V roce 2014 na naší klubové schůzi přednášel přítel Jaroslav Procházka o své cestě do Argentiny. Představil nám řadu rostlin, hlavně rodu Gymnocalycium z jeho cesty. Největší dojem na mě tehdy udělaly obrázky krásného gymnocalycia s velice silnými trny. Jde o rostliny, vyskytující se, jak už to často bývá, pod různým označením. Někdy před 40 lety jsme tato gymna sháněli pod označením sp.aar, později jsme používali název Gymnocalycium hybopleurum var. ferocior. Toto označení zavedl pan C. Backeberg. Za názvem tohoto kaktusu se objevilo i jméno českého kaktusáře př. Slaby. Ten jej překombinoval jako Gymnocalycium ferox var. ferocior. Podle tvaru a velikosti semen jsou to rostliny ze sekce microsemineum a jsou podobná semenům Gymnocalycium castellanosii. Graham Charles je proto ve své publikaci o rodu Gymnocalycium pojmenoval jako Gymnocalycium castellanosii var. ferocius. Budu proto používat v mém článku tento název.

Po té výše vzpomínané přednášce přítele Procházky, jsem si v rozhovoru s Jirkou Musilem povzdechl - tyhle kytky by bylo pěkné vidět v přírodě. V té době už jsme plánovali na únor 2015 cestu do Argentiny. V letadle během dlouhé cesty se mi Jirka svěřil, že získal, ne sice GPS, ale popis cesty k nalezišti těchto rostlin. Takže když bude čas...

Ve středu 25. 2. 2015 odpoledne jsme dorazili do místa plánovaného noclehu v městečku Villa de Soto, zamluvili jsme si nocleh a opravdu nám zbylo dost času na to, abychom se pokusili najít toto pěkné gymno. Bez problémů jsme dojeli do městečka Tuclame a podle popisu jsme zahnuli na jih na prašnou cestu, ale nikde nebyl hřbitov, kolem něhož jsme měli jet. Tak tedy zpět a druhý pokus jiná odbočka na jih a kousek za městečkem míjíme hřbitov a jsme na správné cestě směrem na Agua de Ramón. Po několika kilometrech se blížíme k nízkým kopečkům a jeden z prvních, z něhož vystupují holá skalnatá místa, se nám líbí. Zastavujeme a šplháme do svahu. Musíme dávat veliký pozor, kam šlápnout - všude je spousta hnojiva, které zde zanechalo pasoucí se stádo skotu - zdroj budoucích steaků. Známý pesimista Milan nás přesvědčoval, že pěkně vytrněných bude jen pár rostlin, ostatní budou mít slabé trny. Bohudík v tomto případě neměl pravdu - nacházíme nádherné rostliny s mohutnými světlými i tmavšími trny. Jako vždy v takovém případě nastává focení - nejprve se všichni hrnou k prvním ohlášeným rostlinám a později se rozběhneme po okolí a každý si najde svoje objekty ke zvěčnění. Doprovodnou vegetaci na této lokalitě tvoří: Cleistocactus baumannii, Eriocereus guelichii, Cereus forbesii, Stetsonia coryne a Lobivia aurea - trsovitá forma.

Po tom, co jsme si lokalitu náležitě užili, pokračovali jsme ještě pár kilometrů směrem k Agua de Ramón. Další zastávku jsme udělali po upozornění, že z okénka auta kdosi zahlédl kaktusy. Byli jsme v hustě zarostlé krajině s vysokými stromy. A tady jsme nalezli ty Milanem předpovídané G. castellanosii var. ferocius se slabšími trny, za to daleko větší. Druhé gymno, které jsme zde viděli, byly mohutné rostliny Gymnocalycium schickendantzii. Bude zajímavé sledovat, jestli ze semen získaných z G. castellanosii var. ferocius z obou nalezišť, vyrostou ve stejných podmínkách našich skleníků rozdílně otrněné rostliny nebo budou podobné a rozdíly v přírodě jsou dané jen různými typy stanoviště.

Rozhodně jsem rád, že jsem se mohl pokochat takto pěknými rostlinami na jejich nalezišti v daleké Argentině a všem, kdo mají rádi pěkně trnaté rostliny, mohu toto gymno vřele doporučit. 

Jedna z rostlin, na které jsem se při naší cestě za Ferocactusy po Baja California na jaře 2013 těšil nejvíce, bylEchinocereus maritimus ssp.Hancockii, který roste jihozápadně od Vizcaíno v oblasti pobřežního pásu Bahía Asuncion, Bahia Hipolito a Punto Aborejos, kde pošť Vizcaino se střetává s Pacifikem. Roste spolu s velmi zajímavýmFerocactus chrysacanthus ssp.grandiflorus, takže výlet na jejich lokality je dvojnásobná radost.

Pro ty, kdo neví, o jaké rostliny se jedná, přidám pár slov z literatury (Echinocereus – Dicht, Lange, Rischer, Rutow) doplněné o vlastní komentář:

Echinocereus maritimus ssp. hancockii (Dawson) Blum et Rutow patří do sekce Erecti a tam do skupiny engelmannii. V této skupině jsou rostliny, které mají velké areály rozšíření na Baja California, kde od severu, kde převládá E. engelmannii pokračuje na západním pobřeží oblast výskytu E. maritimus až do centrální Bajy, pak je tu poměrně malá oblast výskytu E. maritimus ssp. hancockii, E. ferrerianus a E. ferrerianus ssp. lindsay ve středu Bajy a pak už dál na jih je rozsáhlý výskyt E. brandegei. Ještě je tu ostrovní endemit E. barthelowanus. Mimo Bajy jsou tu severnější populace a ssp. E. engelmannii a E. nicholii ze Sonory a jihozápadních států USA.

E. maritimus je evolučně starý druh příbuzný s E.(Morangaya) pensilis, který je nejprimitivnějším v celém rodu Echinocereus. E. maritimus se oddělil díky celkem izolovanému prostředí Baja California velmi brzy a pak už se vyvíjel po svojem, takže je to vskutku originální kytka.

E. maritimus tvoří velké trsy svěže zelených stonků se silným otrněním. U ssp. hancockii je otrnění pak extrémní a stonky, které u typu jsou 3-5 cm tlusté jsou u ssp. hancockii 5-7 cm široké. Stonky jsou až 20-30 cm dlouhé, ale popravdě většina rostlin připomíná díky trsovitému růstu pěkně otrněný kopeček.

Květ je velký žlutý se žlutou bliznou a prašníky, ale že by ve sbírkách kvetly rostliny ochotně se tedy říct nedá. Spíš je to svátek. Ale to vůbec nevadí, protože to co je na těchto rostlinách famózní, je otrnění. Hustá spleť silných slonovinových trnů zkrášlená červenavými tóny nových trnů je doslova pastvou pro oko.

Když jsme na překrásných lokalitách na břehu Pacifiku tyto rostliny pozorovali tak nám doslova přecházely oči. Biotop, ve kterém rostliny žijí je velmi suché kamenité prostředí s velmi písčitou půdou, kde krom suchých nízkých křovíček, občasných Burser a F. chrysacanthus ssp. hancockii toho moc neroste.

Populace rostlin jsou poměrně husté a bylo vidět i semenáče, takže bych řekl, že populace jsou velmi zdravé.

V únoru, kdy jsme lokality navštívili, bylo v celé oblasti velmi sucho a nebylo tu po květech a plodech ani vidu. To je celkem rozdíl oproti severnějším populacím E. maritimus, které kvetly a měly plody, neb v těchto oblastech probíhalo období zimních dešťů.

E. maritimus ssp. hancockii je opravdu vděčným terčem pro fotografa, a proto jsem přidal obrázky z lokalit.

Závěrem bych chtěl říct, že pro mne setkání s těmito rostlinami představovalo jeden z absolutních vrcholů návštěvy na Baja California a pocítil jsem nutkavou touhu mít podobně krásný trsy těchto rostlin ve sbírce. Takže mám na pár let dopředu co dělat, ale makám na tom od semenáčků.