Vlasta Šperlová

Ještě jednou se musím vrátit do roku 1969, kdy jsem byl na vojenském cvičení v Plzni na Světovaru a sice proto že jsem zde poznal nejenom vynikajícího kamaráda Václava Korandu, ale ještě jeden velice skromný kaktusář se mi tam ozval, a sice Honza Vacík. Strašně se omlouval, že jich má jen pár za oknem, ale že k nim má velice dobrý vztah, ale nemůže si to v paneláku dovolit. Zřejmě asi i jeho manželka v tom měla určitý podíl.

Jednou se mi ale svěřil, že má příbuznou ve Staňkově a ta že má na zahradě plný skleník kaktusů. V tu ránu jsem zareagoval a celý zbytek cvičení jsem Honzovi nedal pokoj, a aby domluvil návštěvu u jeho příbuzné. Až později z něho vypadlo, že se jedná o Vlastu Šperlovou, která tyto rostliny pěstuje s matkou, paní Josefou Šlajsovou. To už jsem tak trochu byl v obraze, protože obě tyto ženy jezdily na schůze do Plzně a s námi pravidelně jezdily i na zájezdy. Ale protože jsem u nich ve skleníku nebyl, tak to pro mě bylo maximálně zajímavé. Ve Staňkově měl rostliny i můj vynikající přítel Vašek Mastný a to byl důvod spojit tyto návštěvy v jednu.

Nastala chvíle, kdy jsme s trabantem vyrazili do Staňkova. Honza dobře věděl, kde obě příbuzné bydlí, takže nebyl žádný problém s hledáním. Obě ženy nás velice mile přivítaly. Šli jsme se podívat především na kytičky. Klasický skleník stál za barákem, byl na onu dobu dobře provedený a plný rostlin. Protože děvčata byly menšího vzrůstu, tak i návštěvník se musel podřídit výšce skel a ač chtěl nebo ne, musel být ohnutý nad rostlinami a tak je i dobře viděl.

První dojem, nežli jsem se zorientoval, působil tak, jako kdyby mezi rostlinami bylo zrcadlo. Co bylo vpravo, to samé bylo vlevo. Na dotaz, proč tomu tak je, mi bylo odpovězeno, že vlevo jsou rostliny Vlasty a na druhé straně maminky. Perfektně rostoucí rostliny si byly podobné jako vejce vejci i velikostně.

Nyní jsem si teprve uvědomil, že když jsme jezdili po zájezdech a děvčata Šperlů s náma, tak že kupovaly stejné rostliny, každá po jedné. Chraň pánbůh, když měli pouze jeden exemplář, tak ho prostě nekoupily i kdyby to byla rarita jako blázen. Přitom mohly koupit druhou někde jinde, ale solidarita jim to nedovolovala.

Asi po hodině příjemně strávené mezi kytičkami jsme se přesunuli k Vaškovi Mastnému, kde jsme dokončili krásně prožitý den.

 

Jarouš K. a „denaturovaný líh“

Asi tak před 35-ti léty, kdy byl Jarouš zaměstnán u Chirany jako specialista na opravy rentgenů a jiných složitých přístrojů, dostal úkol jet do Sokolova opravit rentgen, se kterým si předchozí kolegové nevěděli rady. Okamžitě se vypra­vili ještě s jedním kolegou opravit to, co druzí nesvedli. Zabrali se tak do oprav až zji­stili, že už je poměrně pokročilá doba, ale měli rozdělanou část, kterou bylo nutné dáti aspoň částečně do pořádku.

Tu si Jarouš všiml demižonu v rohu místnosti, s velice lákavým obsahem. Cedulka ale výstražně upozorňovala na to, že obsah je zdraví člověku nebezpečný, ale to Jarouše neodradilo od toho, aby to aspoň neochutnal. Rázem našel skleničku, kterou okamžitě naplnil záhad­nou tekutinou a ochutnal. No extra dobrý to nebylo, ale už prý pil horší. Dal kamarádovi ochutnat a asi po třetí skleničce si sedli ke zdi a pokračovali v konzumaci. To už jim ale vůbec tento alkohol nepřipadal odporný, ba naopak jim začal chutnat.

Když už konzumace byla značná, tu kolega Jaroušovi povídá, jak je to vlastně s tím denaturákem a viděním? Jarouš až do té chvíle ani pořádně nevní­mal, že i on vidí čím dál tím hůře, ale má-li člověk dosti upito, tak to tak nevnímá. Teď, když mu to připomněl, tak si vše uvědomil a začali oba zpytovat svědomí, že udělali chybu a že pravděpodo­bně ponesou následky. Došlo to tak daleko, že byli až zoufalí. Tu náhle vešla do dveří zdravotní sestra a povídá: „Chlapci, vy dr­žíte černou hodinku?“ A rozsvítila v místnosti světlo. Tu náhle kamarádi uzřeli, čeho byla příčina jejich oslepnutí, měli takovou radost, že nejprve vzali sestřičku kolem krku a pak i sami si tak­to vyjadřovali štěstí nad tím, že jsou oba v pořádku.

Na obsah, kte­rého poměrně dosti zkonzumovali, se raději neptali, ale bylo jim zřejmé, že většinou vedoucí činitelé, aby zamezili krádeži a úbyt­ku takto drahého materiálu, se uchylovali k takovýmto usko­kům. Ale to neplatilo na našeho Jarku, který přesto ochutnal. A tu teprve si všiml na skřínce u okna, jak nádherně rozkvetl fylokaktus. Jeho květy byly jednak veliké, ale také krásné. Když přišli tak si jich vůbec nevšimli, protože byly uzavřené, ale teď byly nejkrásnější na světě.

   
Copyright © 2018 Klub kaktusářů Plzeň. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.