Kdysi jsem si u Stevena Bracka objednal semena několika druhů rodu Wilcoxia. Něco vyklíčilo a po čase dospělo. Při jednom zájezdě moji skromnou sbírku ohodnotil jakýsi návštěvník:" Tak tohle je taky úchylka".

Ono je těžké najít na těchto rostlinách něco pozitivního. Když se to nechá pravokořenné, je to choulostivé, špatně to roste a kvete ojediněle. Když je naroubujeme, stane se z rostliny ukrutné roští, připomínající kaktus až při pohledu opravdu zblízka.

Trochu nás dokáže uchlácholit květ, který je typický pro rod Echinocereus - trnitá květní trubka i plod a zelená blizna. Tato skutečnost napovídá, že se vlastně jedná o echinocereusy a Wilcoxia by si snad zasloužila i nižší status. Nicméně rodový název Wilcoxia je rozšířen mezi odborníky a tak nemá cenu nic násilně měnit.

Jak bylo řečeno dříve, naroubované rostliny v kultuře nečiní problémy, ale jsou extrémně narostlé. Hodně narostou i pravokořenné a tak je nutno přistoupit k řezu. Ale kdy řezat?

Na jaře, před zálivkou, kdy nejsou napité, nebo po zálivce a zkazit jim násadu poupat? Nebo po odebrání plodů. Já volím třetí možnost, ale nejsem si jistý, jestli je to dobře. Přezimují malé klacíky čnící z květníku. Na jeře se tu a tam některý neprobudí. Ale nic jiného jsem nevymyslel, když chci mít kompaktní rostliny.

I v přírodě wilkoxie tvoří roští. Ale ve státě Chihuahua je roští vlastně všechno, vyjma kulovitých kaktusů. Na nalezišti u El Amparo mezi městy Parras a Viesca jsem byl opakovaně, ale bez květu není možno tyto kytky najít. O to více si to pak člověk užije.

Doufám, že si pro zpestření sbírky najdou wilkoxie cestu i do vašich skleníků.