Tak odnepaměti nazývají domorodci cca 12 až 14 metrů vysoké štíhlé rostliny, jejichž ztepilé kmeny, o síle často přesahující 30 cm v průměru, jsou celé porostlé až 12 cm dlouhými bělostnými vlasy. Old Man Cactus – tak mu říkají Angličané. My češi pro něj máme laskavý název stařeček.

Cactus senilis, v roce 1824 jej popsal Haworth, ale už v roce 1938 ustanovil Ludwig Pfeiffer pro cereusy vytvářející boční cephalium rod Cephalocereus do něhož byl pro tuto vlastnost přeřazen.

Vyskytuje se ve státě Hidalgo ve středním Mexiku. Nejznámější lokalitou je údolí Barranca de Metztitlán, známé jako údolí starců. Údolím protéká řeka Río Grande de Tulancingo, která několikrát na své pouti svůj název mění. V údolí Baranca Venados se jí říká Río Venados. Tato místa, údolí starců, jako první z českých cestovatelů navštívil Benedikt Roezl a po padesáti letech A.V. Frič. Toto nesmírně populární údolí má statut biosférické rezervace, jejíž západní výspa sahá až do Barranca Tolantolongo kde byly tyto rostliny objeveny až později.

Měl jsem s přáteli to štěstí tato místa navštívit. Bylo to v předposlední den naší Mexické cesty v roce 2016. Bylo 6. listopadu. Po příjemné koupeli v termálních vodách Grutas Tolantolongo, kde na nás do zaplavené jeskyně padala horká voda shůry a kde jsme se potýkali s mocným protiproudem jsme po lávce přešli přes rovněž termální řeku a po několika stech metrech chůze jsme stanuli v korytě suché řeky, jejíž levý svah byl poset těmito impozantními rostlinami. Musím konstatovat, že ten pohled byl úchvatný a udělal na mne opravdu mocný dojem. Přeci jen jsem byl horkou koupelí a chůzí korytem řeky poněkud uondán. Usadil jsem se proto na jeden větší balvan a vnímal jsem atmosféru tohoto místa s až nábožnou úctou. Očima jsem bloudil po srázu, kde se tyčily mohutné sloupy majestátních rostlin. S dojetím (čím jsem starší, tím jsem sentimentálnější) jsem vzpomínal na doby, kdy jsem o údolí starců četl a nevěřil, že se sem někdy podívám. A teď tu sedím a zírám. Už jsem se trochu vzpamatoval. Fotím. Svah je krkolomně strmý. Přátelé po něm lezou jako kamzíci. Jílovitá, drobivá a silně vápenitá půda se jim drolí pod nohama. Do koryta se občas valí ze svahu menší i větší kameny. Všichni pátráme očima po nějakých plodech, ale i kdybychom je snad viděli, neměli bychom šanci se k nim do desetimetrové výšky jakkoli dostat. Zprvu jsem si vystoupit na svah netroufal, ale copak bych mohl odtud odejít a nedotknout se? Vyškrábal jsem se alespoň k první rostlině na svahu a prsty jsem se probíral tuhými a drsnými vlasy tohoto starce. Pod nimi jsem ucítil i silné, několik centimetrů dlouhé středové trny, které by jistě dovedly pěkně poranit. Přepadla mne marnivost a nechal jsem se u této rostliny digitálně zvěčnit.

Každý kaktusář tuto rostlinu zná. Snad každý ji ve své sbírce má. Není to však rostlina bezproblémová. Je citlivá na nevhodnou zálivku. Delší přemokření má neblahý vliv na kořenový systém. Spíše zalévat sice vydatněji, ale až po řádném vyschnutí substrátu. Umístění by mělo být v teplejších částech skleníku, spíš chráněné. Venkovní pěstování je nevhodné. Zimování naprosto suché a s teplotou neklesající pod 10 stupňů. Při nižších teplotách hrozí černé skvrny a úhyn rostliny. Při dodržení těchto zásad vydrží rostlina dlouhé roky. Pokud jí tedy omylem nezapálíte, jako se to před lety stalo mě. Mám už díky příteli Kůrkovi nový exemplář, ale majestátu údolí Barranca Tolantolongo stejně nikdo z nás nedosáhne.

Obr. 1: Cephalocereus senilis v údolí Barranca Tolantolongo.

Obr. 2: Údolí Barranca Tolantolongo.

Obr. 3: Cephalocereus senilis.

Moje cestování začalo už ve čtvrtek (13. září). Bydlím v Žatci a na schůze cestuji do Plzně 90 km. Cestou objížďka a dva semafory. No, tak to nepěkně začíná. Auto naložené kaktusy, žádná agresivní jízda. V centru Plzně se hůře parkuje, akce jsou přeloženy do kulturního domu JAS.

Přednášejícího Zdeňka Járu znám už z několika návštěv v jeho krásné sbírce. Prezentace a zkušenosti z výsevů a pěstování. Kdo musel odejít na vlak nebo autobus, asi litoval. Poté se přesuneme na večeři, kde se tvoří debatní kroužky.

Domů nejedu. Obsazuji Jirkovi Musilů tělocvičnu, jeho dcera teď nebude mít kde trénovat. Zatím sám. V pátek ráno se scházíme pod pergolou na snídani se Zdeňkem Járou a Jardou Bohatou. S ranní kávou prohlídka skleníků. Poté se připojuje Jirka Kořínek a Jirka Musil nás veze po sbírkách. Jmenovaným děkuji za přijetí a prohlídku kaktusů: Josef Kraus (Horšovský Týn) a nejen jeho Uebelmanie, Miloslav Hájek (Třemošná) a jeho roubované vzácnosti, Miroslav Naxera (Kyšice) a nejen Horizontíci

Ani oběd nestíháme. Musíme k Jirkovi Musilovi na neformální setkání. Pomůžeme Laabusovi s přípravou plátna a promítání. A přijíždějí první návštěvníci. Je naražen sud Plzně a peče se maso na grilu. Celý podvečer se tvoří diskuzní kroužky, degustuje se dovezené pivo z celé republiky a i ze Slovenska. Hlavní degustátor Honza Vaněček označil za vítěze Ossegg z Oseku (UL). Děkujeme všem dárcům. Přednáška Karla Sladkého o Kolumbii byla zase o chlup skvělejší a veselejší.

Po ránu v sobotu je v tělocvičně více nocujících. Uvařím si ranní kávu a posnídáme. Jirka Musil přinese koláč a nocující v tělocvičně i venku pod meruňkou se přemisťují na burzu. Ke vstupence dostává každý návštěvník DVD “něco o výsevech KAKTUSŮ“.

Všechny stoly v kulturním domě JAS jsou obsazeny prodávajícími a lační kaktusáři nakupují nejen kaktusy, ale i sukulenty, květináče a chemii. Nikdo se netlačí a vše probíhá v rodinné atmosféře. Po ukončení prodeje následují v rychlém sledu krátké pěstitelské přednášky, filmy a ukázky.

Na Kolokviu se poslední roky věnují praxi, kterou známe jen z knížek. Ono je to ale jiné, když to vidíte v reálu nebo na prezentaci. Pokud to takto bude pokračovat dále, tak budu mít brzo tzv. “Zelené ruce“. Děkuji přednášejícím za nenudící zajímavé povídání, až překvapující informace. Dnes bohužel na přednáškách všichni cestují, ale jak pěstovat a s fíglema jak na to se málo kde pochlubí. Tím nechci říci, že cestovatelské přednášky nejsou skvělé.

Na Kolokviu si může každý návštěvník domluvit návštěvu sbírek v Plzni a okolí. Na ty se vyjíždí po obědě. V mém případě je to Filip Jelínek. Doprovázím tam kamarády, se kterými jezdím na Pracovní skupinu Echinocereus. Cestou domů si tak trochu zajíždím a navštěvuji př. Vítka Zavadila v Buštěhradu. Další krásná sbírka. Domů přijíždím před 22 hodinou plný zážitků.

Bílé Mamilárie a výsevy

Asi tak v 70-tých létech minulého století jsem byl doubraveckou partou požádán, abych jim z právě došlého seznamu od přítele Jaška určil pěkné bílé Mamilárie. Tak jsem se jal práce, vytečkoval ty, které jsou pěkně bílé a kamarádi je okamžitě objednali. A protože u Mamilárií je známé, že pokud nejsou semeníky podtržené, klíčí na 100 a více %. Tak i přátelé měli radost z výsevů a trvala několik let, ale když tyto po přesazování zvětší svůj objem, tak jich záhy máte několik m². A to je ten problém, na který nyní kamarádi naráží a kvůli němu mi dávají vinu. Totiž tyto Mamilárie jsou si ve stáří podobné jako vejce vejci a tak máte několik m² bílé plochy, o kterých můžete tvrdit, že je to ta či ona a těžko to někdo pozná. No a teď po létech mě přátelé činí zodpovědným za to, že mají taktéž "Stejňáky".

Fanda Soukup

V roce 2002 jsem s Václavem Korandou navštívil výstavu kaktusů v Ro­kycanech. Když jsem si prohlížel exponáty, tu mě zaujala sbírka Astrofyt na níž byla cedulka majitelé se jménem František Soukup. Nedalo mi to a šel jsem se zeptat, kdo je tento pro mě záhadný pěstitel a bylo mi sděleno, že právě před okamžikem musel odejít, protože doma malují. Protože má doma telefon, tak mi jej sdělili a ať mu určitě zavolám, že bude rád, když se ozvu. Šel jsem se znovu pokochat krásou starých rostlin, kterým nechybělo absolutně nic. Nemohl jsem se od nich utrh­nout a těšil jsem se na chvíli, až budu moci zavolat a smluvit si ná­vštěvu.

Vydržel jsem to týden, než jsem mu zavolal a domluvil násled­ně návštěvu, na kterou jsem se nesmírně těšil. Hned od prvního shle­dání mi bylo jasno, že jsem našel kamaráda, který má mojí krevní skupinu, který, jako já, pomůže kamarádovi, aniž se ptá, co z toho bude mít a podobně. Od první návštěvy jich již proběhlo mnoho jiných. Fanda je perfektní kamarád, na kterého se člověk může spolehnout. Jsem moc rád, že jsem tak mimořádného kamaráda našel.

Rod dostal jméno podle barvy plodů, latinsky coccineus znamená tmavě červený. Většina ze zhruba třicítky druhů roste v Africe, jeden druh pochází z teplých oblastí celého Starého Světa (Evropa, Asie, Afrika), odkud se rozšířil na americký kontinent. Encyklopedie uvádí, že dva druhy našly i své hospodářské využití: Coccinia grandis má jedlé výhony a plody, etiopská Coccinia abyssinica hlízy.

Malá část rostlin tohoto rodu z čeledi Cucurbitaceae dokáže dobře hospodařit s vodou, její zásobárny si vytvořila většinou pod zemí a v období většího přísunu vyhání nadzemní nesukulentní části, které jsou buď ovíjivé, nebo popínavé. Variabilní listy mohou být jednoduché či vykrajované. Rostliny vytvářejí zvlášť samčí a samiččí květy žluté, tmavě oranžové až hnědavé barvy (výjimečně i bílé).

Zřetelné kaudexy, kvůli kterým rostliny tohoto druhu pěstujeme, vytváří 5 druhů: C. adoensis, C. mildbraedii, C. rehmannii, C. sessilifolia, C. trilobata. První, druhý a poslední druh pochází z teplejších afrických oblastí (Etiopie, Ghana, Uganda, Malawi, Kongo, Tanzánie), z čehož se odvíjí jejich pěstování v teplejších částech pěstebních prostor. Naší zimu rostliny prospí bez vody, zatažené do kaudexu.

Obr. 1: Coccinia trilobata - rostlina.

Obr. 2: Coccinia trilobata - květ.

Obr. 3: Coccinia mildbraedii.

Obr. 4: Coccinia sessilifolia.

Jako student lesnické fakulty v Brně jsem dojížděl do Lednice starat se o sbírku kaktusů ve školním zahradnictví. Bylo zde mnoho pěkných letitých kytek a já si mohl za vykonanou službu občas některou odvézt. Dodnes mám jednu z nich a to letité gymnocalicium. Tenkrát jsem ho určil jako Gymnocalycium hybopleurum. Později mi ho přejmenoval Martin Tvrdík na Gymnocalicium catamarcense, ale to je to samé, jen platnější popis. Dnes má rostlina 16 cm v průměru a pořád je pěkná. Vlastním ji bezmála 30 let a když jsem jí získal byla určitě třicetiletá, takže dnes je jí kolem 60 let. Věřím, že ji budu mít ve sbírce ještě nějaký ten čas a rád bych ji předal nějakému následovníkovi, aby se dožila stovky. Tak snad se to podaří.

Moje oblíbené Parodie jsou hezké kytičky, ale jak většina z Vás jistě ví, práce s prachovými semeny bývá docela peklo. Obzvláště když dodavatel semen zabalí ten mrňavý poklad do igelitového sáčku. To pak zafunguje statická elektřina a vyklepat všechna semínka ven z obalu je opravdu umění. Při tom zápasu se může velmi snadno stát, že semínka létají dost daleko. A výsevovou směsku si přeje asi málokdo. Z toho důvodu se mi moc neosvědčilo vysévat do jinak oblíbených krabiček typu nanukáč různé druhy vedle sebe.

Ve snaze bezpečně oddělit jednotlivé druhy jsem začal pošilhávat po menších a uzavíratelných krabičkách, kde by byl každý druh zvlášť. Vyzkoušel jsem mnoho druhů obalů (obvykle od potravin) z různých obchodních řetězců i od malododavatelů. Stačilo pořádně vymýt krabičku od pomazánky a bylo to. Postupem času jsem začal zjišťovat, že pro moje účely nejvíce vyhovují 300 ml polypropylenové krabičky od salátů z rybáren v Goethově ulici a na Klatovské třídě. Díky použitému materiálu a jeho tloušťce mají mnohem větší životnost než nanukáčové krabice, které už po pár letech na světle křehnou a rozpadají se. Při dalším výsevu jsem ale narazil na nedostatek zásob, neb tolik rybího salátu prostě nesním. Naštěstí na spodku krabiček byl vyznačený výrobce. Inu nelenil jsem a do firmy Dřevoplast Ludvík, jsem zavolal a domluvil se na dodávce (v té době ještě neměli e-shop, dnes je již situace zase o něco jednodušší). Paní mi sdělila, že to samozřejmě nebude problém, ale že minimální obchodní balení, které jsou schopni odeslat je 600 kusů krabiček s víčky (dnes již dodávají po 400 kusech). Při tehdejší ceně 1,30 Kč za kus to bylo přijatelné. Současná cena povyrostla na 1,70 Kč za kus.

V krabičkách lze provozovat něco na způsob Fleischerovy metody. Také mám vyzkoušeno, že krabičky 70°C v myčce nádobí pohodlně vydrží.

Další, dle mého názoru obrovskou, výhodou je skutečnost, že jsou velmi skladné a lze je takřka neomezeně stohovat (viz foto), čímž lze ušetřit spoustu místa. Toto je tedy výhodné převážně pro ty z nás, kteří vysévají „na okno“.

Dalším usnadněním jsou popisky. Seznam dodaných semen jsem rozřezal a na jednotlivé krabičky izolepou nalepil popisky a pak do příslušné vysel podle čísel jednotlivé druhy. Tato jmenovka vydrží celý výsevní cyklus a pro další použití se snadno nahradí novou.

Pro upřesnění přikládám produktové foto z e-shopu výrobce. Pokud by měl kdokoli zájem tento postup vyzkoušet, stačí mě kontaktovat. Mohu poskytnout vzorky, ještě nějaké nepoužité mám.

Odkaz na e-shop dodavatele ZDE