Před časem se ve Zpravodaji objevil docela povedený článek o hektickém stěhování kaktusů z letního stanoviště na zimoviště. Mnoha lidem s podobnými odlehlými stanovišti asi kápl do noty a evokoval veselé i těžké okamžiky každoročního přesunu.

Zatímco jarní přesun může probíhat rozvážně a poklidně, ten podzimní s náhlým nástupem nízkých teplot nebo nepříznivého počasí (o sněhu nemluvě) se často odehrává překotně a za pět minut dvanáct. 

Donedávna jsme něco podobného zažívali i v naší sbírce, i když byla jen pár metrů za domem ve foliovníku na zahradě. Folie bohužel denní teplo neakumuluje, takže pokud meteorologové zahrozí mrazivým prstem, nezbude než  rychle přizpůsobit už tak těsné prostory malého domečku pro přírůstek mnoha metrů čtverečních sukulentních rostlin.

Kaktusáři to mají lehčí, kaktusy v přepravkách jednoduše naštosují třeba i do prostor bez světla (sklep, chodby) bez obav z nějaké újmy na hýčkaných miláčcích. Sukulentáři přemýšlejí, kam všude jde v místnostech aspoň trochu slunečního světla, protože ne každý sukulent přežívá zimu bez listů a bez zálivky. A jak už vědí i začátečníci, zálivka a nedostatek světla dohromady znamená v lepším případě dočasnou deformaci kompaktního vzhledu, v případě horším nenávratné zpotvoření nebo rovnou zkázu (u kaudexů). Sukulenty končí na parapetech oken, policích, skříních a vytvářejí tak z jindy útulného domova zelenou džungli. Rodinní příslušníci, kteří berou pěstování sukulentů jako velmi pochybnou činnost, tajně pronášejí nelichotivé průpovídky, když se tou zelenou změtí musejí prodírat tam, kam se v teplé části roku dostanou naprosto bez problémů a kupodivu vůbec nezabírá utěšování, že je to jen na půl roku.

Ale proč to všechno vlastně píšu? Pokud máte to štěstí a stejně jako my se díky značnému a často i dlouhodobému úsilí jednoho dne dočkáte nového, v zimě vytápěného příbytku pro kytky, právě v tuhle dobu se stanete svědky procesu, který vlastně asi většina kaktusářů nikdy nezažije. Rostlinám s výrazným letním růstem žloutnou a opadávají listy a zůstávají holé kmeny, kaudexy, cibule a v případě podzemních zásobních orgánů třeba jen prázdné květináčky. Putují na provizorní místa pod stoly, kde budou zhruba půl roku odpočívat do doby, kdy se pro mě naprosto nepochopitelným zázrakem bez jediné kapky vody začnou probouzet do nové vegetační sezóny. Přechodem do zimního spánku uvolní místo na parapetech pro kytky zimní. Ty se nahoru přesunují na uvolněná místa postupně podle toho, jak se na růstových vrcholech projeví první známky probuzeného života.

V docela krátkém čase se díky dosud příznivým světelným podmínkám objevují nádherné listy všech možných tvarů a u některých rovnou i květy. Spáčů, probouzejících se k životu není zrovna málo: rostliny rodů Othonna, Tylecodon, Pelargonium, Dioscorea, některé další kaudexy, hlízoviny a cibuloviny rodů Oxalis, Eriospermum, Drimia, Haemanthus, Brunsvigia, Massonia, Ornithogalum, Gethyllis, Lachenalia, a to jsem určitě na některé zapomněla. Já vím, je to dvousečné, protože si takhle vlastně nikdy nevydechneme, ale na druhou stranu ve „skleníku“ pořád něco roste, kvete, zraje, zkrátka pořád je tam aktivní život. Je to velice zvláštní a pro mě nezvyklé, když v zimě ještě v noční košili a pantoflích sejdete mezi kytky a jen tak se kocháte celou tou krásou. Upřímně bych vám to přála zažít, jak na polykarbonát tiše dopadají sněhové vločky, zatímco vy si prohlížíte další květ nějakého argentinského šťavele, geofytního muškátu či africké cibulky.

Proto říkám, nejen léto budiž sukulentářem pochváleno…

Ve Lhotě 16. 10. 2007