Téma:

Hezký den všem,

při pátku jsem doplnil veškeré slíbené komentáře do sekce Astrophytum i Epithelentha a ještě přidávám i další slíbenou várku fotoček, tentokrát opět kvetoucích rostlin. Je to takový průřez, aby si v tom určitě každý našel to své. A aby bylo přes víkend co studovat, prohlížet a číst. Mě osobně se studium obrázků vždy vyplatilo. Kdo je pozorný a všímavý, může načerpat spoustu informací, upřesnit si, jak která kytka vypadá, čím se liší, kde a v čem roste.

Někdy se mi stane i úsměvná historka, jako že třeba teprve doma na fotce zjistíte, že rostlina měla plůdek Ale což, tak zase o pár semínek v přírodě víc, snad to pomůže. Současné Mexiko se k rostlinám chová stále více ignorantsky, sice si na záchranné práce při stavbě důležitých děl v rámci projektů hrají, ale efekt je mizivý a spíš k pláči a rychlému zamyšlení. Narazil jsem teď při své cestě na jednu takovou absurditu, ale teď si tím nebudeme kazit víkend. Zpracuji to jako samostatnou reportáž, bude zveřejněno později. Ono vidět desetitisíce vzácných kytek mnoha různých rodů odsouzených k záhubě, není rozhodně nic veselého, na co bychom se jako pěstitelé chtěli dívat.

Takže zatím úspěšně pěstujme, vysévejme, přesazujme, roubujme a množme. Za tu krásu a potěšení to přeci stojí. Jaro je tady a nová sezona s ním!




Kvetoucí Gymnocactus beguinii na lokalitě u Galeana. Rostliny to jsou krásné. Sedí v poměrně husté trávě mnohdy zasypané jehličím z borovic. Zaujalo mě, že na rozdíl od těch, které vidíme u nás ve sbírkách jako spíše sloupečkovité či kyjovité, jsou ty na lokalitě mohutně kulovité. Mnohé dosahují průměru i 15 cm a více.

Překrásně pryskyřicí provoněná lokalita, protože se nachází v borovém lesíku. Tedy lesíku. Díky mechulínům spíše v lesíku bordelu, neb je zde již letitá a rozsáhlá skládka. Takže je spíš třeba dávat pozor, abyste se nepořezali o sklo, nebo nezranili o vyhozené věci.

Nádherné kytičky, mám bohužel ve své sbírce zatím jen jednu.

Tak toto je iná bašta Normálne a snáď aj pochopiteľne som si tento tvoj seriál o rastlinách z prírody obľúbil a mám v pláne zotrvať pri ňom až do konca. Hlavne s fotkami Astrophytov si pohladil moju mladú kaktusársku dušičku. Tým ale nevravím že by som sa nepotešil aj ostatným fotkám.
Pekné rastliny´z prírody na pekných fotkách a to všetko bez potreby znášania nepohodlia cestovania kamsi do tramtárie a štverania sa po kopcoch.

Přeji hezký nový den všem příznivcům,
úplně nejdřív moc velké poděkování všem, kteří mi dali hodnocení a všem těm, kterým se obrázková reportáž líbí. Hodně mě těší, že to čtete a sledujete. Do předchozí části reportáže s názvem "Nekvetoucí krása mexických plání a hor" patří ještě díl II, tak ho připojuji. Je to díky kytičkám, které si to opravdu zaslouží. Navíc u nich už to je s tím kvetením na pováženou. Ano, opět to jsou rostlinky, které květy mají, ale málokdy se podaří je nachytat otevřené. Nicméně díky rozmanitosti forem zejména v otrnění je většinou sledujeme nekvetoucí. Jde o rostlinky rodu Epithelantha.

Epišky - "Jeptišky". Ano skutečně! Se podívejte rychle na některý z obrázků. No nevinnost sama. Zahaleny v bílém hávu jemných trníků, uspořádaných asi dle řádu, ke kterému se hlásí. Miluji ta rozkošná tělíčka. Ať mladičká nebo stařena, pořád krásná. Jak říkám, "Epišky - Jeptišky". Nevinnost sama, nepíchají. Mnohé vůbec, některé jen malinko. Bělavé blondýnky, některé z nich krásné zrzečky, jiné vystrčí černé trníky. A většina z nich ve vyšším věku obklopena skupinou svých sestřiček stejného řádu.

Před lety jsme znali jen jednu. Epithelantha micromeris. Brali jsme to tak, jak bylo. Jako vše ostatní. A pak přišla doba, kdy jsme se víc začali dívat. Nebo lépe dívat? A začali jsme jezdit. Konečně! Od těch dob nemám s epiškama 3 květníčky, ale tři metříčky. Najednou zde máme nové druhy, ale především formy. Více či méně odlišné, ale všechny krásné. A tak nám na cedulkách kmitají jména druhů a forem jako pachyrhiza, polycephala, unguispina, rufispina, bokei, greggii, dickisoniae a mnohých další a dohadujeme se, zdali je petri petri nebo jiná. Ať je to jakkoli, jsou krásné, jsou zvláštní, jsou různé a stojí za to, se jim trochu věnovat.
Dobře rostlá epiška ve sbírce je totiž docela umění. Neumí to každý. Musí být hezky sedlá, téměř rozpláclá. Víc do šířky jak na výšku. Temínko hezky propadlé dovnitř a z něj trčí pár těch nejmladších trníků. A plůdek. Nebo dva plůdky, tři, čtyři. Ty jsou mnohdy větší ozdobou těchto kytiček, než samotné drobné kvítky. Tak prohlížejte, užívejte si a bavte se.

P.S. v dalším dílu se opět vrátíme ke kvetoucím klenotům, slibuji.


Epithelantha micromeris z lokality El Hundido. Překrásná a bohatá lokalita, nabízející spoustu dalších krásných rostlin. V paměti mě však nějak uvízla poznámka z jednoho katalogu semen před lety, nabízející:"Grusonia bragtiana, překrásné bílo stříbrné sloupečky" No je jich tu opravdu hodně, ale pokud někoho z vás napadne si z ní dělat semínka, čistěte vždy a zásadně její plůdky mimo vozidlo a hlavně mimo stan. Zasvěcení dobře ví, proč.


Překrásné trsy i jednotlivé rostlinky Epithelantha micromeris z lokality "Modrý kostelík", správně asi Cuevas de Indios ve státě Coahuila. Udělaly mě velikou radost, bylo jich zde dostatek a ozdobeny svými krásně červenými plůdky. To je fajn pro fotografie a v zápěti i pro sběratele.


Kromě krásných blondýnek se objevují mezi epiškami také překrásné zrzečky. Tato přímo výstavní nás hodně moc potěšila. Našel ji kamarád Milan hned kousek od našeho nocoviště. Pravděpodobně půjde o Epithelantha pachyrhiza, ale o kus dál se vyskytuje další epiška, která je spíš do mikromerisky. Bude třeba to řádně zkonzultovat. Z našeho nocoviště se tedy stala nová vynikající lokalita, je to kousek za El Milagro asi 5 km před Icamole ve státě Nuevo Leon. Rostou zde dále vynikající Echinocactus horizonthalonius, nízké kulovité ale také až 60 cm vysoké rostliny, Epithelantha micromeris a Coryphantha longicornis.



Další nálezy Epithelantha z nové lokality El Milagro.

Další nálezy Epithelantha z nové lokality El Milagro.




Takhle krásně rozkvetlou epišku se podaří vyfotografovat málokdy. Jednak to je o štěstí, ale hlavně musí být velké vedro a plné slunko. Pokud tomu tak není, otevírají tyto kytičky své drobné kvítky jen velmi neochotně. Rostlina na obrázku má navíc poměrně velké květy a překrásnou barvu. A jak říká jeden můj kamarád: "Každá epiška má vždycky alespoň jedno semínko".



Další zajímavé rostliny tohoto rodu nalezneme na lokalitě San Nicolas Hidalgo. Zde se jedná o Epithelantha unguispina.



Epithelantha unguispina ze San Nicolas Hidalgo má vždy nízce kulovitý vzrůst, ale starší rostliny začínají vytvářet nejprve drobné odnože a později i statné větší trsy hlaviček.


Epithelantha unguispina zde roste jak v trsech, tak i solitérně. Vyplňují štěrbiny ve skalách, rostou pod keříky nebo i na volném místě v mechu a trávě.

Wurm napsal:
Věřím, že i tolik parády v přírodě nejde přehlédnout. No mrkněte se na tu krásu, která musí v podmínkách na stanovištích vydržet opravdu mnoho. Navíc je nutno přihlédnout k faktu, že rod Astrophytum je v přírodě na nalezištích stále větší a větší vzácností. Lezete na kopec - a tam jedna nebo dvě kytky.

No a teď si představte, že by mexičani kaktusařili jako my houbaříme. Často vlezu do lesa, kde byly mraky hub a dneska je tam houby. Jinak super reportáž. Je to lepší, jak válečné zpravodajství. Toho je dneska dost.

Takže opět ahoj všem, co sledují seriál Mexiko 2015, i těm ostatním, co na něj případně teprve narazí.

Dnešní další díl, který je tak trochu tématicky zaměřen a nadchne jistě určitou skupinku, jsem nazval "Nekvetoucí krása mexických plání a hor". Ne že by snad tyto rostlinky byly nekvetoucí, ale pokud se má fotografovi podařit načapat je v květu, je třeba vyrazit v jinou dobu. Na to časem taky dojde.

Ale my kaktusáři je v květu ze svých sbírek známe velmi dobře a teď se tedy jako správní odborníci na ně podíváme jen tak, tedy nerušeni krásou květů. To abychom se mohli lépe zaměřit na detaily, které jinak na kvetoucí rostlině obvykle přehlížíme:
- styl, typ a hustotu vločkování
- počet, tvar a způsob žebrování
- nebo vnímat hustotu a rozteče axiálních ukončení a další znaky.

Věřím, že i tolik parády v přírodě nejde přehlédnout. No mrkněte se na tu krásu, která musí v podmínkách na stanovištích vydržet opravdu mnoho. Navíc je nutno přihlédnout k faktu, že rod Astrophytum je v přírodě na nalezištích stále větší a větší vzácností. Lezete na kopec - a tam jedna nebo dvě kytky.

Posuňme se tedy Mexikem zase o kousek dále, projdeme se po okolí Cuatrociénegas, Cerro Bola nebo Gabino Vazquez. Zatím se hezky kochejte obrázky těchto klenotů a diskutujte, komentář a identifikaci ke každé fotce doplním co nejdříve. Tak zatím moc hezký večer.

Jednou ze známých lokalit, kde lze tato krásná astrofyta potkat je kopeček Cerro Bola. Prohlédněte si pozorně tuto první a druhou (spodní) fotografii. Obě kytky ze stejné lokality. Jsou stejné?
Lokalita Rancho Cerro Bola je krásné místo, kde se kromě Astrophytum coaihuilense vyskytuje celá řada dalších, velmi krásných a zajímavých rostlin. Ne jednom místě tak máte možnost vidět velmi bohatou kaktusovou vegetaci. Zajímavé formy Echinocactus horizonthalonius, obří trsy zástupců rodu Echinocereus, například Echinocereus enneacanthus a Echinocereus stramineus, které když bohatě kvetou, jsou to stovky nádherných květů, dále překrásně vytrněné Coryphantha poselgeriana ssp. valida nebo Coryphantha borvigii. Menší rostlinky pak zastupují Epithelantha micromeris a Mammillaria lasiacantha. Místo je také typovou lokalitou pro Thelocactus bicolor v. bolansis.

Jedeme dále více na sever až do Cuatrociénegas, v jehož okolí se z rodu Astrophytum dají spatřit další klenoty tohoto rodu. Přibližně 45 km západně se nalézá lokalita Rosario Viejo. Je třeba si tady zašlapat do pořádného kopečku, na který kdysi dávno vedla teraserie, nebo se o to alespoň Mechulín pokoušel. Zbytky dláždění v zarostlé pustině teď působí spíše komicky.
Když jsme na kopec vyšplhali, kolegové první kytky přehlédli a šplhali hledat dál. Obecně jich tady moc není, ale i tak to stojí za to. Cestou lze potkat spoustu dalších, zajímavých rostlin z rodu Echinocereus, Escobarie nebo Coryphantha. Na obrázku nahoře je pohled shora, auto ani není vidět, nachází se kdesi v modravé dáli.

Na kopci se nachází Astrophytum niveum, a to klasické vločkované, ale i nudální! Když jsem obě zmíněné rostliny nalezl asi 1,5 metru od sebe a ukázal je kolegovi, vytřeštil oči, zahodil klobouk, mumlal něco o výkalech a ukončení kaktusaření a utekl dolů z kopce. Na fotografii klasické A. niveum ve stínu příšerně píchavé a nohy drásající Agave lechuguilla.

Další fotografie je na stejné lokalitě, necelé dva metry od rostliny na obrázku výše. Tedy jak se říká: "Dvě různé kytky na jednom fleku". Ty nahaté jsou tedy opravdu echtovní kytice. Astrophytum niveum v. nudum je ozdobou každé sbírky, která se tímto rodem zabývá. Sám jich několik mám a když vykvetou, je to paráda. Myslím jsem v sekci Astrophytum dával obrázky těchto rostlin v květu.

Úspěšně jsme slezli z kopečku a úmorné vedro hned spláchli plechovkami Modela. A hned je lépe. Nasedáme a startuji auto, vracíme se do Cuatra. Cestou je vidět pár aster i na jiných místech. Zastavujeme se ale na lokalitě "Modrý kostelík", kde nacházíme kromě krásných epišek také Astrophytum. Pokračujeme praškou dál, přeci jenom to po takové cestě chvíli trvá. Na prašce najednou objížďka na ještě horší cestu. Vpravo od cesty opravují Mechulíni potrubí. Vracím se původní cestu, je to naštěstí typ "utikačka", takže na ní dále klidně i kilo. Najednou hluk v autě prořízne Mírovo silné "ZASTAV!". Brzdy, prach, rachot. Všechno lítá. "Co je"? Přejel jsem někoho"? "Couvej, řeknu ti". ozvalo se zezadu. No a výsledek? Tyto výstavní překrásné rostliny, asi tak 15 metrů od cesty. Jen oko trénovaného kaktusáře je může v tom bordelu drncání a prachu za jízdy zahlédnout. Všichni ven a fotíme parádní skupinku niveí.

Astrophytum niveum, skupinka rostlin rostoucích v pláni na hrbečku u cesty směrem na Cuatrociénegas. Větší z rostlin má něco přes 30 cm výšku.

Další rostliny rodu Astrophytum navštěvujeme v okolí Mina. Nejprve se stavujeme na lokalitě Mammillaria plumosa. Je to neskutečný krpál. Skála trčící v začínajícím pohoří Sierra Mulata. Cesta zde tvoří jakousi bránu mezi dvěma obrovskými stěnami. "Tam někde rostou", mávne Václav berlou a zvedne ji poměrně vysoko nad hlavu."Já tam ale nepolezu", dodává. Šplháme s Mírou do stěny, podporování slovně dalšími členy výpravy dole z cesty. "Víc nahoru a doprava". To je sice možné, ale zespod bohužel není vidět neprostupný Boubín křovin, lečugel a dalšího pichlavého neřádstva. Nacházím první kytky, parádní Astrophytum capricorne. Dospěláci a všude okolo dostatek potomstva. Úspěšně nacházím plůdky a balím a popisuji sáček. Sestup dolů je snad ještě horší, ale to je klasika. Lezu jinudy, vyplatí se. Nacházím další kytky. Míra to bere za skálou a taky slaví úspěch.
O pár kilometrů dál za Minou projíždíme Hidalgo (město) a odbočujeme na lokalitu San Nicolas Hidalgo ve státě Nuevo Leon. Toto místo mám hodně rád. Pohodová lokalitka, malý kopeček kde toho roste spousta krásného. Pokud vám jméno něco připomíná, je to naleziště Gymnocactus saueri subsp. septentrionalis. K těm se ještě později dostaneme. Kromě krásných epišek, mamilárek a escobárií zde roste také Astrophytum capricorne a je jich zde opravdu požehnaně.




Určitě je i mnoho dalších krásných lokalit, kde lze rod Astrophytum v Mexiku potkat. Cestou na Cuatro nelze určitě vynechat ani vyhlášenou lokalitu El Hundido, kde jsme dokonce i nocovali. Opět jedna z lokalit, kde je na jednom místě velký počet rodů a druhů kaktusů, například i Astr. capricorne v.senile, nebo capricorne ssp.senilis var. aureum. Do úplného výčtu patří i Lucio Blanco s výskytem obřích Astrophytum asterias, ale tam jsem zatím při našem cestování a zpracování obrázků nedošel.

Potomstvo se samozřejmě vítá . Vo tom žádná.
I přes ty popisované fotografické podmínky je ten fosuláč parádní. Fotografování je někdy pěkný oříšek. Se synem se této činnosti také věnujeme (krajiny a makro) a když vyrazíme na divoké orchideje na podmáčené louky nebo rašeliniště, tak to také není zrovna na sako a lakýrky.
Tak úspěšnou expedici a bezproblémový návrat do vlasti .

Tiše závidím Wurmovi a celé výpravě, že se mohou kochat nádhernými kaktusy v jejich domovině. Já se pravděpodobně ve svém životě tak daleko nikdy nedostanu. I když jim počasí nepřeje, tak zřejmě přesto trefili správnou dobu. Soudím tak z fotek kaktů v květu. Moc díky za bezprostřední reportáž. Přeji výpravě zdar, množství krásných úlovků a dobré světlo. Kluci a (nevím, možná i holky), UŽIJTE SI TO!

Petře, je vidět, že ti naši zelení kamarádi učarovali a že je máš moc rád.

A to je nutno v dnešní uspěchané době velmi ocenit a v první řadě také podporovat.
Díky za tvé úsilí.

Jasné, postupně vždy sada foteček z určité oblasti jak to bude plynout a k tomu lehký minireportík. Tak jo. Také děkuji za hodnocení.

Pokud jde o ten fosuláč, tak to bylo hlavně hodně dáno tím, že tam byly kytky omyté a mokré. Sice bylo zas na nic světlo na focení (bylo zataženo, slunko nikde, do toho ještě mlžný opar a bylo to večer ) takže si s tím pak poraďte. Ale zase je fakt, že to bylo svěží (je to vidět na tom mechu), napité a hezky omyté, což se v Mexiku stává málokdy. Prostě se stačí chvíli pořádně válet, najít si úhel pro záběr (mezitím si do trika a kraťas nabrat trny, lepíky a další bordel) a trochu to z dobré vzdálenosti flešnout

Jinak fosuláče i něco nasypaly (a mnoho dalších taky), tak snad bude potomstvo.

Jedním slovem PARÁDA

A ptát se, jestli je zájem o informace a další zajímavosti si myslím je asi úúúplně zbytečné. Prostě PER TO SEM

Musím říct, že mě naprosto dostalo to vybarvení trnů u toho Steňáka (Fossuláče) z lokality Paso Coneto - 10. snímek v prvním příspěvku.To nemá chybu.

Díky za hodnocení. Postupně vložím další zajímavosti pokud je zájem, doplněné krátkým popisným textíkem a identifikací. Je toho dost a hodně zajímavého (nová lokalita grusonu), něco se povedlo, něco méně.

Filip Jelínek napsal: Wurme, díkes, musim poblahpřát k perfektně provedeným fotkám. O kytkách darmo mluvit, ty jsou prostě luxuusní....

Tak, tak moc kvalitní fotky...

Wurme, díkes, musim poblahpřát k perfektně provedeným fotkám. O kytkách darmo mluvit, ty jsou prostě luxuusní....

Wurm: Hezké fotky! Kde jste konkrétně byli? La Leche, Guaje, ...? Jelikož jsem tam nikdy nebyl, zajímalo by mě, kde nejraději E. abdita roste. V celé laguně, na okraji, uprostřed? Pod keříky, nebo na volné prostoru? Roste přímo v laguně i něco jiného? Je tam i A. kotschoubeyanus, E. mariposensis? Vidím na fotce nějaký plot. Tam je někde dobytek?

Další úspěšná mise, lokalita novinky Escobaria abdita. Jelikož mě speciálně tento rod hodně moc zajímá a jmenovaná kráska je poměrně žhavá novinka, hodně mě zajímalo, jak je na tom s výskytem v přírodě. Kde roste, jak to tam vypadá, jaké jsou podmínky a jak vypadají rostlinky v domovině.

I přesto, že už mám doma kvetoucí a semena dávající matky (roubované) a taky sem jich pár ve sbírkách viděl, tak vězte, že to s rostlinou na nalezišti nemá naprosto nic společného. Proto jsem moc rád, že jsme kytičky úspěšně našli a navíc se mi poštěstil úspěšný sběr plůdků (na fotografii rostlinka s plůdkem semen).

Výskyt je v naprosto rovné planině - pánvi, v totálně vysušené a popraskané krustě. Rostlinky se velmi špatně hledají a než je "nakoukáte", není téměř šance je ze stoje vidět. Navíc jsou zatažené pod povrchem a nahoru mírně vykukuje pouze pár bradavek s hřebínkem bílých trníků. Slunce zde neúprosně svítí po celý den, nic jiného zde neroste. Pro přežití rostliny je tedy důležitý podzemní zásobovací orgán v podobě poměrně velké řepy. Dospělé rostliny mají téměř uniformní velikost někde okolo 1 cm průměru.

Lokalita Escobaria abdita. Holá, neustálým větrem vysušená pláň složená z jemné spraše a slínů.



Fotografie rostlinky (foceno vleže na makro) na lokalitě. Uprostřed krásně zralý plůdek se semínky.



Další nalezená Escobaria abdita, průměr rostlinky je přibližně 1 cm. Ze stoje není téměř možné je spatřit.

Zdravím kolegy kaktusáře doma,
vložím zde jak to půjde postupný drobný čerstvý report z Mexu. Letošní výprava je zaměřena na drobné klenoty a špeky této země, tedy miniaturní mamilárky (terezky, litky, perezky, roemerky, sabojky, andersonky a další) turbiňáky (fraileanus, jauernikii, krainzianus a pochopitelně graminispinus), eskobárky (abdita), epišky, ale samozřejmě nevynecháme ani žádné další ostatní kytičky.

Úvodem musím poznamenat, že ani Mexiku se změny počasí nevyhýbají. Je tu poměrně velká zima (některé dny od 2°C do max. 15°C po celý den), hodně zataženo a zatím skoro pořád prší (nebo mrholí, nebo je mlha). Nikdo z nás takové špatné počasí a zimu nepamatuje. Je to poučné, že kytky stojí v 5°C totálně promočené v rozbahněném podloží, z mnohých fotek to je vidět, hlavně u těch miniaturních mamilárek. Tak užívejte nastupující jaro!

P.S. - doplnil jsem bližší popisky k obrázkům. Text je vždy pod fotografií, tak snad se bude líbit.


Kvetoucí Mammillaria perezdelarosae ssp. perezdelarosae na lokalitě Ojo Caliente. Bohužel i zde zasáhla bezcitná ruka civilizace a mexulín si zde buldozerem prorazil přesně přes kytky širokou cestu, která vede odnikud nikam. Aby to vylepšili, lemuje prašku mantinel z ojetých pneu. Tu fotku jsem tady raději nedával, smutné pokoukání. Tímto zásahem je minimálně polovina rostlin v háji a lokalita přímo nevábná.


Krása rostlinak Mammillaria perezdelarosae ssp. perezdelarosae vyniká i v případě, že kytičky nekvetou. Vzhledově bezchybné tělíčko zachycené na skále je ozbrojeno hákovitými trny úžasné medově hnědočervené barvy, u paty přecházející v barvu do zlata rozpáleného, právě z pece vytaženého železa. No není tohle krása?


Jakýmsi přechodem mezi miniaturní kráskou perezky a o něco větší sestřenicí bombycinou jsou tyto úžasné "pezerbomby". Nejsou ani malé ani velké, nemají trny ani tlusté ani tenké. Ta první to už není, a ta druhá to ještě není. Prostě opravdu něco mezi tím. Ovšem na kráse jim to nic neubírá, klidně si rostou na skalnatých výběžcích a mísách nad Pressa Los Alamitos (přehrada s jezerem na hranici Aguascalientes. Moc velká paráda a zrovna kvetly!


Aby té parády nebylo málo, tak zde příroda ještě mezi překrásné perezbomby rozsypala semínka Stenocactus zacatecasensis. Parádně rozkvetlé kytky o průměru až 15 cm obsazují výchozy skalek v okolním dubovém a smíšeném lesíku a pokračují dále po stěnách menšího kaňonu až na louku u přehrady.


Oproti kulturním rostlinám Stenocactus zacatecasensis, které obvykle známe ze sbírek, jsou ty v přírodě mnohem méně sytě zelené a tělo i žebra není pod hustým otrněním téměř vidět. Jantarově červené až popelavě šedé trny dominují rostlinám i když nekvetou. Jsou zde nízce diskovité, přitisknuté do mechu a trávy.


A protože jsou to opravdu parádní rostliny, tak ještě jeden překrásně kvetoucí jedinec Stenocactus zacatecasensis na lokalitě Pressa Los Alamitos.


Lokalitu opouštíme s těžkým srdcem, tak na rozlučku ještě jedna parádně kvetoucí rodinka Mammilaria bombycina "perezbomba" od Pressa Los Alamitos.


Popojedeme hodně velký kus na sever a menší kousek na západ, odbočíme do hor a velmi příkrou klikatou praškou se vydáme vysoko do hor, kde nás čeká poměrně velké chladno (je pouhých 5°C) a navíc mokro a vlhko, ale hlavně na spodních plotnách vysokého hřebene další klenot mezi miniaturkami, Mammillaria saboae ssp. roczekii. Nalézáme se na lokalitě El Carmen ve státě Durango. Je zima, a přesto stojí miniaturní kytičky v totálně promočeném podloží. A nevadí jim to. Rozhodně tato půlcentimetrová tělíčka nelze srovnávat s přebujelými roubovanými okurkami ve sbírkách. A pak, že všechno v Mexiku roste na vápenci.


Stále ještě zůstáváme ve státě Durango, na kytičky to je naprosto úžasné území. Jen jsme popojeli o pořádný kus výš severně, abychom konečně v přírodě spatřili Mammillaria theresae. Rostou na okrajích vápencových ploten, které vystupují ve svahu z trávy a mechu. Lokalita Paso Coneto byla také vydatně zalitá vodou, ale terezek zde bylo požehnaně.


Na lokalitě Paso Coneto rostou i další krásné kytičky, jako třeba tento steňák, nebo Echinocereus polyacanthus (či durangensis?), Echinocereus pectinatus a Mammillaria longiflora ve formách s různou barvou trnů. Uvedený steňák by snad mohl být S. multicostatus fa. lloydii.


Tak na toto jsem se těšil! Thelocactus heterochromus z Duranga! Obecně není právě mnoho sběrovek těchto rostlinek a přijde mi, že se na ně buď trochu zanevřelo, nebo že je nikdo pořádně nikdy nesbíral. Tak jsem se do toho dal! Přitom taková krása. Rostliny diskové přilepené k terénu s průměrem dosahujícím v klidu 20 cm a svými bílo-červeno-bílými trny. Lokalita Rio Nazas II, Las Animas je parádní místečko se spoustou dalších překrásných kytek, tak jsme si to užili.


Další velmi zajímavou kytičkou na lokalitě Rio Nazas je nepříliš známá a ne moc rozšířená Mammillaria guelzowiana v. robustior, nebo gulzka se zlatými trny. Většina z nás určitě velmi dobře zná její sněhově bílou sestřičku s velikými (známá taky jako Krainzia guelzowiana). No myslím si, že když vylezou ty květy na těchto kytkách, je to hodně parády.


Kromě parádních teláků, výstavních echinomastusů, hřebínkových pektinátů a zajímavých mamilárek doplňuje skladbu rostlin u Rio Nazas taky úhledná Mammillaria gasseriana. Skutečně je to stráň, kde se dá vydržet klidně celý den.



Než opustíme Durango, je třeba najít a posbírat taky nějaký materiál z horizontů, protože rostliny Echinocactus horizonthalonius patří ze zdejších lokalit k těm nejkrásnějším a nejvyhledávanějším. A ta sivě modrozelená těla jsou opravdu parádní.