Při toulkách Argentinou málokdo věnuje pozornost opunciovitým rostlinkám, a tak většina setkání s těmito rostlinami končí záznamem v kolonce „ostatní doprovodná vegetace“.  A to je velká škoda, protože řada těchto rostlin je velmi krásných a vhodných svými miniaturními rozměry pro pěstování ve sbírkách. Do této skupiny patří bezesporu i Austrocylindroopuntia verschaffeltii. Rostliny tvoří kompaktní, nízké trsíky kolem 20cm vysoké, mírně rozvětvené složené z krátkých válcovitých článků, které zdobí světlé, přibližně 40 mm dlouhé středové trny. Sytě oranžový květ je pak vrcholnou ozdobou rostlin.

Mé první setkání s touto rostlinkou bylo na podzim roku 2012. Tenkrát jsem poprvé navštívil místo zvané Pampa de la Viuda (Pampa vdovy) v horách Sierra Velasco poblíž města La Rioja ve stejnojmenné provincii. Byli jsme na místě přesně v době vrcholného kvetení místní kaktusové vegetace, což se člověku málokdy poštěstí.  Kvetly Denmoza rhodacantha, Soehrensia formosa v. velascoensis, Trichocereus huascha, Trichocereus candicans, Opuntia sulphurea, Airampoa corrugata, Gymnocalycium uebelmanianum a samozřejmě i naše Austrocylindroopuntia verschaffeltii. Nebylo tedy divu, že jsem byl tímto místem doslova očarován. Nikde ani živáčka, jen sluncem zalité horské kopce obklopující nevelkou náhorní plošinu a na svazích kopců spousty kvetoucích kaktusů. Už tehdy jsem zatoužil se na toto místo ještě někdy znovu vrátit. Já se vůbec docela rád vracím na místa, kde jsem už dříve byl. Člověk vždycky objeví něco nového, co minule přehlédl, anebo tomu nevěnoval dostatečnou pozornost. Někdy je člověk z opakované návštěvy nadšený, jindy spíše naopak. Bohužel v tomto případě platila spíše ta druhá varianta.  Místo je dnes poměrně známé vzhledem ke snadné dostupnosti po zánovní asfaltové cestě, která možná jednou protne celé pohoří a spojí obě jeho strany. Ale místní přírodě to rozhodně nepřidá. 

Zatímco v roce 2014 byla má návštěva negativně ovlivněna faktem, že jsme po cestě potkali spousty měštáků z La Rioja, kteří si vyjeli po pěkné silnici udělat piknick do hor, v noci nás zde zastihla pořádná bouřka a většina kytiček byla bez jediného kvítku, tak loňský rok už byl pro mě rozčarováním. Tam, kde jsme ještě minule nemohli téměř projít hustou trnitou vegetací, se krčily ohyzdně opálené Soehrensie a nevzhledné zbytky trsů Trichocereusů. Ano, bohužel i sem dorazil primitivní způsob „zúrodňování“ půdy a její zpřístupnění dobytku pomocí vypalování. A přesto, že jsme zde našli místa, kde stále ještě byly hezké a kvetoucí rostliny, bylo mi z toho všeho dost smutno. Slíbil jsem si, že alespoň touto formou na tyhle kytičky bojující s nepřízní člověka, vzpomenu. 

Austrocylindroopuntia verschaffeltii svůj boj určitě zvládne. Už to zde sice nebude ten „plevel“ kterého je všude dost, ale bude tu stejně tak jako bude v širším okolí pampy, kam už lidská činnost nedosáhne. A jestli vám někdy někdo bude nabízet tuto rostlinku, neodmítejte ji. Vzpomeňte si, že i ona musí ve své domovině tvrdě bojovat za svou budoucnost. A pokud jí poskytnete jen trochu péče, odvděčí se vám brzy krásnými květy tak, jako kvete ta na obrázku.

V době, kdy byl problém dostat peníze do ciziny, aby bylo možno za ně objednat semínka kaktusů, mě Ríša Strejc oslovil, že má kamaráda v Austrálii, který je ochoten zaplatit určitou částku na úhradu kaktusových semínek v Belgii u firmy De Herdt. Okamžitě jsme sedli a z katalogu této firmy jsme začali vybírat především ty druhy, o které by bylo předev­ším zájem. Svorně jsme si řekli, že za utržené peníze za rostliny kou­píme svým manželkám kožichy, aby z toho taky něco konečně měly.

Objednali jsme semena Ariocarpusů, které v té době momentálně frčely, a okam­žitě jsme objednávku odeslali. Hodnota těchto semen byla řádově kolem 1000,- Kčs. Když uvážíme, ve které době to bylo, tak to byl slušnej pe­níz, ale co bychom pro manželky neudělali. Semena přišla ani ne do de­seti dnů a tak jsme se je jali vyseti. Klíčily nádherně, ale naše zku­šenosti byly pramalé a tak se stalo, že jediné ostré sluníčko stačilo na to, že všechny semenáčky jako jeden muž zbělaly a už nikdy více se nepřiměly k růstu. Nu a tak bylo po kožiších a doufám, že mi to Ríša promine, že budu i za něj tvrdit, že ani jedna naše žena je dosud nemá. "Nebylo jim to souzené".

Každé jaro během stěhování kaktusů ze zimoviště nebo po jejich umístění ve skleníku provádím přesazování některých rostlin. Chtěl bych se s vámi podělit o svoje zkušenosti a napsat jak to dělám.

Které rostliny přesazuji a proč

U mladých rostlin přesazuji především proto, že je jim malá vegetační nádoba (semenáčky se boulí v miskách nebo rostlina přerostla květináč). Doba přesazení tedy nastane podle růstové aktivity rostlin. Často se stává, že už by některé kaktusy potřebovaly dávno přesadit, ale prostě na to nemám čas. Naštěstí kaktusy jsou velmi tolerantní rostliny a nějakou dobu s přesazováním počkají.

Starší rostliny přesazuji proto, že substrát je degradovaný (zasolený, vyčerpaný, popř. promořený chorobami a škůdci). Projevuje se to tím, že substrát ztvrdne a často se vytvoří na povrchu solná krusta. Rostlina přestává růst, kvést, redukuje trny. Abych věděl, kdy jsem rostlinu naposledy přesazoval, píši si na květináč tužkou rok přesazení. Zjistil jsem, že po cca 5-ti letech je dobré rostliny přesadit. Dlouho nepřesazované rostliny často ztrácí kořeny, což se projevuje tím, že se nenapijí, scvrkávají se. Přesazení dlouho nepřesazovaných rostlin je spojené s obtížností vyklopit ztvrdlý kořenový bal z květníku (misky) a často se poškodí kořeny. Panují různé názory na to, jestli kořenový bal rozbíjet a kořeny zbavit staré země nebo jen původní bal ponechat a vložit do větší nádoby a obsypat. Já osobně bal u dlouho nepřesazovaných rostlin rozbiji a kořeny vyklepám. Nejdůležitější je očistit krček rostliny, kde je usazeno nejvíce solí a nečistot. Stočené kořeny u dna původní nádoby odstřihnu (starými nůžkami). Kořeny neproplachuji ani detailně nezbavuji staré země (kvůli poškození kořenů), jen bal rozemnu prsty (když to jde, je dobré nasadit si rukavice, jinak máte za chvíli ruce jako struhadlo), popřípadě „rozpíchám“ pinzetou, dřívkem či jiným vhodným tupým nástrojem.

Rostliny, které přišly o kořeny, ponechám nějakou dobu bez substrátu posazené na malém květináči a čekám, jestli nepustí čekací kořínky, potom sázím do velmi malé nádoby nejlépe porézní keramické. Rostlina bez kořenů totiž nedokáže vodu v nádobě nasát a ta se tam dlouho drží a způsobí další hnilobu krčku rostliny. Jako substrát pro zakořeňování rostlin používám buď písek nebo lávu, nikdy ne organický materiál. Někdy rostlina nepustí kořeny ani po několika letech a stále se sesychá a zmenšuje. Někdy je nutné přikročit k řezu spodní části rostliny až ke zdravému pletivu. Ve spodní části těla bývá „špunt“ (znekrotizované odumřelé cévní svazky), které brání prorůstání nových kořenů. Tento špunt je třeba odstranit. Obecně platí, že nejlépe zakořeňuji rostliny napité, v kondici (to je hlavně při zpravokořeňování, kdy nechám kytku napít na podnoži a pak teprve řežu).

U dlouhodobě nepřesazovaných rostlin často dochází k poruše výživy, která se projevuje blednutím vegetačního vrcholu (Ten je světle zelený až žlutý). Je to následek ukládání solí z hnojiv a vody ve vegetační nádobě.

Nikdy nemůžeme nahradit při pěstování rostlin v kultuře (v nádobě) půdní podmínky, které mají kaktusy v přírodě. Kořeny v květináči jsou ve velmi omezeném prostoru a vytváří deformovaný, nepřirozený kořenový systém. Ex situ rostliny rozprostírají kořeny do daleko širší plochy kolem sebe a myslím, že některé druhy koření daleko mělčeji než je hloubka vegetačních nádob. Nikdy nemůžeme nahradit přirozený režim závlah a vysychání. Půdní substrát v přírodě je živý systém, plný kladně působících mikroorganismů a ty také do květináče nedostaneme. To samé platí i o fyzikálních vlastnostech půdy a střídání půdních teplot.

Vegetační nádoby

U mladých rostlin používám dále popsaný cyklus přesazování. Vysévám na podzim nebo v zimě do misek od nanuka do rašelinového substrátu (3/4 rašelinový neutralizovaný substrát pro výsevy a množení, 1/4 jemný zeolit). Semenáčky pikýruji na jaře do finálního písčitolistovkového substrátu a do podmisek pod truhlíky (výška cca 3 cm) a umisťuji rovnou do skleníku na zastíněné místo (Osvědčilo se mi pod pulty). Dříve jsem pikýroval ještě jednou v zimě znovu do misek od nanuka a do rašelinového substrátu a semenáčky ještě umístil pod zářivky, ale teď to nestíhám a nedělám. V podmiskách pod truhlíky semenáčky rostou 1-3 vegetační období (Podle rychlosti růstu, velikosti a také podle mé pracovitosti). Po třech letech semenáčky často ztrácí kořeny a začínají živořit. Další vegetační nádoba je miska vyrobená z pozinkovaného plechu o rozměrech 40 x 23 cm, hloubka 4 cm (Dělal jsem si je sám pomocí ohýbačky a nýtovacích kleští). Hlubší miska není třeba, špatně vysychá. Důležité je pozinkované misky po 2 letech používání natřít, protože vlivem hnojení korodují a vyloučený zinek škodí kořenům. V plechových miskách opět nechávám rostliny 1-3 roky (déle ne) podle velikosti a stavu růstu. Dále přesazuji rostliny po 4 kusech do nízkých čtverhranných plastových květináčů o rozměrech 9x9 cm (bohužel už se nevyrábí a tak si je schraňuji a používám několikrát). V poslední době jsem zjistil, že choulostivé semenáčky potřebují porézní nádoby a tak jsem začal pro mexické miniatury, echinomastusy, skleráky, toumejky apod. používat keramické misky od Jirky Vinaře. Substrát v nich rychle vysychá a rostliny neztrácí kořeny. V této fázi přesazení si nechávám 8 rostlin (po 4 do 2 čtverhranných květináčů). Mladé rostliny ve čtverhranných květináčích vegetují, dokud jim není malý. Potom přesazuji do měkkých Popellmannovských květníků o průměru 7 nebo 8 cm (Nepoužívám pro sbírkové rostliny menší květníky než 7 cm. Do 5,5 a 6 sázím jen rostliny na prodej). Na květníky si píši rok zasazení. Do větších květináčů sázím dle potřeby a nejdéle po pěti letech. Používám ještě květníky o průměru 10 cm, dále již jen misky, nikdy ne větší květníky, které jsou nevhodně hluboké a špatně vysychají. Velikost vegetační nádoby volím vždy jen o trochu větší než je průměr rostliny. Je lepší raději častěji přesazovat než zasadit malou rostlinu do velké nádoby a pak delší dobu nepřesazovat.

Najetý systém přesazování rostlin v určitém věku a určité velikosti do typově stejných nádob má velkou výhodu při skládání na pulty do podmisek a do přepravek. Nejlépe se skládají rostliny ve stejně velkých nádobách. Potom je ale problém sestavovat kolekce rodů. Dělám kompromis, na zadní část pultu vyskládám větší rostliny a před ně postupně menší a menší, vždy však celou řadu se stejnými květináči. Nádoby skládám cik-cak (do trojsponu), takže vznikají menší mezery a je lépe využita plocha, i když na konci kratší řady vznikne mezera na půlkvětník. Tam většinou vrazím menší květník, ale ten je trochu utopený. Musí se tam dát sloupovitý kaktus.   Systém skládání květináčů je věc vkusu, někdo skládá do čtvercového rastru, já do trojsponu. Na misky se semenáčky jsem si vyrobil několikapatrové přepravky, aby při zimování zabraly co nejmenší prostor a daly se transportovat po více kusech.

Špatnou zkušenost jsem udělal s bonsajmiskami na nožičkách. Mezi spodkem bonsajmisky a dnem podmisky s nasákávací textilií je mezera a kořeny rostlin nemohou prorůstat dírami ve dně a sát vodu mimo misku. Bonsajmisky jsou dobré pro venkovní kulturu nebo pro rychleji rostoucí sukulenty.

Důležité jsou velké díry v květnících v kombinaci s nasákávacími rohožemi a vanami (aby zálivková vody neprotekla a rostliny si mohly „cůcnout“ z rohože. U plastových misek vrtám otvory klidně 8 -10 mm velké.

Velkými dírami v květináčích při sázení propadává sypký substrát a tak vždy na dno hodím hrstičku rašelinového substrátu. Vlhký substrát ucpe díry a tvoří jakousi drenáž. Kořeny rostlin tím dobře prorostou a mohou ven z nádoby. To je velmi důležité. Je velmi dobré, že kořeny vylezou z nádoby a vytvoří sací terčík tvořený jemným vlášením pod dnem nádoby. U velkých misek používám k ucpání děr toaletní papír (Nejlépe jednovrstvý nebo rozdělený vícevrstvý)

Vegetační substrát

Po mnoholeté praxi, kdy jsem kdysi míchal všelijaké speciální mnohasložkové substráty pro různé druhy kaktusů jsem to velmi zjednodušil. Jezdím si k řece pro naplavený říční písek. (Buď na Mži Na Jíkalku nebo na Berounku k Dolanům). Často bývá s příměsí úrodného bahna (ale ne moc). Říční písek míchám na půl s dobrou uleželou listovkou. Ukládám listí (javorové a jasanové) do jednoho rohu dvora u skautských kluboven ve vnitrobloku v  Plachého ulici, prosypávám to starou použitou zemí po přesazení kaktusů a ještě tam sypu popel ze spáleného dřeva. Po cca 3 letech kompostování je to ono. Chtělo by to každý rok přeházet, ale vloni jsem se k tomu nedostal. Tento substrát používám pro všechny druhy kaktusů. Pouze pro mexické rostliny přidávám mletý dolomitický vápenec (cca 0,5 litru na kolečko). Vápenec nakupuji v Zemědělském zásobování Na Belánce.

Sázím do suchého substrátu. Lépe se sesedá ke kořenům a v zimě je to nutnost, vlhký substrát způsobí hnilobu a úhyn rostlin.

Doba přesazování

Jak jsem psal na začátku, nejčastěji přesazuji v předjaří a na jaře, když stěhuji. Dá se přesazovat celou zimu, ale to mám kytky v bednách vyštosovaných až ke stropu a nedostanu se k nim. Je dobré na podzim při zazimovávání vyčlenit rostliny, které chci přesazovat a ty v bednách dát stranou. Ušetřím si rozhodování co přesadit. V zimě přesazuji semenáčky. Zatopím si v dílně v kamnech, otevřu si lahváče, pustím rádio a užívám si to, je mi dobře. Nebaví mě psát jmenovky. Když přesadíte ze čtvercového květináče, kde jsou 4 rostliny s jednou jmenovkou do 4 samostatných květináčů, musí se jmenovky napsat hned. Prosím neodkládejte to, vím, o čem píši. Často jsem nově přesazené kaktusy naskládal do beden a řekl si, že to někdy dopíši, vždyť se to pozná a kytky jsou pohromadě. Prd. Pak na to zapomenete, na jaře vynesete do skleníku a vyskládáte na pulty, jak se to hodí a jste ztraceni. Kaktus bez jmenovky je bezcenný.

Někdo nechává vyjmuté rostliny několik dní nasucho, aby zaschly zakrácené, popřípadě poškozené kořeny. Já sázím hned, protože nevím, kdy se k přesazování zase dostanu a chci mít hotovou ucelenou část. Nepozoruji, že by to rostlinám nějak vadilo. Sázím do suché země, kde se houby nešíří. Zalévám nejdříve za 1-3 týdny.

Také se dá přesazovat prakticky kdykoliv během vegetace (Když máte čas), ale ctím jednu zásadu a totiž tu, že rostliny před přesazováním delší dobu nezalévám, abych nepoškodil mladé jemné sací kořínky, které se vytváří při přísunu vláhy. Na jaře zásadně přesazuji před první zálivkou. Rostliny, které jsem nestihl přesadit před první zálivkou celé sbírky, dám stranou nebo vyčlením ze zálivky. V létě přesazuji po déle trvajících vedrech, kdy je substrát dokonale vyschlý. V pozdním létě a na podzim nepřesazuji, rostliny již nestihnou zakořenit, nádoby se při manipulaci vysypávají a je to k vzteku. Naposledy zasadím jen to, co si přivezu z Chrudimi.

Čerstvě přesazené rostliny zastiňuji. Než se napijí (a to jim trvá, protože si musí vytvořit nové kořenové vlášení), jsou náchylné k popálení.

Technologie a technika přesazování

Přesazuji většinou „proudovou metodou“, aby to šlo rychleji. Naskládám vhodně velké květináče najednou do nízké přepravky nebo na tác, zasypu otvory, postupně vyjmu velkou pinzetou rostliny ze starých nádob, odrolím starou zem, upravím kořeny, vložím do připravených květníků, zasypu novým substrátem, poklepám, aby zem slehla, zapíchnu jmenovku. Příslušnou jmenovku si držím v zubech. Trochu mi to pak mezi nimi skřípe.

Zasazuji rovnou nad kolečkem (ale to se musím ohýbat) nebo si substrát nasypu do nízké plechové nádoby. Je dobré mít pult s obrubou, ale ten se mi do skleníku nevejde. Novou zem nasypávám buď zahradnickou lopatkou nebo speciální násypkou (kovový kalíšek z jedné strany zkosený), kterou vyráběl Jirka Krechovský. Dodával několik velikostí od malých až po maxi na přesazování velkých rostlin. Škoda, že jsem si jich nepořídil víc, mám jen jednu a ta je malá. Výhodu má tu, že na jedno nasypání můžete zasadit i několik rostlin.

Ještě by šlo diskutovat na téma, jestli obsypávat povrch substrátu kolem rostliny nějakým hrubozrným materiálem (drcené cihly, kamínky, vápencová drť, kačírek…)   Vypadá to pěkně, ale mně to připadá zbytečné a pracné. Já to nedělám.

Závěr

Nikdy nejsem spokojen, s tím, že mám přesazeno vše, co jsem chtěl a co by potřebovalo přesadit, ale snažím se. Nesnáším živořící nepřesazené kaktusy. Přesazování je nikdy nekončící proces. Odměnou za přesazení je dobrý růst a bohaté kvetení rostlin. Bohužel bujný růst přesazených rostlin nám udělá další starost a totiž tu, že nemáme kam větší a větší kaktusy dávat. Také se nám nevejdou na zimu do beden a čouhají. Při přesazování mohu rostliny prohlédnout a často odhalím skryté parazity (především kořenovku). Úděl přesazování jsou popíchané ruce, ale i nohy, břicho, ňadra. Přesazuji rád, ale někdy mě to pěkně nebaví. Raději očumuji.

Již v 19. století byl objeven původce barvy v červeném víně - Anthocyan - nyní v rámci EU nesoucí označení na obalech potravin jako E 163.

Až o století později byla objevena struktura a izolovány v čistém stavu Betalainy, které jsou původci barvy květů a plodů kaktusů. Přibližně 12 čeledí rostlin je schopno produkovat Betalain a mezi nimi je i čeleď Cactaceae. Ostatní čeledi žádný Betalain netvoří. Barevná škála květů a plodů kaktusů je dána chemickými reakcemi mezi dvěma Betalainy - fialově rudým Betacyaninem a žlutým Betaxanthinem. Kombinacemi je tvořena barevná paleta od fialové, přes růžovou, ohnivě červenou, oranžovou, až ke žluté.

Betalain je důležité potravinářské barvivo, neboť se jedná o přírodní látku bez vůně a chuti. Pro potravinářské účely je extrakcí izolován především z červené řepy, a to v tisících tun a pod názvem Betanin je uváděn na obalech potravin jako E 162. Bylo prokázáno, že Betalainy váží volné radikály v organismu a mají tak preventivní protirakovinný účinek.

https://en.wikipedia.org/wiki/Betalain

Foto zdroj: http://www.healthforus.info/the-anti-aging-power-of-betalain-antioxidants/

Rod Mirabilis (což latinsky znamená nádherný) patří do čeledi Nyctaginaceae, zahrnuje asi 60 druhů, pocházející z tropické jižní Ameriky a dnes už vlastně z tropů celého světa. Přestože Mirabilis jalapa, což je jediná rostlina, kterou z tohoto rodu znám, má docela pohledný ztloustlý kořen a vůbec se chová jako klasická kaudexní rostlina, v encyklopedii Dicotyledons od U. Eggliho byste ji hledali marně. Musela jsem si vystačit s Wikipedií, zde naštěstí bylo informací docela dost.

U Mirabilis jalapa už v ranném věku začne tloustnout kořen, nadzemní zelené části mohou dorůst do skoro metrové výšky a asi nejnápadnější ozdobou jsou velké trubkovité květy, které se otevírají odpoledne a zůstávají tak přes noc (odtud asi české jméno nocenka). Opylují je noční motýli, výsledkem jsou velká tmavá semena. U květů Wikipedia popisuje jednu zajímavost: na jedné rostlině se mohou vyskytnout květy více barev a i generativně se z rostliny s jednou barvou květů mohou v potomstvu vyskytnout rostliny s barvou květů hodně odlišnou.

Pěstování není obtížné: v zimě kaudex bez nadzemních částí uklidíte někam pod stůl a od začátku vegetace začnete dávat vodu v množství podle velikosti zelených částí. Po zmrzlících jdou rostliny vyletnit pod otevřené nebe a před prvními mrazy zase uklidit. Mnoho lidí nocenky pěstuje volně na záhonech jako letničky a na zimu si schová jen semena, ze kterých si další jaro dopěstuje nové rostliny.

Jedno léto se na zahradě zastavil můj švagr a povídá: „Hele Luboši, která je tady tvoje top kytka?“ Trochu mě tato otázka zaskočila. Chvilku jsem přemýšlel a pak jsem mu jednu „vzácnost“ ukázal a vyprávěl mu její příběh. Myslím, že každý z kaktusářů má nějakou květinu s příběhem (zajímavou minulostí). Určitě my starší (vlastně mladí, protože čas strávený u kaktusů se do života nepočítá). Toto byl malý úvod k tomu, abychom se podělili o životní příběhy našich top kytek.

Vzácný pan kaktusář Karel Mařík si již v roce 1972 objednal rostlinu, od tehdy západoněmecké firmy Uhlig (tehdy za mnoho peněz). Kaktusy byly kopány přímo na nalezišti v Chile. V této době, nefungovaly žádné zákony na ochranu rostlin. Nebyl tedy žádný problém dopravit je do Evropy. Překážkou byla „Železná opona“. Asi trochu toho úřadování bylo, ale stálo to za to.

Dlouhá léta Copka žila spokojeně ve skleníku pana Maříka na Janově. Před pár lety se kaktus dostal mezi své krajany do skleníku v Záluží, i tam se tváří spokojeně.

Po dotazu: „O kolik se kaktus za dlouhá léta zvětšil?“, přišla odpověď, že minimálně, ale každý rok krásně kvete. Za těch skoro padesát, let co je republice, toho na výšku moc neudělal.

V odborných knihách o tomto rodu se píše, že Copiapoa cinerea roste opravdu ve velmi suché části pobřeží Chile. Díky minimu srážek bývají přírůstky zhruba jen 4cm za 50 let. Při výšce kaktusu kolem dvaceti centimetrů je jasné, že se jedná o opravdovou pramáti u nás.

Chile jsem navštívil celkem třikrát a mohl jsem obdivovat tyto nádherné rostliny. Na takto starých rostlinách je dobře vidět, že ze spodní části i při malém vzrůstu začínají dřevnatět. Povrch horní části je až voskově modrý (což při rychlém růstu nelze docílit). Na pochvalu této cinerei musím říci, že kvete každoročně několikrát. Což mi dělá velkou radost.