Študent s rudýma ušima
Jednou v restauraci přišel J.Krásný s tím, že bychom mohli navštívit př.Košata z Prahy – Bohnic, který vlastní několik skleníků rostlin. Od plánů k realizaci nebylo nikdy daleko a tak Jarda dostal úkol, aby napsal př.Košatovi, zda a kdy bychom k němu mohli zajet. Tak se i stalo a v nejbližší dané bobě jsme vyrazili. Dvěma auty, já v té době trabantem. Cesta do Prahy trvala 2 hodiny, protože v té době ještě nebyl ani metr dálnice, ale nám to moc nevadilo, času bylo dost. Když jsme dorazili, tak jsme obdivovali kdeco a mimo jiné i psa, kterého tento př. vlastnil. Byl to uslintaný boxer, ale vzhledem k tomu, že byl mladý, byl i hravý. Docela si nás oblíbil a to byl kámen úrazu. První, kdo se pustil do svačiny dal samozřejmě i svému novému kamarádovi. To ale neměl dělat, protože z okýnka odkud expedoval př. Košat kaktus y vše viděl a ještě rychleji byl ze skleníku venku. Děsně se rozčílil tak, že mu zrudly uši asi tak, jako když rozpálíte plotýnku na rychlovařiči. Okamžitě psa zavřel, zakázal jej krmit a nám dal najevo patřičně jeho přání!
Tehdy někdo z naší party prohlásil, že je jako študent s rudýma ušima a tato přezdívka se tak vžila, že každý kdo ji slyšel okamžitě věděl o koho jde.
Druhé pokračování z cest k př. Košatovi
Přítel Košat měl spousty astrofyt – mohu dokumentovat na dia. Dosud jsem neviděl tak početnou sbírku, kde se každý druh nacházel v desítkách kusech, ale jen ty nejvybranější – nejlepší exempláře. Z důvodu místa měl 1 ks Astr. ornatum asi tak 50 – 60 cm vysoké a v Ø 20 – 30 cm mimo parapet a tak se ho př. Mikuláš ptal, zda je volné. Nejdříve jak to bylo u př. Košata zvykem se tento škubal, kroutil, ale když jsme se loučili, tak z něj vypadla cena 500,- Kč. Rozloučili jsme se a odjeli a asi tak po 10 km prohlásil P.Mikuláš, že by ho rád vlastnil. Slovo padlo, trabant zaječel a už jsme jeli pro Ornáto. To jsme šťastně dovezli do Plzně, kde mnoho let vegetovalo.
Třetí pokračování z cest k př. Košatovi
Při další z cest od př. Košata plni dojmů z nakoupených kaktusů, jsme cestovali k domovu, když tu náhle na silnici něco leželo.! Vypadalo to jako přejetá kočka, nebo zajíc. Začli jsme se chvíli dahadovat až došlo na sázku. Okamžitě jsem otočil Trabanta a davaj zpátky se podívat, kdo z nás měl pravdu. Nakonec jsem sázku vyhrál já, protože jsem správně poznal zajíce, který byl jemně přejetý a za kterého jsem dostal mimořádnou pochvalu od svého otce, který je zbožňoval především na talíři. Otec tehdy pravil: „Je to dost, že taky konečně přivezeš z kaktusového zájezdu nějakou pořádnou věc“.
Přítel Bittner z Budyně nad Ohří
Již je to min. 25 let, kdy já, O.Blecha, R.Strejc a S.Benda jsme jeli na návštěvu k tomuto příteli – kaktusáři. Od kamaráda /jeho zetě/ F.Fišera jsem se dozvěděl jen základní věci, že má skleník plný kaktusů. Až když jsme přijeli k němu jsme zjistili, že je toto všechno pravda a že je profesně stavitel a že za skleníčkem, který byl jednostranně přidělán k domu, je nádherně udělaná vinárnička. Př. Bittner měl v té době mnoho na Plzeňsku málo dostupných kaktusů, jako na př. M. plumosa a docela se mu ji dařili namnožit, tak nás obdaroval – a ještě i jinými kaktusy. My jemu na oplátku jako věrozvěstové oznámili, že se mu právě v tento den narodil v Plzni vnuk – první v pořadí – jménem Fanda a k tomu vše co patří – míry, váhy. To byl samozřejmě veliký důvod k oslavě a tak odjezd z Budyně se náramně opozdil. Cestou domů jsem měl v autě velice veselo, takže jsem nemusel mít strach z mikrospánku.
Písek z povodí Berounky
V roce 1975 ke mně přišel Pavel Janovec vynikající kamarád- kaktusář – že jede na naplavený písek k Berounce, který je vynikající základ do substrátu, ale i do výsevů. Zda nechci jet s ním. Vůbec jsem neváhal a okamžitě jsem se s ním odebral. Vzal jsem si 6 pytlů /igelitových/, vyndal zadní sedadla u Trabanta a už jsme frčeli. Když jsem viděl, jakým způsobem tento písek dobývají tamní domorodci, tak jsem dostal strach. Pavel mi záhy vysvětlil, abych se nebál, že je to JZD a že je zná. Způsob těžby spočíval v tom, že čím hlouběji, tím lepší materiál. A tak vznikly díry metr a více hluboké. Já jsem naplnil své dva pytle – materiál to byl vskutku exkluzivní – pomohl jsem ještě Pavlovi a že pojedu na zahradu to složit.
Ovšem nepočítal jsem s tím, že každý pytel váží min. 60 – 80 kg a tudíž, že mám pěknou váhu v Trabantu. Zprvu jsem měl za to, že se mu moc nechce táhnout, tak jsem to zkoušel rychlým rozjezdem, ale bylo to nastejno. Až když jsem se dostal na polní cestu jsem pochopil, zač je toho loket. Trabant seděl na záchytných třmenech těsně nad zemí a tudíž o nějakých perách tu nebylo ani řeči. Ale když už to bylo naložené, tak přece to tam nenechám. A tak jsem to rychle odpálil, abych už byl pryč a risknul to. Jak se říká, někdo má i štěstí jako já. Dovezl jsem to šťastně domů – tedy na zahradu a pár let jsem měl po starostech.