Rád bych předeslal, že k pokusu o tento článek mě donutila srdceryvná prosba Petra Kutáka o všeobecnou tvůrčí činnost, protože není co dát do zpravodaje. Takže pokud někdo bude mít pocit, že to, co píšu, jsou kraviny, tak nadávejte také jemu, ať v tom nejsem sám…
Protože jsem začátečník a o pěstování kaktusů vím ve srovnání s Vámi, kdo to teď čtete, celkem málo, tak se s Vámi alespoň zkusím podělit o to, co mě k tomuto koníčku vlastně přivedlo.
Nedokážu přesně říct, kdy, nebo jak, se na mém okně ocitnul první kaktus, ale byly to nějací ti darovaní pichláčci, nebo kaktusy koupené v některém z hojných plzeňských hobbymarketů.
Vím ale naprosto přesně, kdy se tyto pokusy rozvinuly v regulérní zájem. Stála za tím Mammillaria formosa. Tohohle chudáčka jsem, jako naprostý laik, koupil olepeného slaměnkovými květy v některém z výše zmíněných hobbymarketů, na které dnes již nahlížím jako na kaktusové peklo. Po nějaké době se ty květy začaly rozpadat, kaktusu neslušely a vůbec se mi přestaly líbit, tak jsem je odstranil. Tím jsem sice i s lepidlem vytrhal trochu vaty, nicméně kaktus nějakou dobu bez problému prosperoval. Jenže co čert nechtěl! Jednoho dne jsem milého kaktusa prostě a jednoduše přelil. Po pár dnech se mi dostalo zjištění, že to můj chlupatý kamarád zabalil a dokonale uhnil. Vím naprosto přesně, že to bylo ve čtvrtek. Zřejmě se jednalo o onen historicky známý „černý čtvrtek“, který se ovšem neodehrál 24. října 1929 na Newyorkské burze, ale 27. srpna 2009 za mým oknem. A možná, že to byl zrovna ten výše uvedený čert, který mě o následujícím víkendu dovedl na známou výstavu květin do Čimelic a přímo ke stánku s kaktusy. Ve smutku z té ztráty jsem se rozhodl, že si udělám radost. Docela mě mrzí, že neznám jméno člověka, který tam ty kaktusy prodával, protože jsme si moc hezky popovídali a asi to byl on, kdo mě přivedl k myšlence, že pěstování kaktusů bude pro mě to pravé.
Nakonec jsem si jich koupil šest. Nechal jsem tam tehdy skoro všechny peníze, které jsem měl u sebe, ale rozhodně to stálo za to. Zcela bezpečně nejhezčí z nich byla Parodia gracilis. Nevím, jestli to, co následovalo, bylo krásou té kytky, nebo tím jak hezky o ní ten člověk mluvil. Třeba mě dostalo zrovna a právě to, že ten pán tvrdil, že ta kytka je zcela bezpečně starší než já. Ale to už ať si každý domyslí. Tohle setkání byl právě ten okamžik, kdy jsem se do těchto kytiček zamiloval. Ano. Přiznávám, že svou roli možná sehrálo i to, že mi ten člověk říkal, že tyhle kytičky moc lidí nepěstuje a ve sbírkách se jich moc nenajde. Když o tom tak přemýšlím, tak to asi bylo ono. Ten pocit, že mám něco vzácného.
Až díky klubu kaktusářů se mi dostalo zjištění, že mezi opravdovými kaktusáři to až takový unikát zase není. Každopádně jsem v tom blahém pocitu žil pár let a musím přiznat, že to nebylo zase až tak špatné…
PS: A ani to nebolelo. Tedy myslím to psaní…
Tak doufám, že toto moje vzpomínání přiměje některé z Vás také k napsání nějakého toho článku, i kdyby měl být třeba jen na takovéto téma. A to pak bude článečků do zpravodaje dost a dost.