínajícímu měsíční svit. Je to druh mikrokrystalického sádrovce, který vypadá jako lehce zakalené, poněkud jamkovité sklo. V příhodné geologii a klimatu vzniká v půdě po dešti tak, že se zde vysráží, nepravidelné kousky mohou být až pár stop veliké.
Jeho tvorba je indikátorem toho správného klimatu, avšak naše sádrovcové kaktusy přímo na tomto substrátu nerostou. Rostou zde totiž na drobných kupách (malých pahorcích) měkké, téměř pudrovité, šedobílé, očividně neúrodné půdy.

Dva nejznámější druhy těchto lokalit jsou Pediocactus sileri a Sclerocactus mesae-verdae, členové dvou z nejneobvyklejších kaktusových rodů. Nevypadají vyloženě zvláštně, prostě typ malých kulovitých kaktusů. P. sileri (dříve považován za jediného zástupce rodu Utahia, přestože ve skutečnosti v Utahu neroste) se nachází na několika málo místech v Arizonském pásu - v části Arizony severně od Grand Canyonu. Občas zde roste na erodovaných pahorcích bentonitového jílu, ale mnohem častěji na bělavé půdě vzniklé z téměř čistého sádrovce. Může dosáhnout výšky až jedné stopy (obvykle je však podstatně menší), avšak i přes relativně velký vzrůst je téměř nemožné ho na bílé půdě spatřit díky jeho naježeným, ostrým bílým trnům s černými konečky. Nejvyšší exempláře jsou poněkud kuželovitého vzrůstu, ale mnohem častěji jsou poměrně kulovité. Jejich nevelké, světle žluté květy mají lehce třásnité okvětní plátky.

Dále na východě, na severozápadě Nového Mexika, roste Sclerocactus mesae-verdae (dříve znám jako Coloradoa), zvolna vytvářející malé trsy 4 až 5 palců velikých, šedavých, kulovitých těl, relativně mírně otrněných, charakteristicky bez středového trnu. Má bílé květy a vybral si to nejméně přitažlivé místo pro žití, neplodné, erodované, v létě horkem sálající a v zimě krutě mrazivé. Mnoho sklerokaktusů se specializuje na takovéto neúrodné, pusté lokality, např. další druh, S. spinosior, často roste na extrémně zasolených a silně zásaditých vrstvách vyschlých jezer.

Našel jsem moc pěkný článek o specifických lokalitách mexických a amerických kaktusů od kaktusáře a botanika Freda Dotorta, přispěvatele časopisu C&SJ a dobrovolníka pracujícího s kaktusy v botanické zahradě Kalifornské univerzity v Berkeley.


Téma článku zahrnuje dva typy mikrolokalit: ty, kterým dominuje sádrovec, a ty, na kterých se vyskytují vrstvy kulatých oblázků ukládaných činností vody, smíchaných s trochou půdy. V severoamerických pouštních oblastech jsou oba tyto typy lokalit spojeny s množstvím vzácných a velmi zajímavých kaktusů, jen spoře doprovázených jinou vegetací.

Po celém jihozápadě USA a na většině území Mexika se tu a tam vyskytují suché oblasti s významnými ložisky sádrovcové půdy a výchozy sádrovcových skal. Mezi těmito útvary a ložisky jsou pro diváka nejatraktivnější téměř hladké stěny složené pouze z mikrokrystalického sádrovce, který vypadá spíše jako bílý, lehce průsvitný křišťál. Poněvadž je mírně rozpustný ve vodě, zvětrává do fantastických ornamentů: vroubkovaných zářezů se zubatými okraji a miniaturních ostrých hřebínků. Na takovém čistě minerálním povrchu toho pochopitelně moc neroste, nicméně pár kaktusů dokázalo tyto malé sádrovcové útesy kolonizovat a najít pro své kořínky útočiště v těch nejtenčích prasklinkách. Doprovází je tu smaragdově zelené trsy rostliny Selaginella gypsophila (severoamerická rostlina příbuzná kapradinám z čeledi vranečkovitých, Vraneček sádromilný, půdní endemit ze severního Mexika vázaný na sádrovec) s téměř dokonalým tvarem připomínajícím slunce s paprsky.
V těchto společenstvích roste několik nejvzácnějších a nejzvláštnějších mexických kaktusů jako jsou Aztekium ritteri a hintoni a blízce příbuzná Geohintonia mexicana. Viděl jsem populaci A. ritteri tvořící jednu řadu rostlin kompletně vyplňujících spáru ve stěně útesu, zelené vrásčité terčíky živě kontrastující se zářivě bílým krystalickým sádrovcem. Do zářezů tohoto sádrovcového útesu si našel cestu i další vzácný kaktus, Thelocactus matudae, i když tento není omezen pouze na tyto lokality. Skály z čistého sádrovce dokáže osídlit i Gymnocactus beguinii, kaktus se sklovitými trny obývající jinak různorodá stanoviště.

Třebaže jsou Aztekia omezena pouze na sádrovcové substráty, většina populace roste v tomto kaňonu v místech, kde sádrovec zvětral a rozpadl se z čistě bílého a krystalického sádrovce na matnou, žlutobéžovou, drolící se horninu. Po boku Aztékií roste v kolmých stěnách pouze velmi málo jiných rostlin. Množství samotných kaktusů na těchto skalkách je však těžko uvěřitelné. Některé části stěn jsou takřka zcela pokryty shluky starých mnohohlavých rostlin A. ritteri. Tyto rostliny přesto nerostou v přírodě nikde jinde než na několika málo místech v tomto malém kaňonu, či spíše přerostlé strouze než kaňonu.