Minule jsem psal o svém novém skleníku, který jak již někteří viděli, jsem pojal trochu megalomansky a při jeho provozu jsem objevil několik okolností, které bych určitě při případné další stavbě řešil jinak. O některých jsem se i zmiňoval.

Každopádně jako jeho obrovskou přednost stále považuji volnou kulturu pod nejvyšší částí skleníku, jakož i jeho výšku ve štítu 4.5 metru nad volnou kulturou a množství živin, které cca jeden metr pod zemí v místě, kde se již občas objeví spodní voda, je.

V čem je teda problém. Problém je v tom, že původně jsem měl představu, že do volné kultury zasadím kaktusy svého nejoblíbenějšího rodu Ferocactus a budu se kochat přírůstky. Na jedné polovině, která je víceméně prostá od vápence umožním manželce pěstovat nějaké sukulenty. Nakonec jsem však zjistil, že pro euforbie je volné kultury škoda a že výška by měla být využita pro cereusovité rostliny.

Ačkoli ferokaktusy pod tak vysokým vzduchovým sloupcem při silném větrání rostou neuvěřitelně, přesto nemohou vyplnit výškově prostor. Tak jsem začal do volné kultury sázet cereusovité. Co se pak začalo dít, bylo neuvěřitelné. Cereus peruvianus přesazený z květináče se zbláznil a při přírůstcích přes 1.5 metru za rok se brzo přiblížil střeše. Jelikož ve svém středu byl 5x širší než u země a i podpěra měla problém jej udržet. Nezbylo než špičku uříznout a zakořenit. V dalším roce se střechy dotkl Marginatocereus marginatus a tak jsem jej u země uřízl, neboť ze země již rostl další.

V tomto roce jsem byl upozorněn Milanem Kůrkou, že bych měl řešit manželčinu euforbii trigonu, která se nejen blížila ke čtyřem metrům, ale z rostliny se stával strom, nebo spíš les. Její vykopání bylo sice náročné, ale vzhledem k místu zasazení, možnosti postupného ořezávání, jakož i relativně malému kořenovému systému to šlo. Vzal jsem si doslova skafandr, potápěčské brýle, plovací čepici, gumové rukavice a šel jsem na to. Mít ploutve, chodil bych do skleníku jako potápěč. Mléko stříkalo všude a celý skleník jsem pak musel vystříkat opakovaně vodou.
Jenže v dalším roce se Cereus peruvianus zase blížil stropu a tak jsem proces opakoval. Šířku měl neuvěřitelnou a tak zakořeněná špička začala skutečně vypadat majestátně. Problém nastal, když jsem zjistil, že roste ještě rychleji, než rostlina před uříznutím a tak se stalo, že se letos zase začal přibližovat stropu. Do kalendáře jsem si napsal. V únoru 2014 uříznout C. peruvianus. Pak jsem na to nějak zapomněl a v červnu jsem zjistil, že tlačí na polykarbonátovou střechu.

Mezi tím, v rámci tužby mít všechno, jsem do volné kultury nasázel tolik rostlin, že se k některým byl již problém dostat. Tato rostlina pod štítem byla asi nejméně přístupná. Skleník má sice šířku 10 metrů, ale je složen z dvou pětimetrových místností, tak že 4.5 metrový Cereus nebylo možné do strany vzdálené 2.5 metru vyvrátit. Jeho vykopávání probíhalo malou lopatkou mezi trsy euforbií a jiných cereusů. Nechtěl jsem jej doslova zničit a ani uříznout, protože bylo jasné, že vrchol je tak poškozen, že jej již k zakořenění nepoužiji. Nakonec se mi jej podařilo vyvrátit do střešního okna a doslova odsekáním kořenů dostat ze země. Nikdo by mi nevěřil, kolik takový kaktus váží a jak je problematické jej nadzvednout a dostat ven. Oknem to nakonec nešlo, ale díky oknu již šlo jej položit a spolu se synem v pytlích dostat ven. Jelikož vedle něho rostl ještě jeden menší, tak jsem jej raději vykopal také. Nakonec jsem se rozhodl uříznout plechový sud, provrtat do dna díry a zasadit jej do sudu a postavit k plotu. Aspoň do zimy bude dělat parádu. Vrchol má skutečně spálený.

Mléko z nějaké euforbie se mi dostalo do prstu. Ruku jsem měl 14 dnů dost oteklou a prst jsem nemohl ohýbat. Myslím, že takovéto rostliny ohrožují již lidský život. Další na řadě je Eriocereus gelichii. Je to takový Eriocereus jusbertii, ale s velkými trny. Ten když se dotkl stropu, tak se otočil a rostl k zemi. Pak se zase otočil a roste nahoru. Oproti peruviánusu, který nikdy nekvetl, tento kvete jako jusbertii možná i 10x za rok. Proto jsem se rozhodl jej nevykopávat a Petr Česal mi slíbil, že na něj něco naroubuje. Každopádně do budoucna budu muset volné kultuře věnovat větší pozornost a dříve do ní zasahovat, protože letošní vykopávání rostlin patřilo k mým nejhrůznějším zážitkům spojeným s kaktusařením.