Parodii penicillatu není nutné příliš představovat. Jedná se o notoricky známou a často pěstovanou rostlinu.  Není ani divu, neboť se jedná o velice atraktivní kytičku.  Zářivě červený květ v kontrastu se sklovitě  jemným bílým nebo nažloutlým otrněním nenechá chladným žádného kaktusáře. 

Rostliny rostou na nevelkém území západně od známého vinařského městečka Cafayate výhradně v těsné blízkosti horských říčních koryt.  Horské říčky jsou vůbec důležitým zdrojem života v této suché oblasti. Úzké hluboké kaňony vytvářejí na svazích hor jedinečné mikroklima a umožňují život mnoha i poměrně vlhkomilným rostlinám, které by jen o kousek dál neměli šanci růst.  V suché a prosluněné nížině pod horami pak umožňují intenzivní zemědělství, zejména pak pěstování vinné révy. Vinařství má v této oblasti bohatou historii a místní červené víno je vyhlášené. Díky tomu městečko vzkvétá a je hojně navštěvováno turisty. Bohužel to vytváří tlak na další a další stavbu vinic a likvidaci původních rostlinných společenstev na úpatí hor. Naštěstí lokality Parodia penicillaty jsou v tomto ohledu naprosto v bezpečí a kromě stavby malých přehrad, zavlažovacích kanálů a pobíhajících koz by je snad nemělo ani v budoucnu nic ohrozit.
    Rostliny jsem měl to štěstí pozorovat již na minulé cestě za kaktusy na lokalitě Rio Colorado jižně od Cafayate, kde jsou převážně kytičky s nažloutlým otrněním.  Těšil jsem se tedy na ty „pravé“ bělotrnné z Rio Chuscha, což je více severně od Cafayate.  Je zajímavé, že obě lokality jsou od sebe vzdáleny vzdušnou čarou pouhých 6 k m, přesto svůj vzhled takto diferencovali. Co je k tomu vedlo, je jen stěží se domnívat, každopádně bariera z horského hřebenu jim nedovoluje jejich vzájemné mísení.

    Ráno 13.2.2014 jsme doplnili zásoby  a vyrazili z města směrem na Cachi po RN40.Těsně za křižovatkou s RN68 jsme odbočili na prašku a pospíchali mezi vinicemi ke kopečkům. Po té, co jsme minuli několik honosných vinařských usedlostí, cesta šplhala do horského údolí a rychle se zhoršovala.  Několikrát se zdálo, že již dále nebude možné jet, ale bylo třeba vydržet a dojet co nejdále.  Parodky totiž rostou až ve vyšších a tedy i užších partiích údolí, kde jsou skalnaté břehy blízko říčnímu korytu a každý ujetý kilometr šetří drahocenný čas. Nakonec jsme ujeli zhruba 7km od asfaltky a odstavili auto.  V domnění, že jsme již na dosah vytouženému cíli, jsme si vzali jen nezbytnou výbavu a hlavně šestikolového melouna. Takový meloun v Argentině to je požitek a meloun snědený na lokalitě to je požitek dvojnásobný. Ostatně  meloun byl jedna ze dvou věcí, které nikdy v autě nevydrželi  do druhého dne . (Pozn. autora, tou druhou byl naplněný osmilitrový demižon na víno ). Vyrazili jsme po pěšině podél řeky s nadějí, že narazíme na první parodie.  Cesta však vedla přímo k řece, v které se kdosi koupal, a bohužel brzy skončila. No přece se nebudeme vracet, a tak jsme se začali šplhat strmým pichlavým svahem vzhůru. Karel k naší velké radosti hrdinně zvládl výstup i s melounem. Koupající nechápali, no upřímně ani se jim nedivím.  Naštěstí jsme narazili na tu správnou cestu a zhruba po kilometru i na vysněné kytičky. Většina parodií už touto dobou je odkvetlá, ale měli jsme štěstí a našli jsme i kvetoucího opozdilce (viz foto). Byl to nádherný zážitek, kytička přesně tak, jak si ji člověk představuje.  A navíc dobře přístupná. Není totiž vůbec jednoduché se ke kytkám dostat. Většina kytek roste na zcela nepřístupných skalních výchozech přímo nad řekou. Je to takový vodopád kytek, jak semínka vypadávají z horních kytek, osidlují skálu, dokud to jde se uchytit. Zbytek končí v řece, což platí i o přerostlých kytkách, kde zvítězí gravitace.
     Užívali jsme si nádherné prosluněné dopoledne, kochali se pohledem na krásné kytičky a úžasné údolí plné pasakán. A pojídali výborný argentinský meloun, přes hory nesený. No co víc si přát …