Čeká nás období, které v nikom z nás, kteří se zabýváme pěstováním kaktusů, nevyvolává pocity radostného očekávání. Tímto obdobím je několik zimních měsíců, kdy sice kaktusář nemá příliš práce, ale zároveň je vystaven stresujícím obavám

, zda jeho miláčkové zimní období spánku ve zdraví přežijí a zda skutečně udělal vše, co mohl pro to, aby tomu tak bylo. U někoho se jedná o přenesení sbírky z letního stanoviště do prostor s vyhovující teplotou po celé zimní období (obvykle se jedná o sklepní prostory) a tím má vystaráno až do jara. Jenže jen málokdy tomu tak ve skutečnosti je. Pokud se jedná o sbírku čítající několik desítek rostlin, tak snad ano. Ale co když sbírka zaujímá desítky čtverečních metrů (a že jich v plzeňském klubu není málo) v několika sklenících, popřípadě pařeništích. Pak nastává stěhování rostlin, které obvykle zabere více času než jeden víkend, ba i více než jeden týden. A to nemluvím o tom, že do prostor kam obvykle rostliny na zimu přijdou, se během letní sezony jako zázrakem objeví spousta věcí, které překáželi někomu jinde, ale bylo je škoda vyhodit, recyklovat, nebo opravit a uložit je tam kde nebudou činit potíže zrovna teď, když je takový fofr. Nezbude než věnovat trochu času i úsilí úklidu, případně i odstranění pavučin. Že bychom i vybílili? Ale no tak…to až na příští zimu.

                Teď už jenom kytky do regálů, do bedýnek a modlíme se, aby se to všechno vešlo. Jóó..bedýnky, ty jsou fajn. Od zeleniny či pečiva se dají krásně stohovat a vyskládat až ke stropu. Jen kdyby jich bylo. A jen kdyby kytky z nich nečouhaly a nedělaly nám tím potíž. Můžeme si pomoci tím, že několika bedýnkám, třeba těm nízkým od pečiva vyřízneme dno a používáme je nadále jako distanční vložku. Pokud máme k dispozici dostatek místa, (bývá tomu tak jen vzácně) snažíme se samozřejmě regály/bedýnky uspořádat tak, abychom mohli případně během zimy, rostliny kontrolovat. Pokud se teploty během zimování v tomto prostoru pohybují mezi 5-15ti stupni, není zde příliš vlhko a nějaký dobrák nám tu neuskladní brambory, máme vyhráno.

                Předpokládám, že k těmto přesunům a opatřením se jistě většina kaktusářů odhodlala v právě uplynulém měsíci. Jako byste nevěděli, jak teplý nás čeká listopad. J

                Tohohle blázince je ušetřen (jen zdánlivě) ten, kdo své oblíbence chová i přes zimu ve skleníku, ve kterém nějakým vhodným způsobem zajistí požadovanou teplotu. To se velmi snadno řekne, ale hůř (a především dráž) se provede. Jestli má pravdu onen,doufejme že pomýlený, polský vědec, který předpovídá zimu s až 30ti stupňovými mrazy, tak se máme na co těšit. Vytápění plynem či elektrikou je velice pohodlné, velice dobře regulovatelné, dneska už i dostatečně spolehlivé, ale poměrně nákladné. Skleníky, zejména ty starší, nejsou tak dobře izolované, aby majitel nehleděl na to, jestli topí o nějaký ten stupeň víc. A tak se dá říct, že dost rostlin ve vytápěných sklenících poněkud trpí chladem. A to přesto, že se pod skla/polykarbonáty natahují folie a kritická místa se obkládají polystyrenem. Navíc se do takto vytápěného prostoru obvykle sestěhují rostliny pěstované přes léto v pařeništích, nebo jen tak venku. Stěhování a přeskupování rostlin se opravdu vyhne jen málokdo z nás. Naštěstí nás to udržuje v jakž takž dobré kondici. Pokud nám v zimě s vytápěním skleníku sem tam pomůže sluníčko, je to krása. Ve slunečných dnech dokáže i za dnů s celodenním mrazem vystoupat teplota vysoko nad nulu. Ve spojení s dobrými světelnými podmínkami začnou rostliny reagovat již v předjaří a to je nám odměnou za vynaložené prostředky.

                   Náklady na vytápění elektřinou lze výrazně snížit doplněním o nějaká kamínka na tuhá paliva. Je výhodné, pokud je možno obsluhovat je z menší předsíňky. Zaprvé zbytečně rostlinám neprášíme, ale především pak spalovací vzduch není nasáván v prostoru skleníku, což by vedlo k proudění studeného vzduchu všemi škvírami. Pro odvod spalin je nutný komín, který můžeme na toto období prodloužit vhodnou rourou. V době větších mrazů pak využíváme toto topení a elektrická kamínka pouze jistí naší nepřítomnost.

                Před pár dny jsem dokončil přípravy na zimování a během této činnosti se mi honily hlavou nejrůznější myšlenky jak to očůrat. No než jsem to vymyslel, tak bylo hotovo. Na nic zásadního, jak by to šlo samo, jsem nepřišel. Ale něco snad přeci. V poslední době oblíbená a často viděná pařeniště na nohách by šlo jistě vylepšit takovým způsobem, že by v nich rostliny mohly být celoročně. Jen by podlahu bylo nutné zesílit o izolační vrstvu z polystyrenu a o akumulační vrstvu s topnými kabely. Na této akumulační vrstvě by v mísách spočívaly rostliny, kryté shora dutinovým polykarbonátem. Boky zařízení bychom na zimu rovněž izolovali polystyrenem. Podle velikosti takovéhoto pěstebního zařízení by bylo možno ho rozdělit na několik sekcí a vytápět je na teplotu vyhovující rozdílným nárokům rostlin. Pořizovací i provozní náklady by v žádném případě nedosahovaly nákladů spojených s výstavbou a vytápěním klasického skleníku. Škoda, že už se do takovýchto staveb z mnoha důvodů nehodlám pouštět. Pokud by snad tento námět někoho zaujal natolik, že by byl ochoten ho zrealizovat, potěšilo by mě to.