Pokud jsem si všiml, tak v našem spolku, není snad nikdo, kdo by měl ve skleníku kaktusy volně zasazené v zemi. Vzhledem k tomu, že část svých kaktusů již řadu let takto pěstuji, chtěl bych se podělit se svými zkušenostmi s tímto pěstováním především s těmi, kteří o této formě uvažují.

Kdysi dávno jsem měl skleník v Lobzích ( ten, který dnes užívá Laabus ) a v něm jsem si udělal malý záhonek do kterého jsem nasázel mrazu odolné kaktusy. Skleníček byl nevytápěný a tak to jinak nešlo. Již tenkrát jsem byl mile překvapen, že se v něm kaktusům dařilo mnohem lépe, než v zemi mimo skleníku. Přece jen byly před většími mrazy chráněné, byly chráněné před častými dešti a českou zimou projevující se stálým střídáním zamrzání a rozmrzání. Přiznávám, že bylo velice příjemné přijít do skleníku a vidět ze země rostoucí, kvetoucí kaktusy. Dokonce jsem měl dojem, že kvetou nějak krásněji a bohatěji.

Po té, co jsem se přestěhoval do Klabavy a začal stavět nový skleník, uzrála ve mne myšlenka, že ve vytápěné části musím mít volnou kulturu, abych viděl kvést v zemi i kaktusy, které potřebují celoročně teploty nad bodem mrazu. Jelikož jsem se rozhodl mít volnou kulturu pod nejvyšším místem skleníku, logicky padlo, že to budou cereusovité rostliny doplněné mými miláčky z rodu Ferocactus. Záhon jsem vykopal do hloubky cca. 120 cm. a na jeho dno umístnil cca. 20 cm. kravského hnoje. Hnůj jsem zasypal vrstvou vápence a do rohu záhonu vložil rouru, abych viděl výšku hladiny spodní vody a mohl jí čerpadlem regulovat. Je nutné si uvědomit, že celý skleník je metr pod zemí a v něm je ještě přes metr hluboký záhon. Ve dvoumetrové hloubce by se mohly již problémy se spodní vodou vyskytnout. Pak jsem navezl metr směsi kompostu, betonářského písku, rašeliny, antuky a vápence. Ten jsem z části v podobě větších kamenů dal tak, aby ze záhonu koukal jako bílé skály.

Záhon jsem budoval spolu se stavbou celého skleníku a tak když jsem do záhonů sázel své Cleistocactusy, Oreocereusy a Ferocacactusy, byl již skleník dokončen a běžela kolaudace. Každý z těch, kteří na kolaudaci přišli již věděli, co jsem postavil a přinesli mi darem rostliny o kterých věděli, že pro jejich skleníky jsou příliš vysoké a že bude vhodné dostanou-li více než čtyřmetrový výškový prostor. Moc jim za to děkuji, ale jestli to bylo dobré nevím. Volná plocha se tím hrozně zahustila a teprve po létech jsem zjistil, že je to něco jiného, než hrníčkaření (pěstování v květináčích) a že volně sazené rostliny potřebuji výrazně větší prostor. Megalomanství v podobě mít všechno a zvyk z pěstování v květináčích a mít kaktus vedle kaktusu pak vedl k tomu, že již po dvou letech jsem musel některé rostliny vykopávat. Hlavní příčinou bylo především podcenění jejich růstu. To co rostliny v květináči udělají za pět, deset let (kdy je 1x, nebo 2x přesadíme) udělaly v záhoně za jediný rok. Už jsem se zmiňoval u rostlině Cereus peruvianus, který udělal za jediný rok 160 cm. do výšky. Již za pár let jsem své hrabivosti litoval. Rostlinu v květináči posunete, ale v záhoně? Je nutné si uvědomit, že brzy všechny rostliny zjistily, kde jsou živiny a voda, tak že i vykopat je se stalo téměř nemožným. Dalším problémem bylo, že všechny rostliny původně rostly v květináčích, tak že jejich základna byla mnohdy 5x slabší, než rostlina u vrcholu.

Původně jsem plánoval, že všemu nechám volný průběh. Rostliny nebudu upravovat, trhat mezi nimi plevel, kterého je v květináčích minimum, nebudu rostliny hnojit a zasolovat tím půdu a nebudu je chemicky ošetřovat. Co chcípne, to chcípne. Jen zdraví jedinci přežijí. Rozhodl jsem se je i neopylovávat, pokud to příroda nezvládne sama a nebrat z nich semena a nevysévat je. Vedle volné kultury jsem postavil vápenco-sádrovcovou skálu na kterou jsem rozhodil semena Strombocactusů, Aztékií, Mamilopsisu senilisu a některých Turbinicarpusů a také do ní nezasahuji a nechám rostliny, které vyklíčily bojovat s mechem a plevelem. S rostlinami jsem neměl žádný problém až do roku 2012, kdy mi rostliny napadl červený pavouček a vesele se po skleníku šířil. Bez ošetření několik rostlin odešlo, několik jich zůstalo poškozených. Čekám jestli se časem spraví, nebo před tím, než půjdou do hnoje z nich udělám semena.

Letos jsem dostal dotaz jestli nemám na chemii a proč jsem neošetřil rostliny včas. Nechtěl jsem vysvětlovat, že chemii ve skleníku nepoužívám a raději jsem se rozhodl jí použít. Zajímavé však je, že pavoučkem nebyla napadená žádná rostlina ve volné kultuře a na skále. Já si to vysvětluji tak, že tyto rostliny jsou odolnější a pavouček měl v květináčích možnost snadnější kořisti. Další věc, co se mi stala. Každý kdo pěstuje Ferocactusy razí heslo : „Mravenec je přítel“,protože se vrhá na rostliny a z jejich nektárií vysává medovitou šťávu, kterou Ferocactusy produkuji a chrání tak rostliny před jejím roztékáním a tvořením plísní. Já mám však divné mravence. Ano v květináčích tuto ochranou práci plní, ale ty co se dostanou do volné kultury na to mají jiný názor. Pravděpodobně si řekli : „Proč každý den lézt na půlmetrové koule plné trnů a sát nektarium a nosit jej do mraveniště, když si můžeme mraveniště postavit u nektárií a nemusíme nikam běhat.“ A tak téměř denně pokleknu a z některého kaktusu musím sfouknout stavbu mraveniště na vrcholech rostlin.

I přes některé „zvláštnosti“ musím říci, že jsem strašně rád, že jsem volnou kulturu založil a že mohu vidět nádherné a zdravé rostliny přímo v zemi a nemusím kvůli tomu jet ani do Mexika, ani do Argentiny. V současné době již kolem kaktusů trhám plevel a rozhodl jsem se i jejich růst regulovat. Např. Eriocereus guelichii když dorostl 4.5 metru a narazil na střechu, tak se otočil a asi dva roky rostl dolů. Když se přiblížil k zemi, tak se zase otočil a dorostl ke střeše. Každý rok bohatě kvete a udělal snad ze zoufalství 10 odnoží. Petr Česal mi slíbil, že na něj něco naroubuje a když to letos neudělal, nezbylo, než rostlinu v metru uříznout a těch mnoho metrů nahoru a dolů i s odnožemi vyhodit. Snad na ten metrový kmen naroubuje něco za rok. Úžasný je Selenicereus grandiflora, který jsem nechal plazit pod střechou skleníku a přivazuji jej ke střešní konstrukci. Letos měl osm květů velkých jak lidská hlava. Je to neuvěřitelné. Co je nutné. Chodit do skleníku každý den, protože každý den jsou vidět znatelné změny. Nyní třeba ve velkém začaly kvést ferokaktusy ve volné kultuře. Wislizenii var. wislizenii, santa maria apod.

Je asi chyba, že moc nefotím, ale je to tak trochu zbytečné. Za rok jsou větší a kvetou více. Před třemi roky jsem volnou kulturu nafotil a letos jsem nemohl kytky na fotkách poznat. Rostliny ani nezalévám. V mých podmínkách si vlhkost dokáží najít. Pokud plánujete volnou kulturu děláte dobře, ale nesnažte se do ní dostat moc rostlin a také si uvědomte, že v přírodě jsou rostliny i desetimetrové a pokud vyberete tyto hodně vysoké druhy a nakrmíte je, bude vám líto jim řezat vrcholy. Jde sice vrchol zakořenit a rostlinu vykopat. Ale za čas dojdete jako já k názoru, snad tím i růst urychluji. Můj čtyři a půl metrový Cereus peruvianus z kterého jsem již čtyři metry odřezal, jinak by měl už osm metrů, a nyní jej postavil do sudu k plotu na konci září nasadil poupata. Už asi nevykvete a do jara zmrzne. Sousedi říkají, že to je škoda, ale co mám dělat. Nikdo jej nechce. Ve volné kultuře kvete všechno, tak zahoďte hrníčky a s radostí do toho.