Obecná morfologie tilandsií:

Vegetativní orgány tilandsií (a bromélií vůbec) mají velmi jednoduchou a dosti jednotnou stavbu. Tak jako u jiných rostlin, i zde lze rozlišit stonky, kořeny a listy. U dospělých jedinců se periodicky vytvářejí květenství

Kořeny- při pozorování mnohých tilandsií máme dojem, že se kořeny nevytvářejí, ale není tomu tak. Všechny známé druhy včetně tvarově nejzvláštnější Tillandsia usneoides kořeny tvoří, i když jen sporadicky a v mladém věku. Kořeny jsou poměrně tenké, vláknité až drátovité a mají adventivní charakter. To znamená, že se nezakládají z jednoho hlavního (primárního) kořene, ale opakovaně přímo ze stonku. Jejich životnost je poměrně krátká (1 – 2 roky) a pokud jsou živé, jsou schopny plnit funkce související s příjmem živin a vody, tak jako u jiných rostlin. U epifytů nabývá na zvláštním významu funkce mechanická, přichycení rostlin k podložce. Buněčné stěny kořenových pletiv velmi rychle tloustnou (sklerifikují). Proto jsou starší kořeny tilandsií i přes svou malou tloušťku neuvěřitelně pevné v tahu a schopné unést mnohdy značnou hmotnost velkých trsů rostlin.

Stonek – je asi nejméně nápadnou a zajímavou částí tilandsií. V mnoha případech bývá zcela zakrnělý či alespoň zkrácený, jindy relativně tenký, poléhavý. U některých druhů jeho růst není negativně geotropický (roste na všechny strany, nejen nahoru).

Listy – jsou na tilandsiích nepochybně nejzajímavějším orgánem a pro jejich život mají klíčový význam. Bývají také často jediné, co je z celé rostliny vidět, pokud ovšem zrovna nekvete. ve tvaru a velikosti listů bývají často značné rozdíly – od plochých, řemenovitých či kopinatých čepelí až po čárkovité s průřezem okrouhlým či trojúhelníkovým s velikostí od dvou metrů délky až po několik milimetrů. Listy téměř všech tilandsií jsou sukulentní, tedy mají dužnatá vnitřní pletiva (vodní parenchym). Dalším společným znakem listů tilandsií jsou zvláštní trichomy (savé šupinky). Jejich tvar, velikost či hustota může být různá, avšak zvláštní složitá funkce má rozhodující vliv na hospodaření rostlin s vodou. V době, kdy prší nebo padá rosa, což je v suchých oblastech výskytu tilandsií běžnější, jsou schopny silně nasávat vlhkost a přenášet ji do prodloužených buňek uvnitř listů. Kromě toho šupinky plní funkci uzávěrů průduchů v listech, čímž rovněž regulují režim odpařování vody z těla. V době, kdy jsou nasáté vodou, odstávají od průduchů. Rostlina pak může přijímat rovněž oxid uhličitý CO₂. V době, kdy jsou šupinky suché, tedy většinou přes den, průduchy v listech se přilehlými šupinkami uzavřou a rostlina ztrácí odparem minimální množství vody. Další nezanedbatelnou funkcí šupinek je schopnost silně odrážet sluneční záření, čímž rovněž chrání rostlinu před rychlým vyschnutím a přehřátím. U naprosté většiny tilandsií se vyvinul zvláštní typ fotosyntézy označované zkratkou CAM (crassulacean acid metabolism), který se v přírodě vyskytuje pouze u sukulentních rostlin. Jeho zvláštnost se projevuje v tom, že příjem CO₂ pro fotosyntézu nemusí probíhat na světle, jak je tomu u běžně známých rostlin, ale CO₂ může rostlina nahromadit do zásobních organických kyselin v nočních hodinách a teprve na světle je tento redukován do konečné podoby sacharidu. To znamená, že průduchy v listech mohou být přes den uzavřeny a ztráta vody se omezí na minimum. Bez této adaptace by přežití tilandsií na většině přírodních stanovišť nebylo možné. tento způsob fotosyntézy je však málo výkonný , což je příčinou pomalého růstu tilandsií.

Květenství - tilandsií tvoří klas s různým stupněm nahloučení květů a s různou délkou klasu a počtem květů. Vyskytují se rostliny, které mají klas redukovaný přímo v růžici (Tillandsia ionantha), rostliny, které měří s květenstvím až dva metry (Tillandsia utriculata), klas s jedním kvítkem (Tillandsia albertiana, Tillandsia andreana, Tillandsia funkciana) a například s klasem několikanásobně větveným na menší klásky (Tillandsia duratii, Tillandsia fasciculata, a.j.). V době květu se květenství, část rostliny nebo i rostlina celá zbarvuje do různých barevných odstínů červené, fialové, růžové, bílé ale i zelené barvy.

Pěstování:

Většině, zvláště xerofitním tilandsiím vyhovují k vegetaci běžné podmínky našich domovů. Rostliny vyžadují dobře osluněné stanoviště a proudění vzduchu. Čím více stříbrných šupinek pokrývá jejich tělo, tím více snesou slunce a tím méně jsou náročné na zálivku a naopak zelenější druhy umisťujeme do rozptýleného světla a dopřáváme jim bohatší zálivku. Protože vzdušná vlhkost v bytech je poměrně nízká, je proto vhodné kromě každodenního mlžení a smáčení dopřát rostlinám jednou týdně vodní lázeň, ve které je necháme několik hodin nebo i celou noc ponořené (hodně stříbrné druhy kratší dobu, zelené druhy i vícekrát týdně). Na lázeň použijeme vždy měkkou vodu (dešťovou).

Tilandsie jsou přizpůsobené na minimální přísun živin, ale ze zkušenosti mnoha pěstitelů plyne, že je potřeba tilandsie přihnojovat. Nejvhodnější jsou hnojiva na list, jež používáme v desetinových koncentracích než jsou uvedena v návodech.

Další možností je pěstování tilandsií ve vitrínách, květinových boxech nebo okenních skleníčcích, podobně jako se pěstují orchideje. Tilandsiím velmi prospívá, umístíme-li je po pominutí jarních mrazíků (od poloviny května až do září) do volné kultury v přírodě. Opět se zde řídíme pravidlem, že rostliny zelenější a s měkkými listy umisťujeme do stínu pod stromy a podobná stanoviště a rostliny stříbrné a tuholisté umisťujeme na světlejší stanoviště až přímé slunce. V obou případech je podmínkou takové stanoviště, aby se na rostlinách přes noc usazovala rosa, tím se dokonale imituje prostředí, ve kterém tilandsie rostou ve své domovině a rostliny nepotřebují v tomto období žádnou péči. Důležité je však nezapomenout rostliny před příchodem prvních mrazíků přenést zpět do chráněných prostor.

Posledním bodem je upevňování rostlin na vhodné podložky. Při zachování několika pravidel lze s těmito rostlinami provést zajímavá aranžmá. Tilandsie lze “montovat” na jakýkoliv chemicky stálý, hnilobě nepodléhající (nebo jen zvolna) pevný materiál, například na zajímavé nerosty, pokroucené kusy větví a kořenů, pláty kůry a podobně. Vlastní způsob vyvazování záleží na šikovnosti pěstitele a materiálu, který si vybere. Zcela nevhodné jsou měděné a pozinkované drátky (tyto kovy jsou pro tilandsie vysoce toxické). Použít lze hliníkové drátky, jakékoliv izolované drátky, silonové vlasce a nejosvědčenější a nejšetrnější – proužky nastříhané ze silonových punčoch.

Tilandsie lze k podložce lepit, dá se použít některé vodostálé lepidlo a v krajním případě i Kanagom. Takto se dají připevňovat jen malé rostlinky a zásadně za kořeny. Při přilepení báze hrozí neoschnutí rostliny, následné proniknutí hniloby a uhynutí rostliny.

Tilandsie nálevkovité (cisternové) připevňujeme tak, aby mohly v nálevce zachycovat dešťovou vodu. Ostatní formy tilandsií připevňujeme vegetačním vrcholem směrem k zemi (hlavou dolů). Mnoho jich tak roste v přírodě, v opačném případě hrozí, že voda zateče do vnitřku rostliny, ta nevyschne a napadne ji hniloba. Příroda je v oblasti vývoje a adaptace na specifické podmínky obdařila takovou citlivostí, že nestojí o zadržování vody růžicí.

Závěrem přeji každému pěstiteli hodně pěstitelských úspěchů a krásných zážitků s aerofitními broméliemi.