Po dlouhých letech samostatnosti se Zelné listy (neboli internetové sukulentářské články) vrací na plzeňský web, kde před dávnými lety začínaly. Asi tím hlavním impulsem k tomu byla včerejší návštěva plzeňského kolegy sukulentáře (a kaktusáře) u nás ve sbírce, který nám jako dárek přinesl pro nás velkou vzácnost – lokalitní orostachys, dokonce od legendárního cestovatele (a pěstitele), kaznějovského Zdeňka Zíky. O tomto konkrétním krasulovitém mrazuvzdorném sukulentu a prostředí jeho sběru je jeden starší ale velmi čtivý článek právě na plzeňském webu.

Pro mě osobně to byl další střípek do mozaiky rodu Orostachys, kterou se snažím již pár let, za pomoci svých přátel a kolegů, sestřádat do nějaké smysluplné podoby. Je to sice nimravá a pomalá záležitost ale zároveň také napínavá až dobrodružná. Téměř každý nový přírůstek do naší sbírky orostachydů má svůj příběh a vždy i konkrétního dárce, se kterým je pro nás neoddělitelně spjatý. Takže tento aktuálně poslední kousek má na jmenovce kromě jména Z. Zíky také lokalitu Lake Akkemsk (Akkemskovo Ozero) v pohoří Altaj, z jihosibiřské části Ruska (foto č. 1).

Z přibližně téže oblasti pochází další dárek (od Dáši Petrlíkové), rostliny, která ze všech dnes představených nejvíc akcentuje čistě zelenou barvu na svých růžicích. Bližší lokalizaci nemám k dispozici, jenom je potřeba si uvědomit, že specielně v Rusku je všechno velké a 100km je vlastně „kousek“, a proto údaj o výskytu „Altaj“ může klidně znamenat plochu celých Čech (foto č. 2).

Vzhledově podobná předchozí rostlině je další sběrovka se jmenovkou sp. Novosibirsk, poznámkou ex Milan Hornát (České Budějovice), pouze má více šedivý odstín listů. Rychlostudium mapy Ruska mě situovalo a nyní už vím, že velkoměsto Novosibirsk je severně cca 500 km od pohoří Altaj a přesná lokalita sběru také nebude lehkým úkolem (foto č. 3).

Když v rámci jižní Sibiře poskočíme o necelých 1500 km na východ, dostaneme se přes Sajanské pohoří ke slavnému jezeru Bajkal. Odsud už mám nastřádány dva taxony – jeden s červenavým odstínem listů od Jiřky Doležalové (foto č. 4) a druhý našedivělý od skalničkáře Pavla Holíka.

Ohledně taxonomického začlenění všech zmíněných rostlin bych se klonil (a v podstatě i poklonil instinktu Zdeňka Zíky) k verzi, že všechny tyto představené orostachydy jsou jen různé formy nejznámějšího velkodruhu Orostachys spinosa. Na jihosibiřské podoby tohoto druhu totiž geograficky navazují další formy z přilehlého Kazachstánu, Číny a Mongolska, které mají také mnoho podobných znaků. To už ale tak úplně neplatí v případě dalších taxonů orostachydů směrem na východ, přes Jabloňové a Stanové pohoří na Dálný východ, až na Korejský polostrov. Materiál z těchto oblastí se však získává ještě složitěji a pomaleji, než zmiňované jihosibiřské formy. Přes jejich evidentní příbuznost jsou odchylky ve vzhledu více překvapující.

Cílem mého článku bylo ukázat, že kromě notoricky nám známé podoby Orostachys spinosa, které pochází více z východnějších oblastí Ruska a Kazachstánu, existují i další odlišné a zajímavé formy tohoto druhu se stejnou, nebo i vyšší mrazuvzdorností, hravě zvládající zimní teploty pod -30°C.