Vypůjčil jsem si název známého českého filmu abych jím parafrázoval podobu tohoto díla s kaktusářskou událostí, která se udála jedné soboty letošního léta. Svým významem nepřesáhla hranice plzeňského klubu.Spíš se odehrála jen v jedné jeho buňce a to ještě jen v jejím jádru. Přesto si zaslouží být zaznamenána.
Každý kaktusář je vlastně postižený člověk, to víme všichni. No a kaktusář, který je nucen z důvodů stěhování rodiny přestěhovat i svoji sbírku rostlin je postižen na druhou. Nejraději by to vůbec nedělal… s těma kytkama by bylo lépe nehejbat… no ale musím je mít u baráku prostě stěhovat se bude. Stačilo aby se přítel Krásný jen letmo zmínil o tom co ho čeká a byl ujištěn, že se zúčastníme v hojném počtu. Jistě, že ne jen z toho důvodu, že jsme se touto problematikou zabývali v restauračním zařízení. Nutno podotknout, že ani nevalný zdravotní stav našeho přítele nebyl jediným důvodem. My si prostě občas pomůžem. Pomalu bych vzhledem k zvolna ubíhajícímu času tento, víceméně kolektivní slib, zasunul kamsi do složky zapomnění, kdyby se někdy uprostřed týdne neozval telefon. ,, Tady Strejc…Víš jak jsme Jardovi..?“ ,,No jasně“ ,,Tak tuhle sobotu v devět bude mít přistavenej náklaďák.“ ,,Budu tam.“
No budu asi trošinku po flámu, ale moje střídmost jak v jídle tak v pití, mi jistě dovolí zúčastnit se akce se vší odpovědností…honilo se mi hlavou. A pak..Vždyť tam budou kamarádi.
A už je ráno, sobota …V hlavě sem tam zašumí, kováříček ťukne, ale ranní káva staví organismus uvyklý čelit nejrůznějším nepřízním do latě a už si to metelím na místo konání. Vzhledem k tomu, že je devět hodin a já vidím na místě kromě Krásných pouze Ríšu připadá mi areál nákladového nádraží poněkud pustý. Obhlížím, zatím zvenku, montovaný skleník, který je umístěn v jakési konstrukci, na níž je namontováno pletivo potažené zelenou izolační hmotou. Skleník v kleci. Vzhledem k umístění skleníku, opatření patrně nezbytné. Nebýt té izolace šlo by konstrukci napojit …..ale to už jukám dovnitř. Na kytky, které jsem už dlouho neviděl a které, bereme li v úvahu jejich stanoviště, vypadají velmi dobře. Skleník jich je plný. Jsou i pod parapety..prostě všude. Jak to má být. No když přijede ten náklaďák, tak to nějak naložíme… v nejhorším případě dáme něco do osobáků. No… kytky pudou do novýho.
Tak takhle nějak se ubíraly moje myšlenky a jen pomalu jsem byl částečně vlastním odhadem zvolna se vyvíjející situace a dílem pak opatrnou konzultací s Ríšou vyváděn z omylu. To co jsme začínali tušit, nám posléze Jarda Krásný na náš přímý dotaz potvrdil prostým pokývnutím. Skutečně se jednalo o vystěhování rostlin ze skleníku, odstranění bezpečnostní konstrukce a rozebrání skleníku, samozřejmě i s podezdívkou která naštěstí byla z betonových cihel skládaných na sucho. Pak následuje přesun do Vranova, kde už stačí jen smontovat skleník a nastěhovat rostliny. Bezpečnostní oklecení se konat nebude.
No naplánoval bych si takovouhle akci cca na tři dny. Nebo bych alespoň počátek akce stanovil na ranní kuropění. Jenže já na rozdíl od Jardy asi nevím co v nás je. Přiznám se, že jeho naprosté přesvědčení, že daný úkol je zvládnutelný, mne naplňoval jistou hrdostí na nás ,, junáky“.
Mezitím zaparkoval náklaďák, ze kterého se vyklubala dodávka řízená Jardovým synem. Některé díly skleníku mi připadaly dva až třikrát delší, než ložní plocha uvedeného vozidla.Právě dorazil Venca Pitr…souká se z vozu, ale zdá se mi to pomalé i při jeho tělesných proporcích. Nezaměnitelnou plzeňštinou na nás haleká ,,Chlapcíí, nemůžu se vohejbat mam hexnšůs. Ale můžu něco držet“. Poslední přijíždí Slávek Benda. Podává mi nějakej vercajk, ale přes jeho sdělení, že bude mít pouze poradní hlas, protože nemůže točit hlavou, nejsem schopen vnímat co to je. Tak to jsme teda partička. To to teda zmačknem. Pokoušejí se o mě mdloby.
Začínáme se Slávkem s demontáží pletiva, zatím co Vašík s Ríšou vynášejí rostliny ze skleníku. Ukládají je do přepravek a plní jimi postupně jedno osobní vozidlo za druhým.Během této zdlouhavé činnosti se pouštíme do rozebírání skleníku. Zjišťujeme, že konstrukce je vymyšlena dost dobře a na to, že ani jeden z nás s tímto typem skládačky nepřišel dříve do bližšího kontaktu, nám naše snažení jde od ruky velmi dobře. Skla i jednotlivé kovové prvky nám pod rukama odebírají lidé z Jardova příbuzenstva jejichž počet ani příbuzenskou vzdálenost nejsem schopen blíže určit.Plní postupně dodávku z níž čouhají některé díly dalece za její otevřené dveře. Lehce mě znervózňuje skutečnost, že se nikdo pranic nestará, byť jen o dílčí rozlišení jednotlivých komponentů, které ač různé, jsou si velmi podobné. Že se podobným úvahám oddává i můj spolurozebiratel poznávám z jeho mumlání, že možná jsme těch krabiček na šroubky měli mít několik a že by bylo dobré vědět co s čím patří dohromady. A kde je vlastně ta první krabička….ta s tím prorezivělým dnem?
Jarda se svojí paní se s námi prozatím loučí. Dostává se nám příslibu gulášku čekajícího na místě budoucí stavby a proto potřebují vyrazit s určitým předstihem. Jejich auto, s předními koly jen zlehka se dotýkajícími vozovky vyráží na cestu. Na zadních sedačkách spočívají veškerá skla z celého skleníku. Pokud by se tento přesun konal v noci se zapnutými světlomety, došlo by možná ke kontaktu druhého druhu, neboť tyto by svítily ke vzdáleným galaxiím.
A nám už také mnoho nezbývá. Po skleníku ani vidu, jen jakýsi nesourodý...jak jinak to nazvat… bordel, který je nutno posbírat, naložit, nezapomenout, neztratit. Toto se dařilo obstojně do doby, než došlo na již dříve zmíněnou podezdívku. Velmi jsme se všichni ošívali. Ukázalo se, že jaksi nikdo není příliš ochoten naskládat si betonové cihličky do svého miláčka. No neubránil se řidič dodávky. Ostatně jediné volné místo bylo na podlaze jeho potencionálního spolujezdce. Tak jaképak copak. Všude jinde kakty,kakty,kakty…Srstka by z nás měl radost.
Vyrážíme. Ukázalo se, že pouze mladý pan Krásný ví, kde se nachází nové obydlí jak jeho otce, tak převážených kaktusů. Není tedy možné konvoj rozdělit na menší prvky. Vzhledem k mírnému sobotnímu dopravnímu ruchu si věříme. K roztržení kolony došlo na první světelné křižovatce, přičemž již druhé vozidlo tuto projíždělo na žlutou,skoro už růžovou. Po opětném shledání proběhla další cesta bez jakýchkoli problémů. Dokonce i parkování na prudce se zvedajícím pozemku, jsme všichni zvládli tak, že jsme se nejen dokázali do daného prostoru vejít, ale mohli jsme ze svých vozidel i vystoupit. Tady se ukázalo, že předcházející rozborka byla vlastně vítanou rozcvičkou. Slávova krční páteř se předcházející činností odblokovala a cesta nebyla tak dlouhá aby stačila opět zatuhnout. Ráno by se mu couvalo dost blbě. Dokonce i Vaška už jsem viděl ohnutého a teď je zase rovný. Jarda nám nalévá malé panáčky a my, vědouc, že náš odjezd je v nedohlednu si připíjíme na zdárné pokračování akce.
Krásné místo pro skleník. Pravda, před započetím bylo nutné poněkud vyrovnat terén. Jistá příprava už sice předcházela, ale bohužel pro skleník sotva polovičních rozměrů. Krumpáč, lopata i hrábě jsou po ruce. Nic není problém. Stavíme základnu. Chvilku nás zdrží Pythagoras se svojí větou, kterou sice všichni známe, ale k její aplikaci je třeba si vzpomenout jak vlastně mají být dlouhé odvěsny, je li přepona jeden metr. Dokázali jsme základnu nejen zúhlovat, ale pomocí vodováhy a betonových cihliček i vyrovnat.
Po nejsvětlejším okamžiku dne, kterým byl již dříve zmíněný guláš, doplněný neméně chutným chlebem ( patrně fi.Bayer) a zapíjeným lahodnou tekutinou (patrně fi. Gambrinus), se statečně pouštíme do montáže. Jde nám to překvapivě dobře. Jednu chvíli mám sice dojem, že nám nějaký materiál musí zbýt. Asi tak na malé pařeniště. Sláva se však spíše klonil k názoru, že několika stavebních prvků se nám nebude dostávat a pomalu začal uvažovat, kterou část vynechat, aby jí bylo možno využít k větrání. Čas ukázal, že pravda byla někde uprostřed. Nic nezbylo, nikde nic nescházelo a kromě jednoho rozbitého okna ve dveřích jsme nezničili nic. Podařilo se nám dokonce částečně popřít jeden z Marthyho zákonů. A to ten, že lze li – namontovat nějakou součástku nesprávně, pak se to jistě stane a nápravu lze zjednat pouze kompletní demontáží celého díla. My jsme jen při zasklívání střechy museli její část nepatrně předělat, což vzhledem k objemu provedených prací byla prkotina.
Štěstí nám docela přálo. Sotva jsme zastřešili,přihnaly se černé mraky a během chvilky se spustil liják. Prchli jsme do baráčku, v němž během chvilky voněla káva a domácí sekaná. Kaktusy pod stromy dostávaly docela slušnou zálivku. Smytí prachu z plzeňského nádraží jim jistě prospěje. Ríša litoval Vencu Pitra. Ten totiž zůstal sám ve skleníku, kde si nemohl ani sednout ani si s námi povídat. Smutně koukal ze dveří na provazy deště. ,, Hele jak ho sem dostanu“ , řekl jsem a vystavil mu na odiv talíř kouřící sekané s křenem a oblohou. Nevydržel. Dostalo se nám zažít jeden ze vzácných okamžiků, kdy Venca běží. K naší lítosti jsme museli nechat bez povšimnutí obsah lahve ( fi. Stock Božkov), protože našemu odjezdu už bránilo pouze postavení parapetů a nastěhování kaktusů.
Tahle práce nám dala docela zabrat, protože jsme samozřejmě nechtěli kytky naskládat halabala, ale dát jejich uspořádání řád a estetično. Dva lidé ve skleníku a zbylí přinášejí.Za chvíli jsme zavaleni a musíme vynášet. Při nejlepší vůli se nám veškeré rostliny umístit nepodařilo. Pod stromy zůstává pár misek s nesourodými rostlinami. S těmi už si majitel poradí. Pohled do plného skleníku lesknoucích se temen kaktusů je nám odměnou za vynaložené úsilí.
Rychle se loučíme. Jardova slova díků odráží Slávek tím, že ho odkazuje do patřičných mezí. Nezlobte se nebudu podrobnější. Možná to čtete před desátou.
Poznámka redaktora: Do společenské kroniky ve Zpravodaji KK Plzeň z ledna 2005 byla napsána tato smutná slova:
Je to více jak 35 let, co jsme se začali čas od času scházet a debatovat u skleníčku na lodžii přítele Jaroslava Krásného. Jeden z prvních členů Klubu kaktusářů, znalec kaktusů každým coulem měl už v té době množství krásných kytek včetně novinek a pro přátele vždy nějakou tu odnož, semenáček nebo alespoň nový poznatek s pěstováním. S obrovskou vitalitou řešil osobní katastrofy. Ta poslední – zrádná nemoc ho poslala do kaktusářského nebe. Ještě před několika měsíci jsme jeho skleník s kaktusy přestěhovali k zakoupenému domku. Nebylo mu však dopřáno, aby se déle těšil se svými kytičkami.
Milý Jardo, budeš s námi provždy nejen jako to „K“ v názvu našeho prvního společného skleníku STREJBEK, ale také ve vzpomínkách všech Tvých přátel, zejména těch „DOUBRAVECKÝCH“.
Jaroslav Krásný zemřel 5.1.2005 ve věku 65 let.