Kaktusářů nemajících rádi trny je jako šafránu. Vyjímkou  jsou trny v prstech, v patě, nebo v zádech. Naopak, chloubou kaktusářů jsou rostliny divoce porostlé trny pokroucenými, trny propletenými a smotanými do sebe, že rejžák je vedle nich dealer s hrnci.

Ano některé ty „nej“ mně připomenou bezdomovce bez holících aparátů, sluncem, větrem, mrazem, žízní a hladem potrápené. Kdo se rozhodne vypěstovat na rostlinách hábit bezdomovcův, musí jeho rostliny prožít i jejich život.

Mám na mysli, žádné hýčkání v zabedněném skleníku kde voda věčně stéká po sklech a krmí zelenou řasu a mech. Kde větrný mlýn by nenamlel ani gram mouky. Možná vodní. Kde sluneční paprsky končí odrazem od špinavých skel. Kde je pravidelný přísun pití a krmení jako ve vepříně. A rostliny bubří a bubří  spokojeně, jako selátka. Ne, takhle nikdy nedospějete ke správnému stejňáku při šestém centimetru v trnech na tělíčku velikosti chrupky.

Ale pozor, ze všech rodů bezdomovce neutvoříš. Příkladem je z rodu Uebelmania její typický zástupce U. pectinifera. Ona si zaslouží trochu hýčkání. Když naše oko prosmýčí všechny ty divoké skleráky a feráky zůstane trčet na zcela odlišném habitu pektinifer.

Nejsou divoké ani pokroucené, jsou elegantní a pravidelné jako kamen v prstenu. Skupinka  dospělých uebelmanií mně připomíná smuteční stejnokroje nebo  koncertní hudebníky ve fracích. Ano mám uebelmanie ve své sbírce, ne však společně s bezdomovci. Ti by jim dali na frak. Snažím se je  množit i přesto, že se jich leckdo štítí, protože jsou „teplé“. V roce 2003 jsem zmenšil prostor skleníku, ve kterém jsem se rozhodl, že budu uebelmeniím topit. Světlo v zimě je podmínkou pro kvetení. Koncem ledna již měli neuvěřitelné množství poupat. Počátkem února rozkvétaly první rostliny. Květů již bylo každým dnem deset až patnáct a já několikrát denně poctivě opyloval. Představa stovek semen mě hřála. Po týdnu jsem ale zjistil, že žádný z opylených květů nedrží.

Přenesl jsem tedy deset kvetoucích rostlin na okno bytu, kde je přece jen, tepleji. Pokračoval jsem v denním opylování. Koncem února to bylo již na dvě stě opylených květů. Bohužel všechny padaly jako ze mne zbytky vlasů. Až počátkem března, kdy slunce již mělo sílu a prostor za oknem řádně prohřálo, štěteček byl jako nikdy před tím obalen pylem. Ale to už zbylo jen posledních deset květů a ty již utvořily semeník. Dobu kvetení musím příští rok časovat na březen.

Pěstování uebelmanií v letní období je bez problému budou li na nejteplejším místě ve skleníku, který může být i mírně přistíněn i s trochou vlhkostí. Semenáčky je třeba roubovat na silný jusbert dlouhý do šesti centimetrů. Je to podnož trvalá.

Uebelmanie jsou brazilské rostliny, které nesnáší dlouhodobé chladno. Již po pěti dnech chladu kolem osmi stupňů, mohou na rostlinách vznikat nepěkné skvrny. Je to fyziologická choroba právě z chladna. Proto musíme rostliny přenášet na letní stanoviště až bude jistota stálého teplého počasí. Na podzim rostliny včas přenést na zimní stanoviště, kde teplota alespoň část dne vystoupí nad patnáct stupňů. Jsou to podobné nároky jako mají diskokaktus a melokaktus.