Ve skleníku mám vysazené mrazuvzdorné opuncie, které používám pro roubování zimovzdorných kaktusů. Celý porost je jediný klon, protože pochází z původně jediného dovezeného článku. Bohatě kvetou a plodí po sprášení vlastním pylem. Plody jsou dosti velké, červenofialové, aromatické a sladké. Jsou však bohužel doslova obalené glochidami.

Mnoho přátel mě každoročně žádá o semena nebo články a celkem rád jim vyhovuji. Až dosud jsem semena čistil tak, že jsem pojídal plody oloupáním zbavené glochid a velká semena prskal na připravené noviny, asi jako když jíme meloun. Bohužel, nikdy se takový plod nezbaví glochid dokonale a tak jsem svou snahu zbaběle vzdával hned po desáté glochidě v jazyku či patře, to je tak po dvou plodech.

Letos byla úroda plodů zvláště bohatá a tak při pohledu na půl přepravky sladkých voňavých červenofialových plodů se mi zdálo škoda je jen tak vyhodit. Na internetu jsem si našel návody na výrobu opunciového džemu. Z mého hlediska měly všechny vadu v tom, že semena považovaly za odpad, který je nutno co nejsnáze oddělit, což jde např. po rozvaření plodů. Zajímavý návod byl od Davida J. Fergussona, který tvrdí, že po několikahodinovém vaření glochidy změknou tak, že nejsou ve výsledném produktu poznat. Ne, že bych mu nevěřil, ale již dříve jsem si povšiml, že plody opuncií uzrálé pod širým nebem mají glochid daleko méně protože velká část je jich odstraněna deštěm. A v Novém Mexiku asi nikdo nebude pěstovat opuncie na marmeládu ve skleníku. Můj výsledný produkt by byl spíše glochidovou kaší s příměsí marmelády. Bylo tedy nutné najít vlastní postup řešící dvě nejdůležitější obtíže:

- odstranit glochidy

- oddělit semena od dužiny za studena

 Naštěstí glochidy jsou vlastně dřevo a to jak známo hoří. Zbavil jsem se jich pomocí propan – butanového hořáku, v jehož plameni jsem každý plod (držený peánem) ze všech stran ožehl až glochidy zuhelnatěly. Ožehnuté plody jsem pak opláchl vodou a dal je do největšího hrnce, co doma máme. Tam jsem je částečně rozmačkal šťouchem na brambory. Nebylo to lehké protože zralé ounciové plody jsou značně pevnější než vařené brambory. Výsledkem byla rudofialová kaše skládající se z rudofialové šťávy, semen a velkých kusů plodů, které mají dosti tuhou a pevnou slupku. Zdálo se mi, že má snaha skončí fiaskem, ale pak padl můj zrak na skvělý domácí pomocník – mixér, šlehač atd, podle toho jaký nástavec se použije. Zkusil jsem napřed hnětač, ale nebylo to o moc lepší než předtím se šťouchem na brambory, nerozmačkané plody v kaši snadno uhýbaly. Mixér – to bude ono zajásal jsem při pohledu na ostré nože dalšího nástavce. Naředil jsem kaši litrem vody a pustil jsem ho na nejmenší rychlost a ponořil do kaše v hrnci. Teď už vím, že spouštět je to lepší až po ponoření, protože mnou použitý postup jako vedlejší produkt vytvořil vkusný cyklámový tečkovaný dekor skoro po všech stěnách kuchyně, kromě té části, která byla schovaná za mnou. Já jsem pak měl takový mnohem sytější dekor na košili, o pleťové masce na obličeji nemluvě. Ani ne po půl minutě byly zbylé plody nacetlovány na maličké kousky a kaše skoro homogenní. Propasíroval jsem ji přes silonový cedník do jiného hrnce. V cedníku zbyla semena ještě s velkým podílem dužiny a všechny slupky plodů. Z této části jsem se rozhodl udělat sirup. Dal jsem to znovu do hrnce, zalil vodou, přidal kyselinu citronovou a nechal být. Propasírované šťávy bylo přes tři litry a tu jsem dal na vařič a vařil, až se asi polovina odpařila. Trvalo to skoro dvě hodiny. Pak jsem přidal Gelfix a cukr a odstavil. Přesvědčil jsem se, že to tuhne a nalil to do připravených vyvařených sklenic. Asi díky dlouhému vaření marmeláda trochu změnila barvu, už není červenofialová jako původně, ale temně červená. Chutí je nejvíc podobná rybízové zavařenině. Šťávu jsem nechal na lince pár dní vylouhovat. Když jsem se čtvrtý den večer vrátil z práce, stály na lince tři láhve nádherně fialové šťávy a semena nikde. Nejspíš to už překáželo moc a nikdo nevěděl, že to dělám hlavně kvůli semenům. Šel jsem se nenápadně podívat do popelnice, ale byla čerstvě vyvezená.

 Asi po dvou týdnech jsem návštěvě ukazoval čerstvě vymalovanou kuchyň a vyprávěl jak jsme k tomu přišli. Když jsem se zmínil o semenech v popelnici, maminka pravila: “kdepak, ty jsou na kompostě” Druhý den jsem tam skutečně růžovou hmotu slupek plodů se semeny našel. Posbíral jsem co šlo, dal to do vědra a rozhodl se semena vyčistit flotací: zalít vodou, zamíchat a slít slupky a zbytky dužiny, které klesají ke dnu pomaleji než semena. A tak několikrát, až sléváme jen čistou vodu. Semena pak na noviny a usušit. Suchých semen bylo skoro půl kila. Nedovedu si představit jak snadněji vyčistit takové množství semen z dužnatých plodů (když je nikdo nevyhodí). Na příští rok mám nový nápad: udělám víno – speciální, opunciové a fialové!