„Dodržujte pitný režim,pijte alespoň tři litry denně“ je doporučováno lidem a nám kaktusářům. Pro sklerokaktus pitný režim neplatí, on se totiž nepotí. Málo kdo ví, je-li sklerokaktus nemocný, žízeň ho uzdraví.

Proto je sklerokaktus jen ojediněle v našich sklenících. A když, již od dveří je vidět tyčku a k ní uchycen přerostlý banán. Jeho sousedé jsou povětšinou parodie nebo gymna, v lepším případě mamilária a on v pití nezůstává pozadu. Jednoho dne se nachlastá až padne. Majitel zjistí, že překáží. A je neslavný konec jeho života.

Můj první sklerokaktus jsem pořídil od p. Hájka z Třemošné v roce 1990 a byl na něj hrdý, neboť byl od kaktusáře, který měl pěstování kaktusů jako jediné zaměstnání. Vezl jsem si tehdy S.wrightii HK1336. Byl naroubován na silném špalíčku Eriocereus jusbertii. Na původním špalíčku žije dodnes v podobě pěkného trsu. Ostatní sklerokaktusy jsem opatřoval nákupem semen s polními čísly. Malé semenáčky jsem rouboval na jusberty.Protože krček nesílí jako u jiných kaktusů, je nutné semenáček po roce přeroubovat. Srůst je tak silnější a rostlina se nevyvrací.

Později, abych využil potenciálu mrazuvzdornosti přešel jsem k roubování na mrazuvzdorné podnože. Zvítězil Echinocereus chloranthus pro svoji houževnatost, není to žíznivec, časem se pod roubem vytratí a je součástí kořene. Abych nebyl hůlkař, rostliny z dřívějška seřezávám a nechávám zakořenit. Před seříznutím musí však být dobře napité. Řeznou ránu posypu prachem z ohárků  od ohně a obrátím ke slunci. Druhý den rostlinu položím na prázdný hrnek a jdu na pivo. Když přijdu,dívám se jestli už. Ne, ještě nikdy se to nestalo. Nejdříve za tři neděle až měsíc. Po utvoření pahýlků, většinou je jich až na padesát, rostliny zasadím do zvláštní směsy cihel popela, kamení a zázračného velkohydčického, vápenného šláchotu (lokalita Hejná).

Rostliny žijí ve skleníku, kterému říkám lufťák,nemá boky jako já a někdy ani dveře.Jsou umístěny těsně pod sklem. Chyba je, že na pozemek je zaveden městský vodovod a i řeka je nedaleko. Lépe je sklerokaktusy pěstovat padesát km od bydliště, kam vodu musíme vláčet na zádech do kopce. Dobré by bylo mít rostliny na sloupu el. vedení a v případě zálivky žádat energetický podnik o přerušení dodávky el.proudu. Ale to už s tou tvrdostí přeháním. Jarní probuzení rostlin je včasné, zpravidla s květy narcisek. Je-li povedené počasí kvetou již v dubnu. Po odkvětu následuje bujný růst asi do půli června. Jejich krátký růst mi připomíná otevření a vypití jednoho oroseného lahváče, na kterého mám nárok po celodenním pachtěním na kole bez vody a ve třiceti stupních. Jak sykne, zakouří zmizí v hrdle a rozlije se do stahaných údů. Ale jen jedno, jinak vše pokazíš. Dál už zas jen žíznivé pachtění. V této době rostliny 3x až 4x zaliji. Zálivku ukončím v půli června s příchodem vyšších teplot. Pak už provedu jen jednu udržovací koncem srpna a to pouze na roubovaných rostlinách. A čekám do květů.