Můj první kaktus nebyl sám. Byly hned tři. A psal se rok 1960. Na tu dobu opravdu neskromný začátek, odborné znalosti nulové. Jedinou knihou o kytkách , ke které jsem v oněch dobách měl přístup, byla “Pěstujeme pokojové květiny” od O.Bureše (mám ji dodnes). Autor zde – zřejmě zcela neúmyslně – klasickým kaktusům věnuje jen jednu všeobecnou stránku.
U jiných sukulentů to bylo jinak. Taková Faucaria tigrina či Hawortia fasciata a mnoho dalších zde měly své celé stránky. Z této knihy vycházela i péče o mé miláčky.
Stanoviště na západním okně ložnice nebylo zvoleno pečlivou úvahou, ale jinde prostě nebylo místo. jako substrát do misky posloužila pěkná černá zem z příkopu u silnice pod okny. V tomto substrátu rostly všechny kytky v bytě, tak proč ne i kaktusy. Zálivka spíše náhodná, než pravidelná. Podle starých Rodokapsů a Májovek roste kaktus přece v poušti, tak musí něco vydržet. Tak začal můj první a kupodivu úspěšný pokus o pěstování exotických kaktusů.
Nyní ale k samotným rostlinkám. Více než rok jem okukoval severní okno paní “Baťové” (jinak jí nikdo neřekl, jelikož prodávala v obuvi), kde bylo k vidění několik různých kaktusů. Nakonec jsem si dodal odvahy a šel žebrat. Nebyl jsem odbyt pantoflem, a celkem bez dlouhých řečí jsem si v hrsti odnášel pichlavé kuličky velikosti vrabčích vajíček. O jaké druhy se jednalo, nikdo nevěděl a mně to tehdy ani nezajímalo. Proti všem pravidlům jsem je hned zasadil a vydatně zalil. Kaktusy začaly pomalu růst. Protože bylo zrovna jaro, stačily do podzimu slušně přirůst. Jen tomu hubenému a strašně pichlavému odlomku přirostl na špičce nový buřtík, ještě pichlavější. Přešla zima, během níž si kaktousky odpočinuly v chladu a mokru – přežily, neuhnily. S jarem jsem je znovu zalil. Rostliny poporostly. Kaktousek, co nepíchal, ale na všechno se přihákl, dokonce vykvetl drobnými slámovitými kvítky – nic moc,ale potěšily a ani jsme na ně nemusel čekat oněch pověstných 7 let.
Tmavě zelená kulička s krátkými pichláčky rostla nejlépe. Na podzim jí na boku narostla chlupatá černošedá bambulka, která do jara opadla, takže pro mne zůstalo záhadou, co to vlastně bylo. Tomuto kaktusu přibyly pro změnu dva buřtíky a miska se zaplnila. Trsík ale musel ještě rok vydržet pohromadě. Právo na svůj vlastní květináč tyto odnože dostaly teprve po velké události dalšího léta.
Tmavozelené kouli s krátkými ostny narostly znovu na konci jara hned tři záhadné chlupaté kuličky. Jedna z nich začala narůstat, protahovat se, až bylo jasné, že se jedná o poupě. Pořád se ale nechtělo otevřít. Již bylo větší, než samotný kaktus, a stále nic. Až jednoho prázdninového večera provoněla pokoj silná vanilková vůně. Její původ byl zcela zřejmý – na okně svítil obrovský sněhobílý květ. Ráno jsem na něj vyplácal celý černobílý film ze svého Pionýra. A bylo rozhodnuto. Kaktusy to vyhrály na celé čáře.
Jak tito průkopníci dopadly? Koncem sedmdesátých let odešla do věčných lovišť Mammillaria wildii – nepíchající, na vše se věšící kulička. Na odnože Echinopsis eyrisei roubuji dodnes, ač velké rostliny jsem nikdy nedopěstoval. Z semen této Echinopsis vyrostla pestrá směs bíle až růžově kvetoucích, různě vytrněných semenáčů. Záhadnou Cylindropuntii či Tephrocactus mám dodnes. Stále je to malá rostlinka s několika články – buřtíky. Před několika lety i kvetla pěknými červenými květy. Pokoušel jsem se ji alespoň přibližně určit, ale marně. Dnes mě to již nepálí. Mám ji jako vzpomínku na začátek svého kaktusaření a ani jí moc nevadí, že se krčí stranou, v koutku, ve stínu mladších přírůstků sbírky.