Uebelmanie jsou bezesporu královny mezi kaktusy. Zvláště pak U. pectinifera, jejíž krásu velice vzletně popisuje Míra Naxera ve Zpravodaji č. 3 – květen 2004. Přestože u rostlin v našich sbírkách nedosáhneme toho krásného stříbřitého povlaku jako u rostlin v přírodě, se svou olivově zelenou barvou těla a hřebínkovitě uspořádanými trny vždy přitáhne pohled každého odborníka i lajka.

V mnoha sbírkách jsou zastoupeny tyto rostliny, v některých i kvetou, ale málokdo se dočká plodů a semen.  Mají totiž jednu vadu, v našich sbírkách kvetou v zimních  měsících chudých na světlo a teplo. Protože jsem měl před lety podobné potíže jako Míra Naxera, dovolím si ztratit na toto  téma pár slov.

V prvních dvou letech neúspěchů s opylováním U. pseudopectinifera jsem ze 30 květů získal 1 semeník s 5 semeny a následující rok ze 60 květů 2 semeníky s 9 semeny. Tento neúspěch  mě trápil a tak jsem sháněl veškeré dostupné informace o rodu Uebelmania, což v roce 1989 nebylo tak snadné.

 Rostou v Brazílii ve státě Minas Gerais. V bližším i vzdálenějším okolí města Diamantina a u Engenheiro Dolabela rostou rostliny podrodu Leopoldohorstia zastoupené U. pectinifera včetně variet a forem. Lze je nalézt na skalách  nebo společně s broméliemi ve skalních štěrbinách s trochou humusu, často porostlé lišejníky.  V létě zde často dochází k vydatným srážkám. V zimě však vznikají husté noční mlhy, které se rozpouštějí teprve kolem 11. hodiny. Rostliny jsou pak velice mokré, jako po silném dešti. Jakmile ovšem slunce zažene mlhu, zase rychle osychají. V těchto mlhových periodách klesají teploty až pod 10 stupňů Celsia. Květy jsou malé, úzké do 10 mm v průměru a 20 mm délky, žluté až žlutozelené.

 Rostliny podrodu Uebelmania, zastoupené U. gummifera, U. meninensis a U. buningii včetně variet a forem lze nelézt jižně od Itamarandiba. Na rozdíl od U. pectinifera však rostou v čistě křemenném  písku na plném slunci. Jen několik centimetrů pod povrchem je však křemenná vrstva vlhká a chladná. Květy jsou široce otevřené o průměru 20 až 25 mm zářivě žluté.

 Co z toho lze odvodit? Především fakt, že nejenom teplo, ale  i vlhkost vzduchu je základní podmínkou opylení. Při opylování rostlin umístěných ve skleníku nad tělesem ústředního topení je sice i v únoru dostatek tepla, ale velice suchý vzduch.

 Následující rok jsem umístil rostliny s poupaty asi týden před rozkvětem do roubovacího boxu. Je to vyřazené akvárium se stěnami polepenými alobalem a zakryté 60 cm dlouhým zářivkovým  tělesem se dvěma trubicemi. Rostliny jsem zalil a na noc vždy vydatně porosil. Jakmile začaly kvést, jednou denně jsem je postupně sprašoval. Již po několika dnech se začaly vytvářet první semeníky. Bylo vyhráno Po dvou týdnech od sprášení posledního květu jsem rostliny přenesl zpět na původní stanoviště, lehce zastínil a zhruba za čtyři až pět týdnů semeníky dozrály.

 Semeníky U. pectinifera obsahují 1 – 5 /10/,  U. pseudopectinifera 5 – 10 /15/ ca 1 x 2 mm velkých lesklých semen, semeník U. buiningii 20 – 30 i více cca 1 mm velkých černých semen.

 Úspěšnost této metody dosahuje více než 90 semeníků ze 100 opylených květů. Podobné zkušenosti popisuje i Marcel Bouma v časopise Kaktusy roč. 1991, str. 35 – 36. Bližší informace lze nalézt i v Atlasu kaktusů a speciálu 2, časopisu Kaktusy roč. 2000.