Když se mi jeden z vedle stojících kaktusářů zastal, že to není pravda, jen tak polohlasem pronesl: ,,Kam ta kaktusařina spěje?!“ a zmizel v hloučku lidí, kde se skloňovalo slovo ,,koryfanta“ ve všech pádech. Měl jsem štěstí, ten člověk co stál vedle mě, byl též obdivovatel rebucií, docela pěkně jsme poplkali a shodli jsme se na jednom - je právě dobře, že každý pěstuje něco jiného, rozhodně to dělá kaktusařinu zajímavější.

 Apropos Aylostera albiflora, asi se nenajde kaktusář, který by tento druh neznal, snad právě proto je považovaný za úplně obyčejný, ne-li za plevelný. Ve skutečnosti se však jedná v přírodě o druh vzácný, který přivezl F.Ritter roku 1958 v domnění, že sebral R.pulvinosa, tedy rostlinku podobnou, ovšem oranžově kvetoucí. Zajímavé je i to, že pochází vůbec z nejteplejší oblasti, kde zástupci tohoto rodu rostou. Typové místo je Mendez, v rokli směřující od Cajas k řece Rio Pilaya. Bělokvětá Aylostera v té době způsobila takovou senzaci, že se velmi rychle rozšířila do sbírek, kde je dnes možná hojnější než ve své domovině.

 Za dob A.V.Friče, C.Backeberga, F.Rittera, W.Rausche, dále i J.Donalda či profesora Cárdenase se tento okruh kaktusů těšil velké oblibě. V posledních desetiletích minulého století však rebuciím nastaly špatné časy. Do popředí zájmu se jednoznačně dostaly kaktusy rostoucí v Mexiku a na jihu USA. Dlouhodobý nezájem o tento rod měl mimo jiné za následek velké zmatky v názvosloví. Snad každý má ve sbírce nějakou tu rebucii, kterou často i dál šíří. Ale sáhněte si do svědomí, kdo z vás se pídil za tím, jestli název na cedulce skutečně existuje či odpovídá dané rostlině. Neplatných, různě zkomolených názvů se ve sbírkách pohybuje veliké množství, nemluvě o špatně určených rostlinách. Dílem nemalým k tomu přispěl i fakt, že kvalitní literatury s fotografiemi je v tomto směru málo. Pouze se suchými popisy těžko vystačíme a původní rostlinný materiál, podle kterého by bylo možno srovnávat, se téměř nedochoval. Až v posledních letech se stále více kaktusářů snaží prozkoumat i jiné lokality a cílem se stávají  takové země jako Argentina a Bolívie, tedy i domovina kaktusů rodu Rebutia. Do Evropy se tím po letech opět dostává cenný rostlinný materiál. Navíc se objevila i řada kvalitních prací. Jednou z prvních byla již zmíněná Ashingtonia, která předkládá dělení rodu do pěti sekcí s jejich charakteristikami a popisy rostlin. U nás vyšla monografie: Šída O., Rod Rebutia (1997), je to kniha, která by rozhodně  neměla chybět v knihovně žádného pěstitele rebucií, bohužel obsahuje povětšinou pouze málo vypovídající černobílé fotografie. Barevných fotografií se dočkáme až u prací: Pilbeam J., Rebutia - The Cactus File Handbook (1997); Mosti, S., Digitorebutia (1999-2000). Tyto publikace však vyšly pouze v zahraničí. Jako námětu na samostatný úsměvný článek bych mohl využít historky, kterak jsme s Petrem posílali do Anglie peníze autorovi s prosbou o zaslání prvně jmenované knihy... Nesmím v této souvislosti zapomenout na fenomén dnešní doby, tedy na internet. Pravda, informace na internetu mohou hodně pomoci, ale začínajícímu kaktusáři spíše zamotají hlavu. Problém je v tom, že dnes si může webové stránky založit prakticky každý a v důsledku to znamená, že vedle sebe existují stránky velmi kvalitní, ale i ty s méně  kvalitním obsahem a bohužel i stránky s obsahem naprosto katastrofálním. Jako odstrašující příklad může sloužit adresa: http://www.overthegardengate.net/garden/archives/template.asp?linkid=1516&linkcat=Indoor na které je vyobrazen jakýsi kvetoucí Echinopsis, který je pojmenován jako Rebutia senilus Kessigriana.

 V tomto článku se nebudu zaobírat pěstováním, ale o jedné problémové záležitosti bych se chtěl zmínit - o hnojení. Chtěl bych tím totiž navázat na otázku identifikace rostlin.

 Pravdou je, že rostliny v jednotlivých sekcích Rebutia jsou si opravdu dost podobné a jestliže navíc hnojíme, dosáhneme sice bouřlivého růstu, ale sami se zbavujeme části i toho mála identifikačních znaků, které nám tyto rostliny poskytují. A nyní se dostávám zpět na začátek mého vyprávění. Ten člověk, který tak lál rebuciím, měl v tomto případě vlastně pravdu! Velkou část rostlin jsem totiž koupil od kaktusáře,  kterému jsem za ta léta, co ho znám, začal pracovně říkat Chemik. Asi nemusím vysvětlovat proč... Jméno prozrazovat nebudu, nechci nikoho urážet, vlastně se na něj každý rok těším neboť od něj pokaždé získám nějaký nový druh. Teď si možná říkáte, že si odporuji, nejdřív tvrdím, že hnojit ne a pak si ty kytky klidně koupím. Ba ne, neodporuji. Takhle pěstované rebucie se během jedné sezóny při správném přístupu srovnají, zkompaktní a dále rostou tak jak je jim přirozené. Často pak dochází k paradoxní situaci, kdy např.čtyřletá rostlina je menší než byla její velikost ve třech letech. Lze říci, že jsou rebucie obecně hodně proměnlivé v závislosti na podmínkách, ve kterých vegetují. Někteří z vás by možná byli hodně překvapeni, jak dalece se může podle prostředí měnit nejen velikost stonků, délka a hustota otrnění, ale i tvar a dokonce i barva květů. Když odbočím do jiné říše, trochu mi to připomíná variabilitu Muchomůrky růžovky neboli Masáka. Houbaři mi jistě dají zapravdu, že tato houba může mít mnoho podob, záleží na tom, v jakém lese roste. K určování rostlin mám ještě poslední poznámku, popis je třeba provádět na odrostlých rostlinách, alespoň pětiletých. Přestože semenáčky kvetou již velmi mladé, vývoj především otrnění není v té době ještě dokončen.

 Myslím, že si celý rod Rebutia zaslouží daleko více pozornosti než v současnosti má a jsem přesvědčen, že v blízké budoucnosti si alespoň částečně vydobude takovou pozornost, které se těšil v polovině minulého století. A závěrem ještě troška suché teorie... Rebutia je rod Cactaceae, který patří k sukulentní flóře Bolívie a severní Argentiny. Jedná se o rostliny malé vzrůstem, na jaře bohatě kvetoucí, které obývají většinou horské až vysokohorské oblasti. Populace zasahuje do výšek až skoro 4500m n.m., často roste v těžko přístupných trhlinách skal, jindy v mechu na úpatí svahů, některé taxony zasahují do níže položených subtropických oblastí, ne však níže než 1000m n.m.