Před nějakým časem jsem si lámal hlavu s tím, v jakém prostředí pěstovat kopiapoe. Pěkných rostlinek je ve sbírkách poskrovnu, a pokud jsou, často jsou dost vytažené. Z literatury a z vyprávění těch šťastnějších, kteří navštívili přírodní stanoviště, jsem si poskládal určitý obrázek, jak by asi mělo vypadat pěstování těchto rostlin.

Jenže zkombinovat tak trochu protichůdné požadavky není v našich podmínkách jen tak, a tak moje nové rostlinky chvíli musely cestovat, než se jim alespoň doufám začalo u mě líbit.

Většina kopiapoí, které jsem ve sbírkách viděl, byly vytáhlé okurky. Začal jsem tedy u světla. Světla by mělo být maximum, aby rostlinky vypadaly co nejpřirozeněji. Nedělám si iluze, že bych dosáhl na povrchu tu úžasnou voskovou patinu a už vůbec ne u roubovaných rostlin, ale rostlinky chci mít co nejkompaktnější a tak je snaha jasná. Jak jsem se ale brzy sám přesvědčil, světlo ano, ale bez přímého slunce. Kopiapoe jsou velice citlivé na popálení a stačí na jaře chvilka  přímého slunce a následky mohou být pro rostlinu katastrofální. Ve skleníku moc stínu nemám, naopak se snažím dopřát mexickým kytkám co nejvíce sluníčka a tak kytičky putovaly do kouta „pod ořech“ (jen pro vysvětlení, soused má u hradby ořech, který mi stíní na kousek skleníku, za což sice nejsem moc rád, ale občas se to hodí). Jenže když zastíním proti slunci, pak ubírám i hodně světla. A to nechci. Navíc v mém skleníku je na kopiapoe taky asi dost horko. Jak z toho tedy ven? Pomoci by mohl čerstvý vzduch. Kopiapoe jak známo rostou ve velice úzkém pruhu podél pobřeží, kde je dostatek čerstvého proudícího vzduchu, který rostliny neustále ochlazuje. Takže další postup byl pro mě jasný. Rostlinky je potřeba přestěhovat do vzdušného pařeniště. Pařeniště mám oboustranné se sedlovou střechou, pokryté polykarbonátem, s otevřenými štíty. Jedna střecha je na jich, protější na sever.  Nejvíc světla je samozřejmě od jihu, spolu s dostatkem čerstvého vzduchu by to mohlo fungovat. Jenže když je hic a nehýbe se vzduch, je zase ouvej. Takže poslední možnost je odvrácená strana pařeniště od Slunce. Tato strana není ničím zastíněná, je plně osvětlená, ale sluneční paprsky po střeše jen  sklouzávají. Dokonce nemusím ani na jaře nikterak stínit. Rostlinky vyndávám  rovnou ze sklepa na toto stanoviště a vše je bez problémů. Kytky se nepálí, ale zároveň mají dost světla i vzduchu. Trochu jsem byl letos nervózní, když ranní mrazíky klesaly krátkodobě v pařeništi na -2 °C,  ale rostlinky to kupodivu ustály bez následků. Nic lepšího zatím asi nevymyslím, tak doufám, že by jim to mohlo dlouhodobě svědčit. No, uvidíme za pár let...