Už jsme si celkem zvykli na to, že Mexiko pravidelně poodkrývá další a další ze svých mnohých tajemství, ale nedávný nález Escobaria abdita byl přece jen nálezem značně výjimečným a lze jej bezpochyby přiřadit do TOP objevů posledních let. Většinou příliš nereflektuji na nové „super“ nálezy a v klidu vyčkávám, až se to tak nějak samo vytříbí. Takže ani v případě abdity jsem nepociťoval nějaký extrémní zájem o tuto rostlinku. Musím ale říci, že mě dostala. Způsobem, jakým dokáže růst v nehostinné laguně a vzdorovat extrémním podmínkám, si zaslouží naší úctu a pozornost.

Když jsme plánovali poslední cestu do Mexika a padl návrh navštívit lokalitu Escobarie abdita, asi největší radost měl Honza, který už před pár lety místo, kde abdita roste, navštívil. Tenkrát to bylo krátce po jejím objevu a bez bližších informací bylo prakticky nemožné abditu najít. Rostlinka roste na severu Mexika v laguně La Leche (mléko) ve státě Coahuila. Oblast je dnes všeobecně známá a jasně vymezená, přesto není snadné rostlinky kvůli geofytickému způsobu života najít. Tentokrát jsme měli věrohodný GPS údaj, takže jsme mohli doufat. Přesto jsme si do poslední chvíle nebyli jisti, zda naše bezmála 100km zajížďka na nejsevernější bod naší expedice nebude marná. Mnoho cestovatelů abditu hledalo neúspěšně a i ti, co ji našli, poukazovali na její velmi skrytý způsob růstu.

Zvolili jsme cestu terénem západně z Cuatro Cienegas kolem Gabino Vasquez místo obvyklé cesty z Ocampo. Měli jsme trochu obavy, zda cesta bude dobře průjezdná až do laguny, ale kromě středního úseku, kde cesta vedla víceméně vyschlým říčním korytem a kde bylo třeba jet opatrněji, jsme neměli žádný problém. Místy jsme dokonce pelášili rychlostí až 70 km/h, což si člověk může dovolit na málokteré prašce. Na lokalitu jsme přesto dorazili pozdě odpoledne, takže na nějaké experimenty nebyl čas a šli jsme rovnou na GPS.

První rostlinky jsme objevili během pár chvil. Normálně bychom byli spíše snadností nálezu zklamáni, ale vzhledem k tomu, že nález každé další rostlinky byla záležitost veskrze detektivní a vyžadoval poměrně značné úsilí, zejména pro hůře zrakově vybavené členy expedice, měli jsme nefalšovanou radost z každé další nalezené rostlinky. A nutno říci, že jich bylo nakonec hodně. Vypozorovali jsme, že laguna má dva odstíny, jeden tmavší, kde se nacházejí na krustě hojně lišejníky a světlejší, kde neroste skoro nic tedy ani lišejník. Ta světlejší místa bez lišejníku jsou nepatrně níže položená místa, kde logicky zůstává voda nejdéle. A když zde nedokáže růst ani lišejník, nelze zde čekat ani abditu. Je tedy nasnadě, že abdity jsme nacházeli na místech tmavších s pokryvem lišejníků a to na vícero místech, nejen kolem našeho GPS bodu.

Zajímavý zde byl také nález malé mamilárie z okruhu lasiacantha přímo v laguně. Pravděpodobně se ale jednalo pouze o zbloudilého jedince, protože jsme druhou rostlinku nikde kolem nenalezli. Přesto rostla uvnitř laguny naprosto shodně jako abdita, víceméně zcela zatažená do země vždy v místě, kde se sbíhají praskliny vysušené povrchové krusty. Spoře se tu vyskytují také  Homalocephala texensis, ale ty rostou spíše na okrajích laguny, kde lze již nalézt také první keříky a jsou vidět už z dálky.

Vzhledem k tomu, že jsme prohledali jen malou část laguny kousek od silnice, je reálný předpoklad, že rostlinek je zde dostatek a nejsou přímo v ohrožení své existence. Jediné, co vyvolává trochu pochybností, jsou stopy po vozidlech napříč lagunou. Laguna je krásně rovná plocha a svádí k bujarým projížďkám. Snad nebude takových bláznů mnoho. 

Lokalitu jsme opouštěli s dobrou náladou. Zkontrolovali jsme ještě první kopec u laguny a vyrazili přes blízké pohoří směrem na Ocampo. Živě jsme diskutovali o setkání s abditou, že jsme si ani nevšimli, jak nám divně jede auto. Dokonce tak divně, že už nebylo schopné vyjet kopec a prokluzovala přední kola. Zastavili jsme. Pohled na naše přední kolo nebyl hezký. Pneumatika byla totálně rozdrcená a disk pokřivený. A před námi dobrých 30km přes hory do nejbližšího města. Mohli jsme mluvit o štěstí, že druhá pneumatika zůstala celá. Kupodivu nám to neubralo na dobré náladě a pustili jsme se do výměny kola.

Za chvíli nás dojel chlápek v terénním pick upu a šel se zeptat, zda nepotřebujeme pomoct. Když jsme ho ujistili, že máme náhradní kolo a výměnu zvládneme, nabídl nám alespoň odvoz přes kopce na korbě svého auta. No takové dobrodružství jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít! A na víc to bylo i rozumné, neboť jsme nevěděli, jak moc jsme ublížili i té druhé přední pneumatice a zda vydrží další zátěž. Seňor nás převezl přes kritický horský úsek a doprovodil nás pro jistotu až na dohled před Ocampo, kde jsme mu poděkovali a těsně před setměním se rozloučili s vědomím, že jsou tu fajn lidi, kteří jsou navíc ochotni jeden druhému nezištně pomoci.

Málokdo z našich blízkých a kolegů je schopen nám plně porozumět :-). Noví členové, po první kaktusářské schůzi, mají hlavu plnou otazníků: „Všichni obdivují nějaký kaktus, ještě mu říkají latinsky, to se nikdy nenaučím a jim rozumět nebudu. Patřím sem ???“

Až po čase pochopí, že je tu moc zajímavých lidí s láskou k přírodě a má se pořád co učit. Kaktusáři i jejich rostliny mají svůj život – jeden, nic tu není na věky.

Mnoho z nás má spoustu rostlin ze semínek z nalezišť, zajímavé velké kytky i japonské divnokaktusy. Myslím, že v každé sbírce se najde pár rostlin, které mají ještě jednu milou povinnost. Připomenout nám kamarády, kteří kaktusaří již padesát let nebo tu již nejsou. Při procházení skleníku, kromě klábosení o kaktusech, nalezištích a příhodách z cest je úžasné říci: „Jo to mám po panu Šustrovi“ nebo „to je stejňák Vaška Pitra, cereus forbesii od Jirky Krechovského“,          atd.- hned jsou tam s námi. Proto si těchto rostlin moooc vážím. Možná, že mi né všichni teď porozuměli, ale chtěl jsem to již dávno napsat. Byl to krásný pravěk.

Často se stává, když konečně získáte odnož vysněného kaktusu, nezdržujete se čekáním, kdy odnož zakoření (často to není ani možné) a tak trofej rychle naroubujete. Časem tak získáte kmenovou rostlinu, která vás možná za pár let odmění odnožemi, které pak poskytnete zájemcům.

Výsledek můžete docílit rychlejší metodou (jak my doubravečtí kaktusáři říkáme) roubováním „na prdelku“. Připravte si dvě podnožové rostliny, na kterých provedete horizontální řezy. Získanou odnož přeřízněte v polovině a získané poloviny přiložte na podnože.

Za krátkou dobu tak získáte rostlinu kmenovou a mateční, kde přirostla odnož vlastně „hlavou dolů“. Do roka vyroste několik odnoží, které můžete odřezat a použít k dalšímu pěstování nebo výměně.

Autor foto: Jelínek Filip

Dne 24. až 26. Února 2017 se ve sportovním areálu v Horních Počaplech uskutečnilo „Setkání přátel mrazuvzdorných kaktusů“. Že by velký únor jinak? Právě jsem se vrátil z Horních Počapel. Akci pro nás, nadšence o namrzlé kaktusy, uspořádala společnost Mrazuvzdorné kaktusy z.s. zastoupená Honzíky Hadravou a Müllerem.

Přijel jsem v pátek v 17 hodin, a když vejdu do restaurace, už probíhala debata sobotních přednášejících. Já v Americe nebyl a jen jsem poslouchal a užíval si té atmosféry. Debatujícími byli pan Vereš - legenda mrazuvzdorných, velký cestovatel př. Vaško, př. Janeba, př. Šimon. Už v pátek se probírala naleziště, která cestovatelé navštívili.

Ubytování a večeře. Výborný prasátkový steak s opečenými bramborami. Pila se Plzeň. Spát se šlo až po druhé hodině ráno. Přespalo 18 kaktusářů.

V sobotu u snídaně mě překvapilo množství kaktusářů. Akce se zúčastnilo přes 80 přátel (také 7 kaktusářů plzeňského klubu). Ranní burza, prodávala se semena i větší rostliny.  Nakoupím semena a prodám nízké bedny. Po snídani, co si kdo nabral, začaly přednášky. V „pinčesárně“ připravené lavice, plátno s projektorem.

Začal př. Petr Šimon - Kaktusy z Utahu. Fotky z přírody, přírodních parků, návštěv lokalit, kaktusy. Vše v pohodovém tempu. Druhá přednáška př. Zlatko Janeba - Kaktusy z Nevady. Mezi přednáškami byla půlhodinová přestávka na občerstvení a probrání toho, co jsme viděli.

Oběd formou švédského stolu. Kdo měl na co chuť, si pochutnal. Pro některé káva.

Pohled do pingpongové herny, kde probíhaly přednášky, vzadu organizátoři (foto Petr Hoffmann)

Po obědě začal maraton tří přednášek, jak jinak, z cest v Americe. Z Botanické zahrady př. Eduard Chvosta - Kaktusy severozápadu USA, př. Zdeněk Vaško - Kaktusy ze severu a Colorada a ze Sliače př. Gabo Vereš - Escobarie a ostatní mrazuvzdorné. Přestávky na občerstvení.

Večeře – skoro všichni si objednali karbanátek s bramborem.

Po večeři, s malým zádrhelem, začala přednáška př. Alexe Quiasra s pomocí spolucestovatele - Nové Mexiko.

Za celý rok jsem v Čechách neviděl více Skleráků a Pediáků na fotkách z nalezišť, jako tuto sobotu.

Večerní debaty s přítomnými a nocujícími kaktusáři. Já vydržel do půlnoci.

Ráno v neděli už nás zůstalo méně. Káva a napapat. Začalo se o chvíli dříve. Př. Honza Hadrava - Pěstování kaktusů na stolech. Tím, že už nás nebylo tolik, tak se rozvinula i debata o topných kabelech a polystyrenu, teplotě zimování, konstrukci stolů.

Poslední fotky promítnul nějaký divný kaktusář. Já, Jiří Vondráček, kratší verze -Výstavba kaktusové skalky. Moje premiéra. Nebudu hodnotit, to musí jiní. Postupná výstavba a zakrytí skalek na zimu.

Po sbalení přesun do sbírky hostitele Honzy Müllera. Prohlídka nekryté skalky a volné kultury v nevytápěném skleníku.

Všichni po rozloučení odjíždějí a my skalní se vracíme na oběd. Asi nám v areálu v Restauraci u Kuřátka moc chutnalo.

Přátelé, rád bych poděkoval pořadatelům. V tuto mrtvou sezonu, kdy se nic nepořádá, mají odvahu pozvat přednášející na tuto kaktusářskou akci. Děkuji a děkuji moc. Snad se potkáme i příští rok.

Stapeliads, John Pilbeam, galerie 714 obrázků ze všech 59 rodů této populární skupiny sukulentních rostlin, druhé vydání 2014, The british Cactus & Succulent Society, anglicky.

Kaktusář ani netuší, kolik tvarů, barev a růstových forem zahrnuje skupina stapeliovitých. Tato obrázková publikace jím dokonale provádí. Fotky jsou částečně v přírody, ale hlavně z kultury. Téměř vždy se jedná o kvetoucí rostliny. Nechybí krátké popisky a údaje o nalezišti.

Vážení kaktusáři, jak už bylo avizováno ve Zpravodaji, přibyla do naší knihovny nová, velice pěkná publikace  Stapeliads  od Johna  Pilbeana  a Alice Vanden Bon.  Kniha je formátu A3, v textilní vazbě s barevným přebalem. Po stručném úvodu je přehledný výčet rodů s krátkou charakteristikou a místem výskytu, dále druhý seznam s počtem druhů.  Kniha obsahuje 216 stran a 715 barevných fotoreprodukcí. 

Vřele ji doporučuji všem sukulentářům, ale také skalním kaktusářům. Překvapí vás pestrost těchto rostlin.  Nekvetoucí nic moc, spíš šmudly, zelené klacíky ničím nevynikají. Ale když se rozhodnou vykvést!  Užasnete nad velikostí jejich květů -  nejmenší jsou o málo větší než špendlíková hlavička, největší snad drží rekord mezi sukulenty. Také barvy jsou úchvatné – bílé, žluté, do červena, do hněda, až k temně fialové, kropenaté, chlupaté, kovově lesklé.  A to nemluvím o tom, jakou radost uděláte pěstováním stapélek mouchám z širokého okolí. Tito odpudiví tvorečkové se zdrogovaní motají v květu, válejí se po zádíčkách a narážejí do tyčinek. A věřte nevěřte, stejně fascinovaní budete i vy, pokud se rozhodnete tyto kytičky pěstovat. Tato kniha je prvním krokem.