Rok 2004 byl význačný hned dvakrát. Před 25 lety vznikla oficielně Pittriáda a před 20 lety se nám konečně podařil prosadit KK ples. Totiž předseda Jarda Šklebený byl tak zarputilý odpůrce, že jsme nakonec museli dát hlasovat a on byl jediný proti. Já za svou osobu mohu hrdě prohlásit, že jsem na žádném nechyběl a že mi na všech bylo moc hezky! Až na jeden, na který nezapomenu – nebudu to rozvádět. Stačí jen připomenout: „Spolák v Doubravce“. Je to akce, na kterou můžeme být právem hrdi – v rámci celé republiky. Kdo se tím může ještě pochlubit?
Vznik PITTRIÁD, rok 1979. Rok 2004, 25. ročník
Oficielní vznik se datuje na rok 1979, ale již 2 roky jsme se scházeli u mě na zahradě a jen jsme opékali špekáčky a požívali nějaké to pivo či jiný zdařilý a vyzkoušený alkohol.
Já jsem s otcem střídal dovolené o prázdninách v řeznických krámech, abychom si tak trochu vylepšili rodinný rozpočet. Nu, a protože v té době byl všeobecný nedostatek všeho, neřkuli masa, tak se brzy za mnou naučili chodit nejen přátelé kaktusáři, ale i celý kolektiv mých spolupracovnic z PSHD (Haléřového spolku).
Jednou jsem obdržel mimořádnou dodávku kuřat, při které se náhodou nachomýtli přátelé H. Hroník a R. Strejc. Nu a nápad byl na světě a zároveň zrod „Pittriád“. Honza prohlásil, že má zařízení na grilování, kam se vejde 5 – slovy pět – kuřat, což by mohlo pro naší sešlost stačit. A protože v kartonu bylo 10 kuřat za 174,- Kč, to jest Ø za jedno kuře 17,40 Kč a bylo rozhodnuto! Původně, že polovinu sníme a druhou , že si přátelé rozeberou domů tak, aby taky rodiny z toho něco měly. Skutek byl ale jiný – mi jsme je nehorázně „sež ….. snědli“. Protože ceny se za „Totálu“ neměnily tak často, jako nyní, tak nám to dosti dlouho vydrželo. Později, když přátelé měli kuřat dosti, jsem začal jim vyvařovat různé speciality. Nakládalo se maso na uzení a rovnou z udírny se podávalo. Což mělo ale za následek, že žaludky některých přátel nebyly přizpůsobeny takovému náporu množství sytých potravin a tak se to projevilo kolem plotu.
Kuřata jsme jim již několik let negrilovali, ale Pittriády se zachovaly až do dnešních dnů a já jsem šťastný, že se můžeme i po tolika letech stále scházet, že nás to neomrzelo, i když nám nějaký ten křížek každému přibyl. Je mi líto, že pozvolna ubýváme. V. Mastný a Slávek Šuster odešli do věčných lovišť spolu v Mírou Slavíkem, aby na nás z hůry dohlídli, zda to neděláme špatně. Pěkné je i to, že řada přátel si mění datum dovolených, aby se mohli tohoto dění zúčastnit, což mi docela hřeje u srdíčka.
Za léta, co se Pittriády konají, rád vzpomínám na ty, které byly zvláště zdařilé. První byla asi tak před patnácti léty, kdy jsme se na výborové schůzi domluvili a tuto rozšířili o členy výboru, což mělo za následek to, že H.Jíška dostal za úkol, sehnat prasátko, ze kterého jsme udělali parádní „žranici“ kde nechyběly: jaternice, jelítka, tlačenka, ale především ovar a uzené masíčko. Dodnes na to rádi vzpomínáme.
Za zvláště zdařilou musím vzpomenout tu z roku 1993, které se naposledy zúčastnil můj otec, který se vždy na tuto akci velice těšil. Na tuto Pittriádu Slávek Benda před turné do Německa pozdržel svůj orchestr a hráli nám celý večer. Kolem zahrady to bylo jako kolem amfiteátru – spoustu lidí poslouchalo, jak se bavíme. A nám se to taky moc. líbilo.
Nezapomenutelné návštěvy u Jarka Krásnýho
Tyto návštěvy se uskutečňovaly pravidelně ještě když Jarouš bydlel v ulici U kukačky. Scházela se zde stará parta „doubravecká“ ve složení: H. Hroník, O. Blecha, V. Koranda, B. Bervida, později S. Benda, R. Strejc, a samozřejmě já. I když se zde u diapozitivů popíjelo pivo, které nikdy nevyschlo, za což jsme ani moc nepoděkovali Jaroušovo paní, která jakmile se džbánek vyprázdnil, okamžitě a bez reptání se sebrala a okamžitě šla pro nové. Dáme-li se přátelé ruku na srdce, kterápak jiná žena by toto učinila, a proto touto cestou jí vzdávám dík za nás za všechny. Byly to vskutku nezapomenutelné, perfektně Jaroušem připravené přednášky na tehdy již vysoce profesionální úrovni. Již tehdy byl schopen překládat z němčiny a to tak, že se pustil do překladu knihy „Kaktusy hvězdy“ a mi jako první jsme to měli namnožený. Ke každému snímku se hovořilo, diskutovalo a čas mnohdy tak rychle utekl, že jsme odtamtud chodili většinou až pozdě večer plni krásných dojmů.
Vojenské cvičení v r.1969 na Světovaru
Vyznačovalo se zvláštní atmosférou, která vznikla po roce 1968. Morálka vojska velice poklesla a tak tam bylo najednou velice volného času.
Jeden večer, když jsem ležel na posteli, tak mi napadlo, zda-li není mezi „záložkami“ nějaký kaktusář. Zaptal jsem se hezky nahlas na celou světnici, kde nás bylo téměř 20 lidí a tu někde na druhé straně světnice se velice nesmělým hlasem tolik typickým pro Vašíka Korandu ozvalo „já prosím“. Okamžitě jsem vyletěl z postele a pak už to šlo ráz na ráz. Okamžitě jsme se domluvili, že spolu půjdeme na kaktusářskou schůzi a dá se říci, že od té doby jsme nejlepší a nerozlučitelní přátelé. Navštívil jsem hned při první vycházce Vaškovo sbírku, kde mi mimo jiné uchvátila rostlinka, kterou jsem až do té doby nevlastnil a moje srdce po ní nesmírně toužilo. Byla to Pelecyphora assiliformis. Vašík pro ni okamžitě sáhl, dal mi ji do ruky s tím, že by se jí stejně zbavil. protože má nahnutý tělo, které se mu tam nehodí. No a já byl štěstím celý bez sebe, i když přátelé z Doubravky díky této příhodě mi léta přezdívali „Pelecyforka“ , což mi ale vůbec nevadilo.
Trabant a pařeništní okna
Na schůzi KK mi řekl Otík Blecha, že zahrada prodává pařeništní okna celkem zachovalá, ale že se musí okamžitě odvézt! Samozřejmě, že jsem s tím okamžitě souhlasil a na Trabouše jsem přidělal zahrádku a jel. Okna byla nad očekávání nádherná a už jsem v nich viděl JAPANA a další věci. Nakládali jsme jich 10 na sebe a snad kdybychom ještě dosáhli, tak by jich bylo i více. Všechno jsem pořádně přikurtoval a jel jsem je složit na zahradu. Po třetí jízdě jsem si teprve uvědomil, kolik vlastně mám váhy na mrňavém bakeliťáčku a teprve tehdy jsem se zhrozil. Ubral jsem 2 ks a jezdil jsem dál, dokud moje chtivost nebyla ukojená!
Trabant a odvoz výloh z bývalého hotelu Centrál
Další kousek, který jsem zažil s Trabantíkem bal ten, že jsem si domluvil prodej rámů z prostoru rybárny, co je dnes hotel Centrál. Tyto rámy měly 360 x 120 cm a v nich bylo nerozbité, krásně silné sklo, které dodnes slouží na malém skleníku. Jednalo se o 3 kusy a musely se tyto co nejdříve odvézt. Přistavil jsem Trabanta a když to tito dělníci uviděli, tak se mlátili do hlavy. Na druhé straně ale byli dobří a pomohli mi tyto rámy naložit. Na zahrádku mezi svařované trubky jsme vložili 2 prkna, aby se váha alespoň trochu rozložila. Zahrádka měřila 1 m, tudíž okna na obou stranách přesahovala 1,25 m. Když mi dělníci dali třetí na sebe, tak jsem měl trochu strach, ale více jsem ho zažil až když jsem jel Doudleveckou třídou, která v té době byla jedna kočičí hlava vedle druhé. Kaktusový bůh má kaktusáře rád a tak to dobře dopadlo a já je v pořádku dovezl na zahradu. Pomocí sklenáře jsme tyto rozřezali, aniž by se jakékoliv rozbilo. Toto množství mi dalo sklo téměř na celý malý skleník!