Také se s kaktusy pihňáte, nihňáte, jim podstrojujete a vymýšlíte kdovíjaké vymoženosti? Oni se pak odměňují přes veškerou péči chřadnutím, odumíráním a celkovou slabostí? Je to tak. Platí to i obráceně. Nejvíce narůstají a prosperují ty rostliny, které kaktusář odstrčil do kouta skleníku.

Paradoxní situace. 

Kdy zalévat?

Brzy zjara? Neexistují ještě čekací kořínky, rostliny jsou ve vlhku a uhnívají.

Po napití? Kaktusy praskají ve švech. Do čerstvých ran se dostává hniloba.

V létě? Rostliny stagnují, nepřijímají vodu a hnijí.

Na podzim? Substrát již nevysychá a kytky z důvodu trvalé vlhkosti podléhají hnilobě.

Výsledek? Nezalévat vůbec. Kaktusy uschnou!

Těžký život kaktusáře. 

Před spoustou let, v dobách mých začátků – věřte nevěřte – se objevily semenáčky špeků: Oreocereusy! Nejdříve naroubované, pak následovaly nesmělé pokusy o pravokořennou kulturu. Víceméně úspěšné. Módní vlna přešla stejně, jako přejdou ty dnešní  - typu Geohintonia mexicana / Mammillaria luethyi / Cintia knizei / Yavia cryptocarpa / Digitostigma caput-medusae. Oreocereusy zde byly, leč nerostly. Léta vegetily v šestkách květníkách, když vystrčily za sezónu několik areol. 

Pak jsem zjistil, že mám rád kaktusy, které mají tu vlastnost, že jsou čím větší, tím hezčí. A Oreocereusy dostali šanci: Buď himbajs porostete, nebo na vás čekají věčná loviště! V rohu skleníku jsem pokusně vyčlenil tu menší misku, umístil kaktusy, s odhodlaným výrazem nalil vodu s hnojivem.

A bacha na mě! 

Oreocereusy bez zaváhání volily první možnost. Jednomyslně.

Postupně jsem ultimátum rozšířil na další druhy i rody. 

Ostatně, za průkopníka metody je možno považovat Otu Potyku z Karviné, který se proslavil tím, že nezaléval, ale jen vodu ke kaktusům doléval, když hladina poklesla pod jím povolenou mez. 

Loni jsem měl možnost pozorovat modifilovanou metodu u přítele Mišiny v Berouně. Pan Mišina sestrojil na garáži skleník, který se nevětral a v kterém byla stoprocentní vlhkost vzduchu, kytky stojí po celou sezónu ve vodě. Zejména ferokaktusy zde bestiálně prosperují a zakvétají po několika málo létech.Žabákova metoda si tedy našla své průkopníky.

Vždy zjara ukážu prstem na přistíněnou misku a tuto nazvu „Kačákem“. Tedy biotopem vhodným pro Žabákovu metodu. Sem umístím kaktusy, které jsou pro tuto metodu vhodné. A vždy neopouštím možnost, že když se jim to nebude líbit, je zde popelnice a o jejich místo se zajímá spousta jiných rostlin. Princip je jednoduchý: Rostliny stojí po celou dobu vegetace v roztoku Kristalonu. Roční přírůstek Myrtilocactus geometrizans je 12 cm, tedy dvojnásobek velikosti. Připomínám. Každý skleník se chová jinak a každé podmínky jsou jiné. Při testování metody navrhuji obezřetnost! 

Někdo vám říkal, že Carnegia gigantea je nerost? Zkuste Kačák.

Nekvete vám ještě žádný Ferocactus? Dejte F. glaucescens do Kačáku a nestačíte se divit.

Leuchtenbergie usychá a neroste? Žabákova metoda je ta pravá! 

Takže kromě již jmenovaných výčet osvědčených druhů a rodů:

Echinopsis, všechny druhy

Stetsonia coryne

Browningia candelaris

Gymnocalycium, okruh monvilei

Astrophythum ornatum, světe div se

Echinocactus grusonii + platyacanthus

Pilosocereus, všechny druhy

Mammillaria, zelené druhy

Acanthocalycium violaceum

Neoraimondia sp.

Rod Melocactus – Milan Douděra by mohl vyprávět

Wilcoxia (!)

Echinocereusy – velké trsovité

Eulychnia saint-pineana 

Přirozeně, jsou zde další možnosti, jen kdyby je někdo ověřil.

Přeji mnoho úspěchů všem pionýrům Žabákovy metody pěstování kaktusů.

Závěrem připomínám, že dosud existoval všeobecný názor, že kaktusy jsou suchomilné rostliny!