O tom, že leuchtenbergie patří k nejzajímavějších  a nejzvláštnějším kaktusům  asi nikdo nepochybuje. Skoro by se chtělo říct, že je to rarita mezi kaktusovitými. Něco ale k tomu, abychom je mohli zařadit mezi opravdové rarity, chybí. Nikdo o tyhle kytky totiž až tak moc nestojí. Mnozí  kaktusáři je považují za tak běžné až obyčejné kytky, že nemají ani potřebu si tyhle unikátní kytky do své sbírky pořídit. A to je určitě velká škoda. Leuchtenbergie jsou natolik výjimečné rostliny, že by neměli chybět v žádné sbírce.

 Kdysi jsem si z pozůstalosti po panu Šustrovi pořídil jednu letitou leuchtenbergii (viz foto na zadní straně Zpravodaje) a vůbec toho nelituji. Rostlina je to opravdu majestátní a když vykvete svým obrovským žlutým květem, člověk si z toho doslova sedne „ na zadek“.
 Na první květy si ale obvykle člověk musí trochu počkat. Rostliny pod 10cm v průměru kvetou jen zcela výjimečně a spíše jde ještě o rostliny letité a pomalu pěstované.

 Ono vůbec pěstování není zase až tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Zejména prostředí suchého a silně osluněného mexického skleníku není úplně tím ideálním prostředím pro tyhle kytičky. V takovém prostředí se rády přisuší a pak se dost neochotně pouštějí do nějakého překotného růstu. Pokud jim ale najdeme to správné místo bez úpalu, dokáží si vzít celkem dost vody a slušně „popojet“ a dělat svému majiteli radost. S přibývajícím věkem jsou pak čím dál tím krásnější. Snad si toho kaktusáři všimnou a dají těmto překrásný kytkám ve svých sbírkách druhou  šanci.