Podzim je tady a s ním kvetoucí ariokarpusy. U mě si kvetení nejdříve naplánují A. fissuratus a pak se přidají ostatní druhy. Ve skleníku už nic jiného z kaktusů prakticky nekvete, ještě nějaké astrofytum a gymnokalycium. Každoročně mě potěší ta záplava podzimních květů ariáků v mém nijak početném množství.

Ale už začínám pomalu stěhovat kytky do jednoho zimovacího skleníku. Abych řekl pravdu, tak nejen do skleníku. Řada sukulentů, ale i kaktusů které potřebují teplejší zimování odpočívají přes zimu v bytě a shlížejí na mne ze skříní v ložnici. Možná máme i společné sny.

 Ariokarpusy stěhuji do zimovacího skleníku přímo jen ty, které mne květy nepotěšily a nekvetly. Většinu, odkvetlých nebo ještě kvetoucích (poslední týden v říjnu) stěhuji na nějaký čas do tepla domova. Zde odkvetlé květy spolehlivě uschnou a třeba až za měsíc je přestěhuji k ostatním do skleníku.

 V zimovacím skleníku nemívám vysokou teplotu a hlavně je tam kvůli jeho zateplení větší vlhké prostředí. Jednou, před řadou let, jsem o vánocích přišel o několik pěkných ariokarpusů. Hniloba rostlin, nikoliv od podložky, ale od nedostatečně uschlých zbytků květů. Ve vlhčím prostředí skleníku a nižší teplotě zavadlé zbytky květů nezaschly, chytly plíseň a to způsobilo hnilobu vnitřku těl ariáku. Na povrchu rostlin jsem dlouho žádné známky hnilobného procesu uvnitř kytek neviděl až o vánocích, tedy dva měsíce po stěhování. Tak mne tato událost vyškolila a od té doby nemám se zimováním odkvetlých ariokarpusů problémy.

 Nejstarší, 25 až 30leté ariokarpusy mám naroubované na echinopsech a po sklizních semen z vlastních kytek jsem přestal s roubováním a upřednostňuji pravokořenné ariokarpusy. Rostou pomalu a nezaberou moc místa, alespoň u mne. Přeji mnoho radosti a úspěchů všem kaktusářům s jejich pěstováním.