Každý z nás má slabost k nějakému rodu a přes to, že se náš vkus časem mění, zpravidla původní lásku, snad pro vztah k některým jedincům pro které nás rod zaujal, úplně opustit nedokáže. Možná pro „přehlednost v rodu“ a různost názorů na ní, ale určitě pro velikost rostlin a včasnost a bohatost květenství se pro mne takovou láskou stal rod Turbinicarpus.
Mezi neopomenutelné a výrazně pěkné jedince tohoto rodu patří právě lophophoroides. Již v minulosti jsem se jej snažil neúspěšně pěstovat. Při velice dobré klíčivosti, rychlém růstu a brzkém květenství mi všechny rostliny během dvou tří let uhynuly. Začal jsem si proto pořizovat již vzrostlé jedince od kolegů. Jejich životnost však nebyla delší. V důsledku neúspěšnosti pěstování jsem proto občas nějaký narouboval, což zase mělo za následek, že tato krásná miniatura hruškovitého tvaru se rychle měnila co do tvaru a velikosti v smrkovou šišku.
Když jsem v roce 1999 začal s opětovným pěstováním kaktusů v Plzni, neodolal jsem nabídce a i přes špatné zkušenosti jsem nakoupil větší množství semen této rostliny. Ty jsem vysel ve čtyřech po sobě jdoucích výsevech, které jsem na radu zkušenějších provápnil. Zda byl výsledek lepší si netroufám odhadnout. Semena dobře klíčila, rostliny rychle rostly a brzy kvetly. V následujících dvou letech se však začaly zapíjet jakoby z poloviny. Zůstaly trochu krabaté a dnes z nich mám jednu rostlinu roubovanou na selenicereusu. Proto jsem přestal vysévat a pro radost si občas nějakou „letničku“ koupím. S tímto stavem jsem byl smířen především po té, co jsem se od mnoha zkušenějších kolegů dověděl, že i oni mají s tímto druhem, ale i jinými druhy rodu Turbinicarpus špatné zkušenosti.
Letos na jaře, tedy v době, kdy mi další generace tentokrát koupených rostlin naznačovala krátkodobost svého života mi Jirka Krechovský vyprávěl, jak u San Bartola, kde tyto kytky rostou, je povrch pokryt bílou vrstvou. Podle něho by mělo jít o Glauberovu (tedy hořečnatou) sůl. Vzhledem k dostupnosti tohoto vzorku jsem nechal udělat jeho rozbor. Jaké pak bylo mé překvapení, když vzorek prakticky zkopíroval vzorek sádrovce. viz, graf.
I chemické složení ukázalo, že co do kationtů vzorek obsahuje 69,1% vápníku, 14,2% křemíku, 6,6% hořčíku, 5,2% hliníku, 2,2% draslíku, 1,4% stroncia, 0,7% železa, 0,06% titanu, 0.04% manganu, 0,03% chromu 0,01% vanadu. Ostatních 31 prvků Mendělejevovi periodické soustavy má pouze stopový charakter, kterému vévodí zirkon. Zajímavé je, že vzorek vůbec neobsahuje sodík. Prvek tak běžný díky prakticky všude přítomné kuchyňské soli.
Z pohledu aniontového složení je orientace ve vzorku mnohem složitější, neboť z něho nelze odvodit množství kyslíku. Každopádně množství síry ve vzorku je tak vysoké, že veškerý vápník je v podobě síranu vápenatého. V poměru k síře pak 10% obsahuje chlor a 0,5% fosfor. Brom a jód mají charakter stopových prvků.
Z provedeného rozboru lze říci, že vzorek je sádrovec. Tedy síran vápenatý CaSO4, namíchaný s pískem SiO2, lehce osolený draselnou solí, kterou užíváme na sypání silnic KCl a znečištěný především kysličníky, sirníky, chloridy a fosforečnany hořčíku, hliníku, stroncia, železa a dalších kovů.
Na základě této zkušenosti jsem sádrovec, jenž jsem používal pouze u pravokořenných aztékií nasypal i kolem těchto rostlin. Po pár měsících jsem přesvědčen, že jsou na tom zdravotně lépe. Co bude dál ukáže čas. Každopádně ještě letos zkusím semena vysévat do sádrovce. Jaký budu mít úspěch nevím, neboť sádrovec který mám může být od toho ze San Bartola vzhledem k příměsím dost odlišný. PH sádrovce se totiž podle příměsí pohybuje od PH 6 do PH 9. Ten ze San Bartola má PH 6,1 čímž patří k těm nejkyselejším. Myslím si, že hlavní příčinou bude velké množství chloridů.
Pokud jsem vás nějakým způsobem zviklal k experimentování, tak se asi zeptáte, kde sádrovec beru. Já osobně mám krásné průsvitné krystaly od jednoho geologa, který je přivezl tuším z Kuby. I mě ale dochází a tak jsem si další opatřil z jediného naleziště v ČR, které se nachází na opavsku. Uzavřená těžba je v obcích Sudice, Třebom, Kobeřice-sever, Rohov, Strahovice. Jediné místo, kde těžba v současné době povrchovou formou probíhá je lom Kobeřice-jih. Vše okres Opava. Sádrovec je i odpadem při odsiřování spalin. Vyrábí se z něho sádrokarton. Z informací, které jsem zatím získal prý namočená ztvrdlá a rozemletá sádra, jakož i sádrokaron nejsou to pravé ořechové. Já jsem to ale nezkoušel. Sádrovec ručně drtím na struhadle, což je dost pracné. Prý se dá mlít na mlýnku na maso, což mi zatím manželka nedovolila.
