Při stavbě skleníku se snažte vždy respektovat snadnost přístupu. Po nějaké době to jistě oceníte. Nedělejte schody, jsou potenciálním zdrojem pádů a následných nepříjemností. Také trávník ve svahu na cestě do skleníku není za deště moc bezpečný, obzvlášť když něco nesete. Menším utrpením je vyklopit si kaktusy na sebe, než do nich zabořit obličej. Skleník se snažte umístit co nejblíže domu a pokud možno i v jedné rovině. Dveře udělejte minimálně 80 cm široké, není příjemné mít odřené klouby na rukách, když přenášíte přepravky. A osmdesátkami projede i malá kárka…

Tuto metodu roubování vzácných rostlin používám již po mnoho let. Ani si nepamatuji, jak jsem se k ní dostal. To ale není důležité. Rozhodující je, že je to metoda velice efektivní a zrychluje získání většího množství cenných rostlin byť stejného klonu. Mám ji vyzkoušenou i u odrostlejších semenáčků kaktusů a ze sukulentů u Pachypodií. Nesmíme však zapomenout při roubování "prdelky" semenáčku, aby tato měla kromě hypokotylu a kořínku i část epikotylu s několika areolami, ze kterých pak mohou narůst žádané odnože. Pokud vedeme řez v oblasti děložních lístků, odnoží se nedočkáme. U roubování odnoží toto upozornění neplatí. Poznámka: Hypokotyl je část rostliny mezi děložními lístky a kořínkem. Epikotyl je první růstový článek rostliny nad děložními lístky.

Astrophytum myriostigma, Echinocactus horizonthalonius, Thelocactus conothelos, Thelocactus tulensis, Gymnocactus ysabelae, Ariocarpus agavoides. Tyhle kytičky s přívlastkem “Tula” mám již mnoho let ve své sbírce. Tato lokalita je jistě známá všem kaktusářům, stejně jako zmiňované kytičky. Když jsme začátkem listopadu loňského roku přijížděli do tohoto městečka, zhostila se mě určitá dávka nostalgie. A to nejen proto, že mám lokalitu Tula uvedenou u svých sbírkových rostlin, ale hlavně proto, že jsem si hned vzpomněl na Jirku Krechovského, naší plzeňskou cestovatelskou legendu. Před lety jsem od Jirky dostal semínka několika druhů ariáků. Ty jsem úspěšně vysel. Byl to vlastně můj jediný pořádný výsev ariáků. A samozřejmě nejvíce mi přirostly k srdci agavoidesky, které mě jako první ariáci potěšili svými květy. Vždycky, když na podzim rozkvetou, tak se mi ty pošmourné podzimní dny tak trochu rozsvítí. Díky Jirkovi. A najednou jsem tam stál. Tam, kde se Jirka kdysi proháněl po kopcích jako jeden z prvních Čechů po revoluci. Tehdy jsem ještě úplně nechápal, proč se tam musí každý rok vracet. Jirka byl svérázný chlapík, kaktusář tělem i duší a já vedle něj moc mladý a nezkušený, abych se mu čímkoliv rovnal. Přesto jsem se vedle něj nikdy tak necítil. A snad i doufal, že bych s ním někdy za kaktusy mohl také vyjet. Bohužel Jirka vyrazil na cestu, odkud není návratu. Příliš brzo, mnohem dřív, než já mohl vyrazit na svou první cestu za kaktusy. Ten den jsme měli štěstí. Byli jsme zde právě včas. Byl to ten den, kdy rozkvete louka. V tomto případě tedy spíše kopec nad městečkem. Počasí bylo už takové podzimní, oblačné, spíše ponuré, ale stejně jako doma stačilo trochu sluníčka a kvetla snad každá kytička. Tedy pokud jsme každou agavoidesku viděli. Není totiž vůbec snadné rostliny bez květu najít. Jsou dost titěrné, mnohem menší, než jaké jsem znal ze sbírek. Navíc jsou zalezlé do země. Většinu rostlinek jsme nacházeli na úpatí kopce a bylo jich kupodivu celkem hodně, ale menší skupinku jsme našli i těsně pod vrcholem. Tam jsme nalezli i několik málo exemplářů Gymnocactus ysabelae a Thelocactus conothelos. Těžko říct, jakou zde mají rostliny perspektivu. Městská zástavba se bohužel k této lokalitě nebezpečně přibližuje, snad se v širším okolí ještě najde vícero podobných míst, kde jsou kytky v bezpečí.

Obr.1: Tula, Tamaulipas, Mexiko (pohled z naleziště)

Obr.2: Gymnocyctus ysabelae, Tula, Tamaulipas, Mexiko

Obr. 3: Thelocactus conothelos, Tula, Tamaulipas, Mexiko

Obr. 4: Ariocarpus agavoides, Tula, Tamaulipas, Mexiko

S Jirkou Krechovským jsme se setkali v roce 1961 a to jako trampové na Úterském potoce, kde jsme se zúčastňovali i různých akcí (potlachy) a v roce 1962, když jsme zakládali osadu T.O. TORNADO, byla také kromě jiných pozvána osada, za kterou jezdil Jirka T.O. El MORTE PLZEŇ. Tam jsme poprvé začali mluvit o tom, že mám nějaké kaktusy a pozval jsem Jirku, aby se přišel podívat. Takto začalo naše přátelství, které na nějaký čas přerušila vojna. Od roku 1967 jsme se už setkávali více jako kaktusáři. Na návštěvy kaktusářů jsme jezdili autem a nakupovali. Naše sbírky se začaly zvětšovat. Jirka byl o něco dříve v K.K. Plzeň a já jsem si dával na čas, ale na schůze kaktusářů jsme potom chodili spolu. Kromě kaktusů byla Jirkovou zálibou mineralogie a touha prohledávat různé, dávno zapomenuté, těžební šachty na stříbro a zlato (Šumava, Stříbrsko), o kterých mi později vyprávěl. V té době jsem ještě netušil, jak silný zájem o minerály se v něm projeví. Po roce 1980, kdy jsem prodal sbírku kaktusů, jsme se tak často nevídali, ale kromě občasných návštěv, nikdy nezapomněl přijet na Vejprnickou pouť (na koláče). Po roce 1990 se zastavil vždy, když jezdil na lokalitu nerostů okolo Sulkova, Lín a Tlučné a zároveň s ním přijížděl i pan Habermann a vyprávěli zážitky ze sběratelských nálezů. Později jsem se s minerály setkal u Jirky, byly krásně opracovány. To už se Jirkovi splnila dávná touha, jezdit za kaktusy do Mexika. Bylo hezké poslouchat jeho vyprávění při prohlížení diapositivů. Tyhle cesty stále opakoval až do posledních dnů. Tahle vzpomínka se stále opakuje při používání jím vyrobených věcí (konvička na zalévání atd.). Jaké by pro Jirku bylo asi překvapení, kdyby věděl, že jsem opět kaktusář.